Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Festival rozmanitostí a šamanek aneb Zlínské reference

    Festival Setkání – Stretnutie došlapal jako stabilní tříkolka do devatenáctého ročníku. Připomeňme si ta tři spolehlivá kola: česko-slovenský kulturní prostor, dramaturgie dávající přednost spíše netradičním a subtilnějším inscenacím a pak hojná účast vyšších odborných hereckých škol. Slovenské hostování bývalo zárukou kvality, dramaturgie na české straně se kromě domácích inscenací musí rok co rok vynalézavě rozhlížet, aby naplnila poměr několika nosných představení a vícero drobnějších zajímavostí. Na ty si člověk v nabitém programu zpravidla čas neudělá, ale spolu s hudebními vystoupeními tvoří festivalovou atmosféru rozmanitosti.

    Krobotův Idiot

    Divadlo Astorka Korzo ’90 představilo Idiota v režii Miroslava Krobota FOTO RÓBERT KŇAŽKO

    První reference: Divadlo ASTORKA Korzo’90 – F. M. Dostojevskij: Idiot. Divadelní adaptace a režie Miroslav Krobot.

    Scéna cosi mezi barem a nádražním lokálem. Vstoupí kníže Myškin, kterého hraje Marián Miezga, a stačí jeden přesný výraz těla i tváře a první jeho měkká intonace a divák v duchu zajásá. Zas další jemný portrét do řady Myškinů, co už viděl. Ten Miezgův je ale obdivuhodně jednolitý jako dokonalá kresba jedním tahem, k níž nemusí nic přidávat. Ostatní herci kolem něj své postavy muchlají, trhají na kousíčky, polykají jak motáky a hned zas prskají, aby se jimi neudusili – a tak to má být. Kníže je klidný kontrapunkt k hlučné vřavě vášní a nenávistí. Jestliže Lukáš Latinák jako Rogožin, Rebeka Poláková jako Nastasja Filippovna, Anna Šišková v roli Varvary, Boris Farkaš jakožto Ivolgin, Marián Labuda ml. v roli Gani Ivolgina i Zuzna Porubjaková jakožto Aglaja jsou jako divoký příboj do skal, pak Miezgův Myškin představuje měsíční planetu, způsobující jejich příliv i odliv. Proč tolik básnění, když přece režisérem byl Miroslav Krobot? No právě. Před několika lety jsem zažil jeho kapesního Idiota v domácím Dejvickém divadle a snažil se na něj rychle zapomenout. Čím to asi? Buďto Krobot na své dramatizaci ještě hodně pracoval, anebo je slovenskému temperamentu onen hlučný, neminimalistický svět Dostojevského postav přece jen bližší.

    Druhá reference: Slovenské národní divadlo Bratislava – Ivan Vyrypajev: Ilúzie. Režie Eduard Kudláč.

    Festivalový program k inscenaci končí varovným hlášením: Pozor! Představení je statické – Monology se odehrávají na židlích. Asi jako by diváky varovali: Pozor, v tomto představení se bude používat humor!

    Na jevišti skutečně sedí v křesílkách čtyři herci, představitelé dvou manželských párů, které se celoživotně přátelily. Vyprávění se skutečně odehraje pomocí monologů, kdy hovořící postavy vstávají a ti sedící je sledují. Mluví se jenom o tom, jak koho kdo miloval, jak umírali a v jakých to propletených iluzích žili. Nic zábavnějšího a dramatičtějšího už jsem přitom dlouho neviděl! Představte si třeba napínavý biliárový souboj o vysokou částku, kdy jsou všichni hráči plně soustředěni, ale tu a tam někdo zlomí tágo nebo protrhne plátno. Čistá tragikomedie. A když si představíte, jak se svých monologů zmocnila garda veteránů Slovenského národního – Emílie Vášáryová, Božidara Turzonovová, Martin Huba a Dušan Jamrich, máte divácky vděčnou ukázku, jak z chytře vystavěného textu může vzniknout vzrušující, byť zdánlivě statická podívaná.

    Třetí reference bude co nejkratší, jelikož jsem z Radošínského naivného divadla také mnoho neviděl. Na Radošíncích jsem byl už před lety, zřejmě tady ve Zlíně, a už tehdy jsem si řekl, že mě jejich humor a folklorní kabaretnost nic neříkají. Zlínští diváci jsou však opačného názoru, jinak by organizátoři nenasazovali inscenaci Jááánošííík po 300 rokoch jako otevírací, slavnostní představení festivalu. Nutné politické proslovy byly naštěstí stručné a ještě je odlehčila festivalová patronka Anna Šišková. Chtěl jsem si jen potvrdit svůj někdejší dojem; potvrdil a zmizel. Až zpětně jsem si nadával, že jsem tou dobou mohl být na cyklu inscenovaného čtení Slovenskýma očima. Všestranná Lucia Piussi (Stoka, skupina Živé kvety), z jejíž knihy Láska je slípka četla zlínská herečka Marta Bačíková, mohla být inspirativnějším zážitkem než zvětralá poetika Radošínců.

    Čtvrtá reference: Městské divadlo Zlín – Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně. Dramatizace a režie Dodo Gombár.

    O inscenaci již obsáhle psal Milan Uhde v sedmém čísle letošních Divadelek. Vřele souhlasím s jeho názorem, že působivé inscenaci uškodila zbytečně popisná dramatizace, která neuměla odsekávat z těla příběhu nadbytečné motivy. Mně jako nečtenáři románové předlohy kladla třiapůlhodinová inscenace ještě více překážek: jednotlivé výstupy se ne a ne skládat do přehledného celku, bloudil jsem v obrazárně bez východu. Epické vyprávění zkrátka nevyklidilo pozice třeba jednoduššímu, avšak účinnějšímu dramatu. Tento dojem podporuje zejména ústřední postava mladé vědkyně Dory v emotivně přímočarém podání Hany Tomáš Briešťanské, která se vydala zkoumat kraj žítkovských bohyň. To jsou vlastně lidové léčitelky, tak trochu bělokarpatské šamanky, ale bohyně zní vznešeněji. Kupříkladu postavu Surmeny pojala Helena Čermáková v až anticky heroické stylizaci. Inscenaci nelze upřít bezprostřední účinek a vnitřní energii, přesto jako by se realismem zatěžkané vyprávění nemohlo odlepit od země k divadelně metaforickému letu nad krajinou. Možná ale diváci, dle atmosféry v sále, touží právě po – sice rozbitém –, ale pevně zakotveném ději z nedalekých horských pastvin, samot a lesů Karpat.

    Závěrem: Den opričníka i hradecké Labutí jezero jsem už viděl na premiérách, a tak jsem vyrazil k pražskému domovu splnit svou voličskou povinnost. Do cesty se jí postavila železniční „modrá armáda“, což je taková metafora fungování našeho státu. Oproti Českým drahám šlape zlínský festival jako – jako RegioJet.


    Komentáře k článku: Festival rozmanitostí a šamanek aneb Zlínské reference

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,