Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Estráda a konzum aneb Masłowska v Praze

    Nezávisle na sobě se tři pražské divadelní spolky rozhodly uvést texty mladé polské autorky Doroty Masłowské. Jejich inscenace lze považovat za jedinečný materiál ke studiu Masłowské poetiky, neboť se naskýtá možnost nahlédnout její víceméně konzistentní projev napříč žánry, a to ze tří různých úhlů.

    Dorota Masłowska se proslavila především svým prvním románem, který v češtině vyšel pod názvem Červená a bílá. Textem ironizujícím polskou společnost způsobila šok hned na několika frontách. Jednak jej napsala během přípravy na maturitu jako devatenáctiletá gymnazistka (v roce 2002), jednak svým nekompromisním jazykem plným vulgarismů a cynismu, a v neposlední řadě také velmi dobře zvládnutou formou. Nebylo překvapením, že o pár let později vznikla i filmová adaptace, stejně „ujetá“ jako předloha, pod vedením režiséra Xaveriho Żulakowského. Premiéry její české divadelní adaptace pod názvem Den bez Rusáka jsme se dočkali koncem roku 2014 na půdě Strašnického divadla, kde se jí ujal jeho současný nájemce Divadlo X10. Pikantní je, že bývalý nájemce strašnické scény Company.cz, který v současnosti obývá Divadlo Komedie, uvedl asi měsíc před tím Masłowské hru Mezi náma dobrý. Druhý, a zatím poslední, autorčin dramatický text Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky zinscenovalo v klubu Rock Café Divadlo pod Palmovkou.

    Masłowské texty, ať prozaické, či dramatické, jsou poměrně složité svou jazykovou a hlavně kulturně-sociální stránkou. Autorka se zabývá Poláky, současným stavem polské společnosti, popkulturou. Naráží se tak na problém obtížné přenositelnosti do jiného kulturního prostředí, a to i do tak Polsku podobného světa, jakým je ten český.

    Postavy v jejích dílech, přinejmenším v zmiňovaných třech, bývají nejčastěji mladí lidé ujíždějící na drogách nebo na sledování zábavních pořadů, prohlížení společenských magazínů a dalších kratochvílích prokrastinace. Jazyk těchto postav je pak takovým kompilátem všeho, co lze v Polsku zaslechnout, v podstatě videoklipem nebo second handem jazyka, jak se v jedné studii vyjádřila Stefanie Szostok (iliteratura.cz 2005). Archaické a knižní věty střídají vulgární výlevy a citace reklam. Střídání vysokého a nízkého ovšem nemá za účel jedno nebo druhé vyzdvihnout, případně poukázat na vyprahlost slovníku mládeže. Masłowska obě roviny spojuje dohromady takovým způsobem, že zůstává jen jediné slovo – konzum. Všechny její postavy jsou konzumenti a konzumerismus by měl být taky hlavním interpretačním klíčem ke všem třem inscenacím. Proto není překvapivé, že všechny inscenace vykazují podobné prvky estrádovitosti a uřvanosti. Dialogy, na nichž autorčiny texty stojí, takové totiž jsou. Více než promluvy připomínají slovní přebíjenou.

    Den bez Rusáka

    Ve Dni bez Rusáka polská mládež dost fetuje a moc nepracuje FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Rusáci kradou práci

    Nejproklamativnější je v tomto ohledu právě adaptace Červené a bílé. Příběh o polsko-ruské válce pod červenobílou vlajkou zachycuje polskou mládež, která se obává toho, že se Rusáci budou v jejich domovině tak roztahovat, že Polákům nenechají ani práci v McDonaldu. Přitom však tráví svůj čas fetováním a rozhodně žádnou práci neshánějí. Oproti románu se v dramatizaci, za níž stojí Matěj Samec, objevuje pouze ústřední postava Silnýho (Jakub Gottwald) a pět holek (BioMasha, Anna Císařovská, Eva Josefíková, Lída Němečková a Týna Průchová), které se kolem něho motají. Po několika peripetiích se Silnej nakonec setkává se samotnou Masłowskou, která se ocitla v roli policejní vyšetřovatelky. V této „roli“ radí Silnýmu, ať zkusí z kulis jeho světa vyběhnout, že všechno kolem je jen papír. Zdi jsou ale pořád tvrdé…

    Autorská metoda konstruování děje funguje skvěle v literárním díle (i s postmoderním odkazem – tedy závěrečným rozhovorem autorky s její vlastní postavou), divadelní zpracování však ukázalo své limity. Způsob, jakým autorka pracuje s postavami a syžetem, se v transformaci na jeviště ztratil pod tíhou zjevné nepřevoditelnosti. I přesto se ale tvůrci v čele s režisérkou Ewou Zembok vyrovnali s náročnou formou dobře. Velmi jednoduchým, ale funkčním prvkem bylo zpracování právě oné vykloubené komunikace mezi všemi postavami – ty spolu sice na jevišti hovořily, ale často ne k sobě, nýbrž obě směrem k divákům. Dokonalé navození efektu vzdálené blízkosti. Takže i když se ti, kdo nečetli předlohu, v závěru mohli v dění na jevišti trochu ztrácet, mohli aspoň zažít pocit vykořenění, kterého se dostává samotným postavám.

    Prostor Strašnického divadla zejména svou akustikou příliš nepřeje kontemplativním projektům. To naštěstí není problém Dne bez Rusáka, kde svoje hlasové schopnosti a ironickou teatrálnost mohla provětrat zejména slamerka a performerka BioMasha v roli rádkyně a průvodkyně dějem Arlety. K téměř neustále řvoucím postavám skvěle padla i scéna Jany Hauskrechtové, která prostorově rozmanitý svět románu redukovala pouze na neurčitý pokoj, jemuž vévodil obrovský plyšový pes(?). Ten se ovšem ukázal jako velmi funkční pohovka jak pro Silnýho soulož s Andželou, tak i jako kulisa života panensky čisté Aly.

    Postava Aly (Anna Císařovská) pozoruhodným způsobem ukazuje, jak je obecně vnímán stěžejní prvek v Masłowské psaní. A to právě časté přepínání mezi tím, jaký je člověk navenek a jaký je uvnitř. Do toho samozřejmě proniká i touha – jaký bych chtěl být. Konzumerismus se nevyhne ani čistým duším a ve vhodnou chvíli je opanuje. Ala je vychovaná dívka mluvící spisovně, odmítající drogy a toužící po čisté lásce bez tělesnosti – je tedy přirozeným protipólem Silnýho. Scéna ve stylu televizní soutěže, ve které mu pokládá otázky na jeho vzdělání, vztah k penězům či sexu, je až neuvěřitelně podobná té, v níž v inscenaci Mezi náma dobrý mluví herec (Jaromír Nosek) o svém běžném životě. Stejně jako Ala normálně pokládá otázky, on klidným hlasem říká, že má ženu, dceru, auto, rád pracuje atd. Po chvíli se ovšem přehodí do roviny naspeedovaného šílence a začne vykřikovat, že fetuje, vychlastá všechno, co se mu dostane do ruky, má dvě auta, žena se s ním rozvedla… Ala se v naprosto identické scéně promění v sexy vamp, která Silnýho oblézá ze všech stran, nabízí se mu a vede oplzlé řeči.

    Mezi náma dobrý

    Hvězdná Hana Kusnjerová jako Malá metalická dívenka v inscenaci Mezi náma dobrý FOTO ONDŘEJ MATAJ

    Močůvka jménem Visla

    Strašnice i Komedie přistoupily k Mas­łow­ské vůbec velmi podobně. Hru Mezi náma dobrý, která začíná jako podivný rozhovor Malé metalické dívenky (Hana Kusnjerová) s její babičkou na vozíku (Miluše Hradská) o druhé světové válce a močůvce jménem Visla, pojali v Komedii komorně. Scénu i hle­diště umístili režisér Ondřej Mataj a scé­no­grafka Lenica Rozsnyóová na jeviště. Opět se postavy ocitají v pokoji, kterému dominuje nezbytná televize a pohovka před ní.

    Mezi náma dobrý je výrazně statičtější text než román Červená a bílá. Do života Dívenky, babičky a Haliny – matky Dívenky (Barbora Lukešová) po chvíli vstoupí ještě Božena – tlustá jako prase. S Halinou se probírají časopisem a vedou řeči o tom, kam letos zase nepojedou. Postupně do děje vstupuje již zmíněný herec Jaromíra Noska, který hraje v nenatočeném filmu režiséra (Vilém Udatný), jenž nenapsal scénář s názvem Kůň, který jezdil koňmo, televizní hlasatelka (Kristýna Leichtová) a nakonec i postava Moniky (Natálie Řehořová) z onoho filmu, která se při jeho sledování dojala.

    Všechny scény se odehrávají ve stejném pokoji. V tom, kde se nejprve setkávají komplikované polsko-ruské vztahy ztělesňované melancholickou babičkou a jejím vzpomínáním na válku a odrzlou metalickou dívenkou, která si myslí, že Němci jsou ti, co jódlují, a která na konci prohlašuje, že není Polka, ale Evropanka. Aby se poté stal kulisami pro zcela nesmyslný rozhovor o filmu, který nevznikl. Konzum prostupující do historických vazeb dvou národů.

    Až na přehnaně patetický konec se souboru podařilo z obsahově velice komplikovaného textu vydolovat asi nejpůsobivější inscenaci, kterou můžeme nyní v Komedii zhlédnout. Nepochybně je to především zásluha strhujícího projevu Hany Kusnjerové v roli Malé metalické dívenky, která z čisté konverzačky udělala dynamickou show a v jejímž podání zněly i ty nejabsurdnější repliky jako naprosto normální promluvy, čímž ještě zbytněla ona secondhandovitost jazyka Masłowské postav.

    Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky

    Ondřej Volejník a Tereza Dočkalová v drsně kritické inscenaci Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky FOTO LEOŠ SKOKAN

    Poláci na dojezdu

    Zdaleka nejdrsnější kritikou polské společnosti je ovšem hra Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky. Příběh vypráví o dvou Rumunech, Parchovi a Džině, kteří za bizarních okolností cestují napříč Polskem k jezernímu tankeru Ibupron, jenž je má odvézt do jejich domoviny. Nakonec se však ukazuje, že to jsou možná jen obyčejní Poláci na dojezdu, on herec, ona kdoví. Road movie se obrátí naruby – zoufale se snaží dostat zpět do Varšavy, aby on stihl být na place a ona mohla zjistit, jestli jejího synka někdo vyzvedl po čtyřech dnech ze školky. Nesmlouvavý jazyk Masłowské, jímž v podstatě oba zesměšňuje (zesměšňuje však i všechny „normály“, kteří je na jejich odyseji doprovází), našel odezvu hlavně v projevu Ondřeje Volejníka v roli Parchy, který prakticky celé představení ovládl.

    I zde je scéna Jaroslava Bönische v podstatě velmi jednoduchá, ale místy působí trochu amatérsky (ztvárnění auta) a nejasně (podivné „okenní prvky“). Oproti zbývajícím dvěma také bylo představení zbytečně dlouhé, nebo tak aspoň působilo. Děj, který je opět postaven hlavně na dialozích, resp. na monolozích, se Libeňským nepodařilo tak zdynamizovat, jako se to povedlo v Komedii, a chvilková hluchá místa docela unavují. Co se však povedlo náramně, byla estrádovitost, s níž režisér Michal Lang k textu přistoupil. Postavy na jeviště přicházející a odcházející jako v silvestrovských scénkách na Nově (ne)blahé paměti, dokonale vizualizují to, co Masłowska píše. Kultura „gauče a laptopu“ nebo „dresařů“ (její termíny) pro ni není ničím jiným než estrádou či panoptikem a je stěžejním bodem, kam míří její kritika. Není tedy moc jasné, proč se tvůrci téhle estrádovitosti nedrželi i ve scénografii, která působí poměrně polovičatě.

    I tak jsou ale Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky dokonalým pandánem k oběma dalším „Masłowským“ a vřele doporučuji si udělat třeba týdenní obchůzku všech tří divadel. A zkuste si třeba za Poláky dosadit Čechy…

    Divadlo X10: Dorota Masłowska: Den bez Rusáka. Překlad Barbora Gregorová. Dramatizace Matěj Samec, režie Ewa Zembok, dramaturgie Matěj Samec, Lenka Kolihová Havlíková, výprava Jana Hauskrechtová. Premiéra 19. prosince 2014 ve Strašnickém divadle. (Psáno z reprízy 21. ledna 2015.)

    Company.cz – Dorota Masłowska: Mezi náma dobrý. Překlad Barbora Gregorová. Režie Ondřej Mataj, dramaturgie Markéta Bidlasová, scéna a kostýmy Lenica Rozsnyóová, hudba 27. Premiéra 6. listopadu 2014 v Divadle Komedie. (Psáno z reprízy 12. ledna 2015.)

    Studio Palmoffka: Dorota Masłowska: Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky. Překlad Barbora Gregorová. Režie Michal Lang, dramaturgie Ladislav Stýblo, scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Tomáš Kypta. Premiéra 20. prosince 2014 v Rock Café. (Psáno z reprízy 13. ledna 2015.)


    Komentáře k článku: Estráda a konzum aneb Masłowska v Praze

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,