Vraždu bych spáchal velmi ochotně
Loučím se s divadlem definitivně. Nerozloučil bych se s ním nikdy v Berlíně ani v Paříži, jelikož tam by mně jen takový můj „Vykupitel“ vynesl rentu. Tady mi vynesl spoustu nadávek. To je málo. Pánové se proti mně spikli. Důvod je mi dobře znám. Konečně bych dovedl situaci zmoci. Ale ruku na srdce, stojí to za to? (…) Dovedu svůj talent uplatnit jinde. Na shledanou, holoubkové.
František Zavřel v předmluvě knižního vydání své Veselohry s letcem (1928)
Pohled na opulentní, téměř pětisetstránkovou monografii Františka Zavřela (1874–1947) Dramatik na pranýři z pera pracovníka Ústavu pro českou literaturu AV ČR Eduarda Burgeta vzbuzuje nejprve nutkavou otázku: Kolik významnějších českých dramatiků se obdobně komplexní práce nedočkalo (a kdoví kdy dočká)? Je záhodno věnovat tolik péče autorovi sice dobově výraznému, ale nesporně druhořadému, byť je zčásti motivovaná snahou po jisté rehabilitaci Zavřelovy osobnosti? Kniha sama námitky vyvrací – jednak svou nespornou kvalitou (že jde o mimořádný počin, je dobré říct hned na začátku), jednak tím, že Burget Zavřelovým životopisem zároveň píše poutavý příspěvek k dějinám českého literárního a divadelního prostředí první poloviny 20. století a portrét určitého spisovatelského typu.
Síla knihy totiž není ani v analýze samotných Zavřelových her (tolikrát se v knize opakuje postřeh o sugestivnosti a divadelnosti Zavřelova dialogu – a ani jednou to není doloženo konkrétním příkladem a rozborem), ani v jeho vřazení do kontextu české a světové dramatiky. Vlastně zde nejde o tradiční model „život + dílo“, ale spíše „život + recepce díla“: Burget viditelně raději rozebírá dobový ohlas Zavřelovy dramatiky, než vynáší vlastní soudy.
Daň, která se zde občas platí v jisté úmornosti opakování (podobně, jako se opakují problémy Zavřelových děl, se logicky opakují i kritické výhrady k nim), je kompenzována nespornou zábavností řady kritických střetů a polemik, jakož i Zavřelových emotivních reakcí na ně v korespondenci. (Sebevraždu kvůli tomu jistě nespáchám, ale vraždu bych spáchal jistě ochotně, a to několikanásobnou, píše Jaroslavu Hilbertovi po odmítnutí svých her Národním divadlem.) V těchto pasážích dokáže Burget zúročit jak bohatý archivní výzkum (až dojme nenápadná poznámka, že se Burget probíral neutříděnou knihovnou TGM, aby ověřil drobnou Zavřelovu zmínku z jeho pamětí, že si Masaryk jeho Boleslava Ukrutného bohatě opoznámkoval – ukázalo se, že to nebyla pravda), tak vypravěčský cit a suše poťouchlý humor, s nímž aranžuje věcné informace o zákulisních útocích, urážkách a animozitách. Snadno tak lze přijít o iluze o „vyšší kulturnosti“ prvorepublikového divadelního prostředí: stěží by si dnes do DN troufl někdo napsat větu typu: Povinnost Národního divadla pražského je především pěstovat původní tvorbu, pěstovat původní tvorbu především znamená nehrát Františka Zavřela (Eduard Bass, 1927).
Pro účely takového vyprávění je ovšem Zavřel znamenitým protagonistou svou popudlivostí, sebestředností a urážlivostí, s níž se pravidelně dožaduje přísného hodnocení, aby poté podrážděně reagoval i na vcelku smířlivé kritiky. Pravidelně rovněž ohlašuje rozchod s „dusivou malostí“ českého (potažmo přímo pražského) kulturního prostředí (obsáhlý citát z úvodu recenze je v tomto směru typický) a pak se znovu devótně dožaduje podpory na patřičných (i nepatřičných) místech… Kniha tak koriguje i obecnou představu o Zavřelovi jako nejvýznamnějším válečném kolaborantovi mezi českými dramatiky; vidí jej spíše jako chorobného konjunkturalistu, který již v mladých letech přizpůsoboval pružně svůj básnický typ časopisu, v kterém publikoval, a za protektorátu se tudíž choval zcela v souladu se sebou samým – Burget suše podotýká, že pokud by se Zavřel dožil padesátých let, zřejmě by se připojil ke konjunktuře husitské tematiky s novou verzí svého Jana Žižky z Trocnova. Vůbec lze monografii Dramatik na pranýři číst jako poutavý příspěvek z dějin literární psychopatologie, neboť k tématu autorské pýchy poskytuje Zavřelova korespondence mimořádně vděčný materiál: Nejsem ješitný (…), ale jediná věta mého románu má více intensity než všichni Hordubalové dohromady, píše Jaroslavu Kolmanu Cassiovi v roce 1933.
Tady přicházíme k nejcennějšímu rozměru Burgetovy knihy, kterým je mimochodem vyvstávající psychologický portrét jejího hlavního hrdiny. Sugestivní především v tom, že Burget nechce Zavřela uzavřít do škatulky psychicky nemocného či jakéhokoli maniaka. Načrtnout hlavní rysy Zavřelovy „diagnózy“ by přitom jistě nebylo těžké na základě témat, která se až obsedantně opakují v jeho hrách (že je Zavřel sám živé schéma z masa a krve, podotkl případně už roku 1923 Julius Fučík). Byla by to jistě chorobná posedlost titánstvím a nadčlověctvím, neustálé vidění světa v polaritě tupé a nechápající lůzy a hrdiny ve všech ohledech ji nebetyčně převyšujícího. Otázku, jaké komplexy si tímto úzce chápaným nietzscheánstvím Zavřel kompenzoval, nechává Burget nezodpovězenou: dodává to jeho portrétu dráždivou víceznačnost. A činí jej obecnějším: u Zavřela až patologicky vyostřený problém rozporu mezi vlastními ambicemi a schopností jim dostát, mezi možnostmi talentu a touhou po uznání, se koneckonců týká prakticky všech tvůrčích jedinců.
Eduard Burget: Dramatik na pranýři. Podivný osud spisovatele Františka Zavřela. Vydalo Nakladatelství Academia, Praha 2017. 480 stran.
Komentáře k článku: Vraždu bych spáchal velmi ochotně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Radoslav (Ray) Zavrel
Pan Sotkovsky pise,
ze cosi „podotkl v roce 1923 Julius Fucik. „Je to ten Fucik, zazrany komunista a lhar, co propagoval stale Sovetsky Svaz v tricatych letech? Jestli byl Zavrel kolaborant za protekoratu (nebyli to i jini lide?), jak se tedy k nemu porovnaji cesti kolaboranti t.j. umelci, zpevaci, herci, politikove atd. za socialistickeho/komunistickeho rezimu? Byli horsi nebo lepsi lide nez on? V jakem smyslu? Asi to zalezi od uhlu pohledu…. Neslysel jsem o Dr. Frantisku Zavrelovi v USA az do roku 2014, pres internet… Komuniste v roce 1945, 1948 ho vygumovali z literatury, prestoze napsal obdivuhodny pocet napaditych her, drama, romanu, basni a na svou dobu byl genius. Dnes, jejich pohrobci, by ho chteli ostracizovat po 70 letech od jeho smrti zpusobene Benesem/Benesovymi Dekrety, ktere zpusobily etnickou cistku po roce 1945, vcetne vrazd a deportaci civilistu… Mel rad Pariz a Italii, proc ne? Kdo by nemel? Precetl jsem vsechny Zavrelovy dila v tomto roce a ano, je to psano pred skoro stovkou let. Na jeho dobu genius… V mem mladi na ekonomicke skole v Brne v roce 1970 do nas profesori hustili nenavistnou literaturu psanou Capkem a proletarske pitomosti od jinych ale asi tech, kteri kdysi kritizovali Zavrela. Rozhodne prelozim nejake jeho basne do anglictiny atd., protoze mam dojem, ze se takhle dramatik Fr. Zavrel vrati na scenu, (i kdyz „Za Benese pohrben“), diky internetu a pojmu kteremu se rika PRAVDA, holoubci…
18.11.2017 (5.32), , Trvalý odkaz komentáře,