Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Druhý velký pokus o Fausta

    V poměrně krátké době po Morávkově jevištní adaptaci největšího ruského faustovského románu  Maestro a Markétka sáhla Husa na provázku po tématu podruhé: tentokrát k nejvýznamnějšímu německému zpracování faustovského mýtu po Goethovi, jímž je Doktor Faustus Thomase Manna.

    Robert Mikluš pojal avantgardního skladatele spíš „slovansky“ plačtivě. FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Výsledek, jakkoli rozporuplný, v detailech pozoruhodný až dech beroucí,  v celkovém vyznění však spíše rozpačitý, by neměl překrýt to hlavní: tým Jana Mikuláška se pokusil o velké téma a nic si neulehčil.

    Inscenátorům muselo být od počátku jasné, že úkol zhustit olbřímí románový esej do necelých tří hodin divadelního času by se podobal pohádkovému úkolu vybrat jezero děravým sítem. Velké dílo nelze převést na jeviště jinak než jako variaci na (některé) motivy za cenu potlačení jiných. O Mannovi platí vlastně totéž, co o jeho románovém hrdinovi: lze k němu přistupovat jakkoli, ale ne bez lásky. Vzdát se lásky znamená už pro Mannova komponistu Adriana Leverkühna vzdát se duše: jedno je tu definicí druhého. Přesně k tomu, k vědecky chladnému, pouze „pozorovatelskému“ zájmu, je skladatel odsouzen při osudovém kontraktu s ďáblem. Ten  je navzdory zdánlivě bodrému podání Tomáše Sýkory skrytým demiurgem dění.

    Pozoruhodně kontrapunktickou roli  – jak také jinak v jevištním převodu  „románu hudby“ –  převzala živě reprodukovaná muzika Petra Hromádky. Naopak za jedno z neštěstí inscenace považuji herecké pojetí hlavní postavy. Robert Mikluš, mimochodem výtečný Mikuláškův Laertes v jeho provázkovském Hamletovi (2009), nenaplňuje ani jednu z „povinných“ faustovských vlastností: pýchu, chlípnost, zvědavost. Pojal avantgardního skladatele spíš „slovansky“ plačtivě. Obávám se, že je hrdina nemocný tím, čím choří i celek inscenace: nedostatkem lásky ve smyslu jasného, vášnivého, třeba i brutálního výkladu, když už zbaveného magie předlohy…

    Robert Mikluš nenaplňuje ani jednu z „povinných“ faustovských vlastností: pýchu, chlípnost, zvědavost… FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Pozn. red. Esej Vladimíra Justa (jejíž tresť  zde otiskujeme) najdete v DN 9/2012, které vyjdou 2. května

    ///

    Další na internetu dostupné ohlasy a recenze:

     

    Olga Jeřábková, ČRo 4. 4. 2012 – Román Thomase Manna Doktor Faustus na divadle!

     

    i-divadlo.cz 4. 4. 2012Doktor Faustus

     

    Jiří P. Kříž, Novinky.cz, 6. 4. 2012 Fauste, nesmíš milovat – podle Thomase Manna

     

     

    Luboš Mareček, Aktuálně.cz, 7. 4. 2012 Šíleného génia srážejí rozsáhlé plochy monologů

    Kateřina Šebelová, Velká epocha, 9. 4. 2012 – Doktor Faustus na Provázku se rve jako o život a je to, panečku, boj!

    Veronika Steffanová, i-divadlo.cz Nietzsche: Život, to je dlouhá smrt

    Vladimír Hulec, E15, 27. 4. 2012 Doktor Faustus je skvělý, jen čeká na dotažení formy


    Komentáře k článku: Druhý velký pokus o Fausta

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Dříve
      než by se kdo chtěl pouštět do faustovsko – mannovských analýz a interpretací, měl by si, myslím, položit otázku, jak je celkově inscenace udělána. Jde po mém soudu o jednu z nejodbytějších Mikuláškových prací (které jsem od něj viděl). Opotřebovanost, únava materiálu, výprodej sebe samého. Mikuláškova režie se, zvláště v prvé části, rozpadá do série únavných etud, parodizujícího vtipkování (jejichž prostřednictvím se též ukazuje režisérův zlozvyk v nadužívání podkresové hudby). Nejpříznačnějším projevem úpadku se mi zdá být devalvace režisérova obrazivého, metaforického vyjadřování v pouhé vizuální ilustrování řečeného.
      Lze se tomu všemu ale divit, když režisér již několik sezón za sebou seká tři až čtyři inscenace a když „olbřímího“ Doktora Faustuse zvládl za dvě měsíce od premiéry předchozí inscenace?

      25.04.2012 (22.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vojtěch Kolář

      Profilový obrázek

      Pan Švejda
      má olbřímí mindrák z produktivních režisérů? A copak myslí únavou materiálu – že scéna byla otlučená?

      26.04.2012 (12.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Myslím, Martine,
      že se mýlíš. Přesněji, že přeceňuješ vnější stránku inscenace od – velmi poctivě a do hloubky nahlíženého – obsahu. Dramatizace tak monumentálního díla, které je z velké části v podstatě esejistické, kde téma je podstatnější než samotné drama a svírá příběh jak vyřezávaný rám výjevy barokních malířů, se jen stěží mohla zbavit zdlouhavých scén. To temné a podstatné se děje pod vizuální i pohybovou stránkou inscenace a nijak není děním ani obrazy na scéně ilustrováno. Myslím, že herci toto ctí a divák skrze krátké situace a občas ostré střihy či přehnané chování (vůbec nejde o parodizující vtipkování – vždy jde o výtrysk emocí, podtržení dekadentnosti a úpadkovosti) je vtahován jak do příběhu tak především do spodních proudů samotného díla (jak Mannova tak Mikuláškovy inscenace). Ilustrován (či spíš vizuálně podporován) je obal, vnější stránka. Režisér se zarytě drží tématu rozkladu. Dění postupně zpomaluje a vše vrcholí – podle mne fascinujícím a na českých jevištích málokdy vídaným – monologem Roberta Mikluše v roli Adriana Leverkühna. V poslední době vidím obdobu autorsko-režijního přístupu leda v některých inscenacích Divadla Komedie, konkrétně Pařízkově Procesu, Goebbels/Baarová či Světanápravci. A myslím, že Mikulášek programově cituje i některé postupy Morávkovy, čímž získává inscenace ještě další rozměr jakési – řekněme – kontinuity práce brněnského souboru. Vnímám to jako Mikuláškovo přihlášení se k formální estetice či postupům Vladimíra Morávka jako jinde činil k Christophu Marthalerovi (Gottland, Korespondence V+W, Europeana). Cituje je a vlastními silami rozvíjí.
      Jistou vadu na kráse vidím opravdu v „otlučené scéně“, jak jízlivě poznamenává tajemný pan V. K. Marthaler by asi byl v detailech pečlivější a v celku výtvarně monumentálnější. Přičítám to však spíš finančním a technickým možnostem Husy na provázku než přepracovanosti tandemu Cpin-Mikulášek.

      26.04.2012 (22.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Ano, Vladimíre,
      ten postřeh s Vladimírem Morávkem je případný. Také jsem jej zaznamenal – hned na počátku, kdy divák na kraji scény uvidí stojan s mikrofonem a Jana Kolaříka, kterak k němu volným krokem přistoupí a hovoří stylizovanou, vláčnou mluvou. Soudě podle inscenace, zdálo se mi, jako by scénář byl svou fragmentárností určen spíš pro samotného VM.

      27.04.2012 (9.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vojtěch Kolář

      Profilový obrázek

      Jak může být scénář
      určen svou fragmentárností spíš pro samotného V. M.? Nikdo jiný takovéto scénaře inscenovat nesmí?! A četl vůbec pan Švejda tento scénář?

      27.04.2012 (11.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Milý V. K.,
      nebuďte agresivní a – máte-li chuť diskutovat – napište raději Vy svůj názor na inscenaci.
      A co se týká podobnosti s estetikou a způsobem nakládání s texty Vladimírem Morávkem, je to spíš postřeh a téma do diskuse než poukazování na to, zda Mikulášek smí či nesmí používat formy propracovávané jinými (byla zde řeč i o Marthalerovi). Jistě že smí, ale to neznamená o tomto navazovaní (jež může být pro někoho vykrádání) nepsat.

      P. S. Pro zájemce: Dnes vyšla má recenze této inscenace v E15 (s ne moc vhodně redakcí zvoleným názvem – původní byl V zajetí démonů, ostatně text je asi o 1/4 – celý závěr – krácen). Odkaz (link) na ni najdete na konci úvodního textu, kam se snažíme průběžně doplňovat vycházející a na internetu dostupné ohlasy na danou inscenaci. Pokud sami o nějakém víte, dejte a dávejte vědět. Díky.

      27.04.2012 (12.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vojtěch Kolář

      Profilový obrázek

      Co je agresivního na otázce,
      zda pan Švejda scénář četl? Pokud je ještě ke všemu známo, že on sám tuto otázku pokládá velmi rád každému, kdo o scénaři (či hře) něco napíše? Navíc se zmínil, že je scénář k Faustusovi (od Mikuláška a Gregorové) spíše určen Morávkovi. On nepíše o navazování! Nebo možná píše, ale způsobem, kterému nerozumím. Stejně jako nerozumím formulacím – „únava materiálu“ a „pouhé vizuální ilustrování řečeného“. Možná kdyby uvedl příklady…
      Můžu však pana Hulce ujistit, že diskutovat již nehodlám.

      27.04.2012 (12.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Vaše otázka,
      pane V. K., je tzv. „ad personam“, tedy odvádí téma diskuse k diskutujícímu. Podle mne jsou to fauly, ať se jich dopouští kdokoli.
      Pokud chcete Vašimi otázkami poukázat na to, že scénář byl původně jiný, než jaký zněl z jeviště (Švejda píše „soudě podle inscenace“ – tedy je zřejmé či vysoce pravděpodobné, že původní podobu scénáře nezná), měl byste – myslím – spíš Vy uvést příklad či na to aspoň konkrétně upozornit.
      Stále očekávám(e) Váš názor na inscenaci. Nebo jste jen nekritickým fanouškem Jana Mikuláška?!

      27.04.2012 (13.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      drobnost
      k úvodnímu příspěvku M. J. Švějdy: ilustrace byla vždycky základní Mikuláškovou metodou.

      28.04.2012 (12.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. KLN

      Profilový obrázek

      Když se debatuje o Mikuláškovi,
      tak se často naleznou závažné námitky, co se týče uchopení podstaty předlohy. Že je to zručný technik, to uznává každý. Co se mne týče, tak jeho adaptace románů jsou povrchní. Bohužel jsem jeho poslední opus neviděl, moje domáci obec je Praha, a tak do toho nemohu mluvit. Ale snad se objeví i zde nebo na festivalech. Pan Hulec jako obvykle je ten nejoddanější zastánce Mikuláškovy práce (a to není míněno jako výtka, nýbrž jako konstatování faktu).

      29.04.2012 (0.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Máte pravdu pane/paní KLN,
      inklinuju k tomu brát tvůrce vážně. Tedy nehledám, jakou udělali chybu, ale jejich dílo se snažím interpretovat. Zdá se mi, že když režisér dosáhne určité úrovně, má svůj styl a poetiku, nemám jako kritik chtít „přemalovávat“ či domalovávat jeho obrazy, ale i možné (či dle mne tak viděné) nedostatky vnímat jako záměrnou či přinejmenším vědomou součást celku. A do této kategorie režisérů řadím i Jana Mikuláška. To ovšem neznamená – upozorňuju – být nekritický.
      Ale vraťme se k této inscenaci. Je skutečně ilustrativní? Podle mne není. Jako není Mikulášek ilustrativní i v jiných svých inscenacích. Myslím, že Mikulášek se pokaždé snaží najít formu a divadelní řešení adekvátní předloze. Výtvarná složka vždy především podtrhuje samotné divadelní řešení a zvolenou interpretaci. A je tomu – podle mne – tak i ve Faustusovi, kde používá pro sebe nezvyklé postupy literárního kabaretu, dlouhých monologů a komentářů a výrazně stylizovaných, téměř tanečních (á la Pina Bausch) obrazů. Právě za to si této jeho práce vysoce cením. A pozoruhodné je, že se tím (vedle Bausch) dostává blízko i k přístupu Morávka a Pařízka.

      29.04.2012 (12.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      K Vojtěchu Varyšovi:
      neodvažuji si sám říct, zdali ilustrace byla základní Mikuláškovou metodou, určitě ale nebyla metodou jedinou. Což je právě případ uvedené inscenace. A tehdy se z toho stává umrtvující, nikoli oživující vyjadřovací způsob.

      01.05.2012 (23.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jedinou?!
      To snad ne. Třeba narativní složka neilustrovala děj ani chování či jiné pohnutky postav, byla stylotvornou součástí celku, zachycovala atmosféru konce jedné epochy. Trochu obdobně jako kdysi Kouzelný vrch J. A. Pitínského v Dlouhé. Stejně tak hudba, střípky dialogů, závěrečný monolog. Nazvat tyto a jiné Mikuláškem použité inscenační komponenty ilustrativními degradujete jakoukoli (nejen tuto) inscenaci na pouhé vnímání a interpretování vizuálu a prvního plánu inscenace, a to ještě dost povrchně. Myslím, že tato inscenace víc než mnohé jiné Mikuláškovy se snaží jít pod povrch scénických obrazů – právě důrazem na slovo, pohyb, hudbu, tempo. V tom ji lze řadit na roveň Korespondence V+W.
      Důvody rozpaků některých kritiků (a jistě i diváků) vidím spíš ve větší než jindy pomalosti a nedramatické narativnosti, možná i menší než jindy výlučnosti či originalitě, co se týká použité inscenační formy a stylu. A v ne dost řemeslně dotažené velkoleposti (monolitnosti) scény. Kostýmy a líčení byly – na tom se snad shodneme – precizní.

      01.05.2012 (23.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. KLN

      Profilový obrázek

      Když kritik posuzuje adaptaci románu,
      tak je myslím povinen se dobře obeznámit s předlohou. Z článku Vladimíra Justa je zřejmé nejen to, že Manna četl, ale i studoval. To se však dá těžko říct o některých jiných pisatelech v přiložených blogových „ohlasech.“ Jde přitom o neobyčejně složitou problematiku.

      02.05.2012 (9.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Jen jaksi in margine:
      ano, jde o neobyčejně složitou problematiku, a rozhodně se nedá říct, že by byl kritik něčím takovým „povinen“. Při psaní o dramatizaci je jistě možné vzít si román a srovnávat – je to dokonce mnohdy snazší (to není případ eseje Vladimíra Justa, podotýkám) a případně i hrozí, že bude člověk konfrontovat inscenaci s tím, jak by si adaptaci románu představoval sám. Mám za to, že při psaní o jakékoliv inscenaci by měla v popředí zájmu stát inscenace sama: důležité je to, co divák vidí. Druhá věc samozřejmě je, že psaní o inscenované dramatizaci bez znalosti románu je – pokud má být poctivé a prosté povrchních frází – krajně nesnadné.

      02.05.2012 (13.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. KLN

      Profilový obrázek

      Myslím,
      že když kritik píše o adaptaci textu, s nímž není obeznámen, by měl poctivě přiznat svou neznalost. Dovedu si představit, že v deníkové recenzi by něco takového i prošlo. Avšak nikoli v odborném časopise. A vedení DN si to jistě uvědomovalo, když pověřilo tímto úkolem Vladimíra Justa. Úkolem kritika je objasnit z pozice informovaného odborníka své chápaní inscenace s jejími přednostmi i nedostatky a znalost textové předlohy k tomu patří. A Just zakončil svůj článek takto: „Není divu, při takto osekaném východisku, že i inscenace jako celek vyznívá nejen střídměji, ale i banálněji než předloha.“ Bez znalosti textu by snad posuzoval inscenaci vlídněji, čímž by čtenářům rozhodně neposloužil. To neznamená, a pisatel to jistě sám uzná, že všichni musejí přijmout jeho stanovisko. Ale na rozdíl od některých jiných je zřejmé, že ví, o čem mluví.

      02.05.2012 (17.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    17. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Nu ano:
      v dlouhém eseji pro DN nebo SAD už se bez znalosti předlohy operuje dost mizerně prostě proto, že potřebujete něčím zaplnit prostor. A ano, je skvělé přečíst si o Mikuláškově inscenaci od Vladimíra Justa, našeho předního faustologa a člověka, který Manna nejenom „četl, ale i studoval“. Dál ale tvrdím, že žádnou „povinnost“ v tomto směru kritik nemá: záleží prostě na zvoleném úhlu pohledu. Románová dramatizace není běh přes překážky, aby kritik v roli sudího posuzoval, kolik překážek (myšlenek, kapitol, postav) inscenátor shodil. To je uvažování (odpusťte banální příklad) fanoušků Harryho Pottera, kteří v kině kontrolují, co všechno režisér vypustil, a potom brblají. Samozřejmě, že přístup od románu je možný, logický, v mnohém leckdy i nejsnadnější – ale to proboha snad neznamená, že by byl „povinný“ a jediný možný.

      03.05.2012 (7.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    18. KLN

      Profilový obrázek

      Když domyslíme Vaši ideu,
      tak kritik vlastně se vůbec neliší od řadového diváka. Má jenom svůj názor, jako každý jiný, a píše o tom, co vidí. Když domyslíme Váš postoj, tak nemusí znát třeba ani originální Noru a upozornit své čtenáře na to, že v Ibsenovi Nora svého manžela opouští, zatím co v nedávné versi ho chladkokrevně odbouchne. Inscenace se nerodí v kulturním vakuu a znalost předlohy je ovšem jenom jeden z důležitých předpokladů pro vzdělaného kritika. A když píše dlouhé články jenom proto, aby zaplnil redaktorem přidělěný prostor, tak se to velmi rychle pozná,

      03.05.2012 (9.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    19. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Ne, milý pane Zahálko,
      ta věc je přece jen ještě složitější: samozřejmě že se musí kritik v prvém plánu věnovat inscenaci samotné, ale kvůli tomu, aby pochopil, proč je taková, jaká právě je (proč funguje, proč nefunguje etc.), by měl znát to, z čeho textově vychází (pokud tedy z něčeho textového vychází). Tu nejde jen o „běh přes překážky“.

      03.05.2012 (9.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    20. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      Domnívám se,
      že záleží na zadaném žánru a koneckonců i koncovém médiu. Solidní analýza inscenace jistě vyžaduje i znalost předlohy, a to jak dramatu (knihy…), tak – pokud možno – i inscenační verze, tedy dramaturgické úpravy etc. Pro samotný kritický popis inscenace, který by měl být podle mého základem a součástí jakékoli recenze, však již stačí znalost obecná. Hrozí jinak to, co jsem několikrát zaznamenal právě u recenzí Mikuláškova Faustuse, totiž že divadelní kritik předvádí své literární znalosti a o inscenaci se z textu dozvíme jen málo.

      03.05.2012 (10.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    21. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      S tím plněním prostoru
      jsem to nemyslel zle, spíš se snažím říct, že – jak píše Jakub – záleží na zadaném žánru a médiu. A ještě jedna myšlenka, kterou jsem nenadhodil: pokud jde o dramatizaci či inscenaci díla obecně známého, pak je samo sebou nanejvýš vhodné a potřebné operovat i s případným odklonem od předlohy – to je bezpochyby případ Nory a onoho „kulturního vakua“. Jinak podle mě skutečně záleží na tom, jak člověk k analýze přistoupí.
      Ale to jsem asi vyvolal moc obecnou debatu, omlouvám se za to. Mannova Fausta jsem četl a o Mikuláškově inscenaci nepsal. Jen mě vyprovokovalo to nekompromisní vyzvednutí jednoho jediného z možných přístupů.

      03.05.2012 (10.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    22. KLN

      Profilový obrázek

      Ve zmíněném článku Vladimíra Justa
      najdete více informací o samotné inscenaci nežli ve většině jiných, úže koncipovaných článků. Jeho srovnávací metoda pomohla k ujasnění některých významných aspektů inscenace. Tak tomu má být vůbec v aplikaci srovnávací metody: nemá to být exhibice vědomostí pisatele a není tomu rozhodně v tomto případě..

      03.05.2012 (11.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    23. KLN

      Profilový obrázek

      Pana Zahálko
      (naše posledni dva příspěvky se „křižovaly“):
      co se týče deníkových recenzí, možný kompromis jsem naznačil, už kvůli tomu, že je málo místa a často někdy i málo času. Ale těžko bych přijal postoj redaktora odborného časopisu, který by se s takovým kompromisem spokojil.

      03.05.2012 (11.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    24. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      KLN:
      Byl byste asi silně překvapen, kolika podobných kompromisů byste se musel dopustit, pokud byste (dnes) chtěl svůj odborný časopis vůbec vydat.

      Diskuse mne donutila k znovupřečtení Justova článku a musím říci, že jeho neobyčejně fundovanou POLEMIKU S DRAMATURGIÍ Mikuláškovy inscenace oceňuji. Jen mne trochu mrzí, že se třeba nepokusil nabídnout alespoň teorii toho, proč je hlavní postava pojata jak je a prostě jen konstatuje, že takhle se přece Faust ani Faustus hrát nesmí. Stejně tak tezi o chladu inscenace neodvozuje z inscenace samé, ale inscenací (a nejen v tomto případě) dokládá čtení předlohy. Tedy model: Mann napsal… a tak je to i v inscenaci. Ovšem běda když není. A klíčová je poslední věta: „Není divu, při takto osekaném východisku, že i inscenace jako celek vyznívá střídměji, ale i banálněji než předloha.“ podtrhuji: předloha. Nikoli jiné mannovské inscenace nebo ostatní inscenace Jana Mikuláška.

      Omlouvám se,
      zdržuji-li metakritikou, nechal jsem se strhnout kategorickými výroky KLN i MJŠ. A již se odmlčím.

      03.05.2012 (13.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    25. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      (Proč se nevěnovat metakritice, když odrazovým můstkem k ní je podnětná stať.)
      Přidávám se na Jakubovu stranu. V centru kritiky V. Justa nestojí inscenace samá, ale Mannova předloha a dramaturgické nakládání s ní. A teprve až jaksi v jejich zrcadlech se nahlíží Mikuláškova práce. A to je, myslím, v PRINCIPU špatně.

      03.05.2012 (14.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    26. KLN

      Profilový obrázek

      Pane J.Š,
      jako redaktor víte, že pisatel disponuje předem určeným rozsahem. A Just zaplnil prostor tím, co považoval za nejdůležitější. Žádné jiné zdivadelnění tohoto Mannova díla pokud vím neexistuje a srovnávat Fausta s dramatizacemi jiných děl tohoto autora nemá smysl, Faust je velmi svérázné dílo. Just srovnává Mikuláška s jiným zpracováním faustovské legendy, což je myslím důležitější. A táže se myslím oprávněně na přístup k tomoto dílu inscenačním týmem na základě citace z programu. Konfrontovat tuto Mikuláškovu inscenaci s jeho předchozími pracemi, to udělali jiní, a dokonce v tomto blogu.

      03.05.2012 (14.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    27. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Proč uzavírat kritiku do kleští dogmat a norem?
      Vladimír Just si vybral a velmi pečlivě rozebral určitý úhel pohledu na dané dílo. Je na to fundovaný a vznikl cenný text. Charakterizuje dílo a z něj pak posuzuje inscenaci. A z toho mu vyplývá její hodnocení včetně hodnocení hereckých(ého) výkonu. Jeho kritika je spíše esejem nad danou inscenací a Mannovým dílem. Myslím, že zcela regulérně vedle toho může existovat (a existuje) i přístup opačný, kdy kritik vychází především z inscenace, kterou hodností jak znalostí Mannova díla tak dalšími komponentami včetně kontextu jiných dramatizací a inscenací Manna i Mikuláška či celkové dramaturgie DHnP. Vznikne tak jiná interpretace a z toho plynoucí její hodnocení. V tom je právě jakákoli diskuse nad uměleckým dílem cenná. Neexistuje (a podle mne není dobré hledat) jediný výklad a jediný hodnotící soud. A z PRINCIPU neexistuje špatně, pokud se nad dílem fundovaně a otevřeně veřejně zamýšlím.
      V Justově eseji nejvíc nesouhlasím s hodnocením „osekané“ dramatizace (síto, kterým vybírala z předlohy, nebylo podle mne děravé, nalezlo několik zlatých valounů, které Just opomíjí – třeba právě ono téma konce epochy, propadu osobnosti, falešných výzev sobě samému i společnosti apod.) a především hereckého vkladu Roberta Mikluše. Od začátku charakterizuje Leverkühna jako směšnou, pitoreskně skřečovitou, v podstatě trapnou postavu – tedy jinou, než jak jej chápe Mann a především Just – a z této interpretace se odvíjí i jeho pojetí. A Mikulášek i Mikluš ji takto svou inscenací – podle mne – obhájí. Ale o tom jsem již psal jinde.

      03.05.2012 (14.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    28. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      ale jistě.
      reagoval jsem jen – přiznám – na vaše slova že v Justově stati „najdete více informací o samotné inscenaci nežli ve většině jiných“. což myslím není pravda. samozřejmě, že je-li autorovi zadána srovnávací studie, má psát srovnávací studii. Ale pak k dotyčnému textu nepřistupujme jako k recenzi. A o to mi šlo v první řadě: recenzi lze napsat bez důkladné znalosti faustovské literatury. právě proto že pak by bylo NUTNÉ se ptát, proč je asi hlavní postava pojata tak, jak je, a co to v KONTEXTU INSCENACE (a nikoli faustovské tradice) znamená etc. Justovu studii – znovu opakuji, má mou úctu – jsem komentoval jen proto, že se domnívám, že potvrzuje má předchozí tvrzení.

      03.05.2012 (14.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    29. KLN

      Profilový obrázek

      Pane Švejdo,
      snad čtenáře DN podceňuji, ale myslím, že jenom malá menšina je obeznámena s Mannovým opusem. V tomto případě Justův přístup byl v principu oprávněný. Kdyby měl víc místa, věnoval by snad ještě více pozornosti popisu předlohy. Kdyby šlo o Hamleta, určitě by si počínal jinak.

      03.05.2012 (15.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    30. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      I kdyby všichni předlohu znali
      – tedy i kdyby šlo třeba o Hamleta – je Justův přístup oprávněný. V rámci Manna je samozřejmě cennější, neb – jak uvádí pan/paní KLN – je jeho dramatizace výjimečnou událostí i v kontextu tohoto díla.
      Stále tak trochu nechápu, proč se nezabýváme spíš inscenací a dramatizací samou, ale způsoby psaní o nich. Ale asi je to úděl techto diskusí.

      03.05.2012 (16.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    31. KLN

      Profilový obrázek

      Pane Hulče,
      zde s Vámi zásadně souhlasím. Kdyby recenzent chtěl poukázat na některé nové „nálezy“ v shakespearovské literatuře, dříve než by se pustil do diskuse inscenace Hamleta, tak bych mu to připsal k dobru. Klasikové žijou dvojím životem, jeden je na jevišti, a druhý v literárně vědných statích. A obě se vzájemně ovlivňují a doplňují. Co se týče samého Mannova Fausta, tak by podle mne recenzent měl postupovat obdobně, jako by šlo o novou hru: a v takovém případě popisná část je normou. Jestli někdo chce nazvat Justovou práci esejí, a ne recenzí, tak at‘ si poslouží.

      03.05.2012 (16.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    32. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      Ve snaze podpořit Michalův názor,
      že důkladné čtení předlohy není nutně základním východiskem recenze (osobně jsem třeba z těch, kteří před viděnou inscenací nečtou text), jsem tu okomentoval stať Vl. Justa a zřejmě vznikl dojem, že ji snad nějak haním. Nikoli, považuji ji za pozoruhodné čtení. V recenzi bych osobně (i jako redaktor) sice preferoval spíše opačný přístup a poměr předloha/inscenace, než jaký volil pan profesor. Ale to není podstatné. Inscenaci jsem – pozor odhalení – neviděl, a proto mám asi zvýšený požadavek na popisnost a evokaci, spíše než na komentář. (ale ve stejné situaci jako já bude asi většina čtenářů).

      ad VH: ano k diskusi o kritice se tu zvrháváme často. ale to je myslím jen proto, že jiná podobná platforma není a jen málokdy je šance vést spory „v takový krásný společnosti“.

      03.05.2012 (17.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    33. KLN

      Profilový obrázek

      Když předtím,
      než se jdu podívat na zdivadelnění románové předlohy, se nejdříve seznámím s textem, tak volím stejný postup jako inscenátoři. Myslím, že mi to pomůže k pochopení jejich záměrů a k hodnocení výsledků.

      03.05.2012 (19.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    34. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      a kde vezmete jistotu,
      že na premiéru nepřicházíte s hotovým názorem na to, jak s předlohou má být naloženo? třeba i podvědomým. není lepší nejdřív vidět, co se na scéně děje, a pak se s pomocí předlohy (textu, inscenační verze etc.) snažit to lépe pochopit. Příklady? Nebeského Lear v ND, nebo Pěchoučkův Koltés v DK

      03.05.2012 (19.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    35. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Souhlasím s Jakubem.
      Z čistě praktické zkušenosti, kterou má asi každý délepíšící kritik. Po víceletém psaní o divadle cítím jistou předpojatost z návštěvy dopředu známých textů, vidím, že upřednostňuju ozvláštění z – pro mě – mnohokrát viděného. Podobný pocit mám, čtu-li těsně před zhlédnutím pro sebe neznámou předlohu. „Porovnávám“. Jak to tedy jen trochu jde, jdu na představení nepoznamenán předchozí znalostí textu či předlohy, a ty až posléze dostudovávám. U Hamleta to nejde, u Manna jsem na tom byl stejně jako – asi – PLN zmiňovaná většina. Četl jsem jej až po zhlédnutí pražského hostování Husy (z toho důvodu má recenze vyšla tak pozdě). I proto asi inklinuju k přímému čtení inscenace, již znalostí Manna pouze porovnávám.
      Jen pro jistotu opakuju: Oba principy čtení a psaní o inscenacích považuju za správné a v ideálu se vzájemně doplňující. Vždy jde přece o to vyvolat dostatečně bohatý myšlenkový prostor .

      03.05.2012 (20.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    36. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Myslím,
      že tu nelze zobecňovat, co je lepší. Záleží na individuálním přístupu. (Já osobně bych nikdy nemohl číst předlohu až ex post, neboť bych byl při jejím čtení již ovlivněn zhlédnutou inscenací.) Ale ještě k práci V. Justa (a ke komentářům KLN a V. Hulce): jsme přeci v Divadelních novinách, a pokud se práce ocitá na recenzních stránkách, očekávám, že půjde o recenzi (v jejímž centru stojí inscenace). Stať V. Justa je pro mě fundovaným úvodem studie, která je určená do SaDu (či DISKu). Pro DN se mi zdá být kompozičně špatně rozvržená.
      Frapantním omylem podobného rázu byla ovšem „recenze“ J. Císaře na Asanaci v Divadle Na zábradlí v DN 2/2012…

      03.05.2012 (20.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    37. KLN

      Profilový obrázek

      Leara zná každý od studentských let,
      a Koltés taky není žádnou novinkou. Na Leara přicházíme zatížení nejen četbou, ale i mnoha inscenacemi, které jsme viděli. Je to enormně nesnadný úkol nás něčím novým překvapit, a ještě větší nás tím uspokojit. S adaptacemi románů je to snadnější, protože jde většinou o unikáty. Nepamatuji si, že jsem někdy měl apriorní představu o tom, jak adaptace má vypadat. Spíše zvědavost a snad jistou dávku nedůvěry. Přesto byl jsem občas nadšen z toho, co jsem viděl. Že znalost textu není na obtíž, dokazuje třeba nedávný veliký úspěch adaptace románu Tolstého, který zná každý. Sotvakdo měl představu o tom, jakým zvláštním způsobem k tomu budou přistupovat. Jak jsem řekl na počátku, tak jako Vy, Mikuláškovu versi Mannova románu jsem neviděl a nevylučuji, že bych byl nadšen. Ale na základě předchozí zkušenosti o tom pochybuji.
      A tato diskuse byla o něčem jiném, o metodologii kritické práce.

      03.05.2012 (21.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    38. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      vybral jsem je
      jako krajní příklady inscenací, kde právě textová příprava je spíš na obtíž (viz u obou výhrady, že toto není Lear ani Samota…), protože neinscenují text jakožto literu (literaturu), ale jeho ducha, nebo některé motivy textu v nikoli nové interpretaci, ale inspiraci.

      03.05.2012 (23.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    39. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Velkodušně řečeno, Jakube!
      Jako bych slyšel sám sebe. Moderní divadlo dnes vesměs nepřevypravovává děj/literu předlohy, ale snaží se postihnout jejího ducha či podstatu. A mnohdy se dílem nechává jen volně inspirovat k vlastním – občas i dost svévolným – interpretacím /tedy jde o autorské „inspirace“ (Nebeský, Frič, kdysi Lébl…)/. Mikulášek se snaží podchytit podstatu Mannova románu v zrcadle vědomí dějů nejen válečných, ale i pozdějších. Je pro něj paralelou některých kulturních a společenských tendencí dneška. Nezajímá jej myslím ani tak faustovský mýtus, jako spíš rozklad jedince v nemocné, rozpadající se společnosti. Důležitým způsobem sdělení je pro něj především celková – temně monotónní, lehce dekadentní až morbidní – atmosféra, jíž podřizuje vše. Hudbu, obraz, slovo i herectví. Obdobný přístup – jinými ovšem inscenačními prostředky – volil i Tebou zmíněný Pěchouček v Koltésovi. Nemluvím o výsledku, ten je u Mikuláška výrazně divadelnější.

      04.05.2012 (3.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    40. KLN

      Profilový obrázek

      Abych věděl,
      zda a do jaké míry si režisér počíná svévolně, tak přece jen musím znát předlohu. Jak jinak mohu coby kritik určit, zda inscenátor zachytil jejího „ducha“? Samozřejmě, redukce šestisetstránkové předlohy na třihodinové představení musí být do značné míry svévolná. Ale režisérská svévolnost může být povznášející, i pitomá. Znalost předlohy v žádném případě není na obtíž. Nemluvíme o diváckém zážitku, ale o práci kritika, a to je rozdíl. Ostatně, na základě toho, co jsem z Mikuláškových adaptací románů viděl, tak bych je rozhodně nesrovnával s Nebeským. Je to spíše konzervativní adaptér.

      04.05.2012 (10.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    41. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Ano,
      pokud kritik chce psát o duchu předlohy, pak musí znát předlohu, to je jasné. Ale musí psát o duchu předlohy?
      Prošel jsem si své články o inscenovaných dramatizacích. V jednom případě jsem postupoval vysloveně od románu, v jednom jsem román sice četl, ale v recenzi se obešel bez něj, a v jednom jsem psal jen se zprostředkovanou znalostí předlohy a soustředil se na inscenaci samu. Nemyslím si, že by mezi těmi články byl nějaký výrazný kvalitativní rozdíl.

      04.05.2012 (11.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    42. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Oprava: myšleno samozřejmě „o duchu předlohy“. Prosím admina o opravu.

      04.05.2012 (11.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    43. KLN

      Profilový obrázek

      Když člověk umí dovedně psát,
      tak mu projde všechno. Jsou i takoví „recenzenti,“ co píšou o něčem, co vůbec neviděli: byli „inspirováni“ pracemi svých kolegů. O takových konkretních případech vím. Dobrý kritik jde do hloubky pro vlastní uspokojení. V deníkových recenzích jde všechno, ale v delších statích se rozsah přípravy projeví.

      04.05.2012 (12.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    44. KLN

      Profilový obrázek

      Ještě co se týče příspěvku pana Hulce,
      Lébl se držel textové předlohy dost věrně, k významovému posunu docházelo formálními prostředky.

      04.05.2012 (12.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    45. KLN

      Profilový obrázek

      Ještě co se týče poznámky Jakuba Škorpila (3.5./20:25)
      o neústrojnosti článků Justa (a Císaře): ve srovnání s typickými recenzemi v DN měli pisatelé dost místa, aby rozvedli vyváženě své ideje. Zajisté, v SADu by to udělali důkladněji, ale s několikaměsiční prodlevou, a zřejmě jim šlo o okamžitou reakci. Před půldruhým rokem se DN vytýkalo, že nejsou dost odborné. Ted‘ jsou snad odborné až příliš?

      04.05.2012 (13.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    46. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Právě nyní
      se ke mně dostala reakce Vladimíra Justa na tuto diskusi psaná 3. 5. ve 14:54. Zaslal ji soukromě Jakubovi Škorpilovi, který na ni tentýž den v 18:03 odpověděl. Myslím, že ani jednomu nebude vadit, když oba texty zde zveřejníme:

      Nezlobte se,
      ale tady už jde o dezinterpretaci mé recenze tak hlubokou, že se musím ozvat. Asi by si J. Škorpil měl přečíst mou recenzi – pokud vím v tištěných DN teprve vyjde – potřetí, ale nikoli pohledem apriorně vyhledávajícím pouze podporu pro své minulé argumenty. Zjistil by třeba, že smyslem mé úvahy resp. jejích zbytků (byla původně o 2/3 delší, prostě téma bylo nad autorovy schopnosti či možnosti vměstnat je do cca 9.000 znaků) je přesný opak toho, co tvrdí. Tedy nikoli že se, protože to nemá už T. Mann, něco „nesmí“ (toto ohavné sloveso, které nepatří do mého slovníku jinak než citátem, mi Škorpil předhodil zcela svévolně), ale naopak – že Faustus – román či téma – se může interpretovat JAKKOLI, vůči románu pietně či rabiátsky, polemicky či souhlasně, empaticky či ironicky, politicky či esoterně, ale NE BEZ LÁSKY (rozuměj: zaujatého výkladu, třeba sebepolemičtějšího k předloze). A tak na mě právě inscenace působila – skvělé detaily, znamenité sekvence, výprava, hudba, ale celkově bez jasného, razantního, vášnivě zaujatého výkladu, včetně výkladu hlavního hrdiny. Ať je pro mě za mě ten geniální syfilitik jakýkoli, jen když není NIJAKÝ (pouze snad loudící o soucit se svou nemocí).
      V recenzi, v níž výslovně říkám, pane Škorpile, Švejdo i Zahálko, že tak velké dílo nelze interprerovat jinak než za cenu razantního potlačení některých motivů a subjektivního zvýraznění jiných, výslovně chválím právě ty složky inscenace, které se od Mannovy předlohy odchýlily, leč – měly výklad! (hudba). A když jsem chtěl přijít na to, proč na mne inscenace působila tak nijace a chvílemi dokonce akademicky nudně, odvodil jsem to z toho (po prostudování programu), že možná je chyba založena už v povrchním čtení předlohy A že těžko dělat zaujaté, dobré, strhující, razantní, vášnivé, emotivně i myšlenkově zasahující divadlo z něčeho, co – jak píše jinými slovy v programu jeden z asistentů zrodu díla – zrovna „nemusím“, co se mi nelíbí, k čemu mám spíše negativní, indiferentní, lhostejný vztah. Myslí-li si mí polemici – když už si nevšimli té spousty konkrétních detailů z konkrétní inscenace, jichž jsem tam vměstnal opravdu více, než jak je v recenzním kraji zvykem – že velké, strhující divadlo se dá dělat lhostejně, bez lásky k tématu, bez jakéhokoli bližšího vztahu k předloze, kterou nemám rád (nebo jsem ji pro její objemnost nedočetl?), pak jim jejich názor neberu, ale neberte mi prosím můj. A hlavně ho už nadále, moji milí dezinterpreti, nezkreslujte.
      VJ
      Thursday, May 03, 2012 2:54 PM

      Pane profesore,
      máte pravdu. Opravdu jsem použil váš článek jako podporu pro svůj argument. Koneckonců se ta diskuse odehrávala právě pod ním. Máte také pravdu, že neříkáte, co se nesmí, byť prosím uznejte, že větu „Leverkühn může být kýmkoli, jen ne politováníhodným ,nekňubou a troupem“ tak jistě interpretovat lze. Ale to je podružnost.
      Zdá se mi, že jste nějak došel k názoru, že vaši stať kritizuji, shazuji. Nebo že vám snad beru Váš názor na inscenaci. Nikoli. Říkáte-li o sobě, že se domníváte, že onen text dělá více, než je v krajích zvykem, musím vám dát – a rád – za pravdu. Kdyby takhle psala většina autorů, měl bych podstatně lehčí život.
      Pokud si tedy berete onu diskusi osobně, omlouvám se.
      V trvalé úctě (a to beze vší ironie)
      Jakub Škorpil
      3. května 2012 18:03

      04.05.2012 (13.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    47. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      no tak
      že bych byl ze zveřejňování své soukromé pošty kdovíjak na větvi…
      na intimnosti ale naštěstí nezbyl čas, tak čert to vem

      04.05.2012 (14.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    48. KLN

      Profilový obrázek

      Tomu dost dobře nerozumím.
      Šlo o soukromou poštu, kterou i-DN bez předchozího svolení OBOU autorů zveřejnilo?

      04.05.2012 (14.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    49. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane/paní KLN,
      autor původního textu vždy dostává netovou diskusi na svůj soukromý mail. Vladimír Just si to často neuvědomí a odpoví na adresy, odkud mu ona diskuse přišla. Tedy pouze soukromě. A to se stalo. Mail tedy přišel Jakubovi Škorpilovi a do redakce DN. Škorpil pak odpověděl také na adresy, odkud mu Justova reakce přišla, tedy domů Justovi a opět do redakce DN. Tak jsem se k oné korespondenci dostal. Přišlo mi, že Vladimír Just celkem jistě vstupuje do celé polemiky a počítá se zveřejněním. A dát jeho text bez Škorpilovy reakce mi přišlo blbé, zvlášť když reagoval věcně. Tak jsem tuto korespondenci co nejdřív – tedy hned, jak jsem ji v mailové poště DN objevil – zveřejnil. Ostatně myslím, že je to patrné z mého úvodu zveřejněných příspěvků.

      04.05.2012 (15.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    50. KLN

      Profilový obrázek

      Nezlobte se,
      ale tento postup mi nepřipadá zcela „košer.“ Jistě to nebyl problém se nejdříve s tím obrátit na oba pisatele. To, že sami neužili tohoto blogu, ale preferovali osobní korespondenci, mělo snad svůj důvod.

      04.05.2012 (15.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    51. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nezlobte se,
      ale to by snad nepsali také do redakce DN. Nejsou malé děti. Oba velmi dobře vidí a vědí, komu píšou.
      Sorry, ale nyní vyvoláváte zbytečnou štěpnou reakci bez dostatečného základu těžké vody.

      04.05.2012 (16.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    52. KLN

      Profilový obrázek

      Pane Hulče,
      ze Škorpilovy reakce se zdá, že byl překvapen. A o to tu jde. Nebo čtu to špatně?

      04.05.2012 (17.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    53. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      Ano, je to tak,
      jak píše Vláďa Hulec, reagoval jsem automaticky a jak vidím zbrkle a pitomě na adresu, odkud mi debata přišla, a proti zveřejnění své odpovědi samozřejmě nic nemám (nemohu mluvit ovšem za kolegu Škorpila, pokud ho k tomu, že to adresoval pouze mně, nevedla, jak předpokládám, stařecká setrvačnost :-). Ale vzhledem k tomu, že – narozdíl od jiných „pod-článkových“ (přesněji „pod-pásových“) debat, zdaleka nejen zdejších, šlo v tomto případě u nás obou o debatu slušnou a neosobní, protože věcnou, se snad nic neděje. Podobnou jsem ostatně vedl i s kolegou Zahálkou. Své oponenty i sympatizanty tímto zdravím – a ty, kteří inscenaci dosud neviděli, ji navzdory všemu, co jsem napsal – a možná i právě proto – doporučuji k vidění.
      Jen ještě obecnou poznámku k údajně „škodlivému“ apriorismu předběžné znalosti předlohy – máloco znám tak takořka nazpaměť a na máloco mám tak pevný názor, jako na 3dílnou Korespondenci V+W (nejen že jsem o všech třech sáhodlouze a analyticky pojednal v DR i jinde, ale propsal jsem se až k vydatné editorsko-lektorské spolupráci na 3. dílu, kde jsem se snažil vychytat i ty nejhorší mouchy předchozích dvou svazků, lektorsky odbytých) – a přesto jsem pak byl v Redutě upřímně překvapen, jak úplně jiným, rozdílným okem přečetli Korespondenci Mikulášek a Viceníková. A právě proto, že jsem to znal, jsem mohl ocenit originální přínos či přidanou hodnotu té skvělé a mimořádně vyvedené – narozdíl od Faustuse – adaptace. Tím vším chci při vší skromnosti podpořit názor, že něco takového jako znalost předlohy (a dalších kontextů divadelního díla) je naší docela samozřejmou profesní ne-li etickou povinností, neboť čím je kritik, než „jen“ trochu vzdělanější divák? ,

      04.05.2012 (17.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    54. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      „jen trochu vzdělanější divák“
      je samozřejmě klasika a pravda. jen je podle mého trochu jedno, kdy se dovzdělá. jestli před nebo po návštěvě představení. (pominu-li samozřejmě tu milou praktickou výhodu, že díky znalosti textu lze odhadnout, jak dlouho se na „to“ ještě bude muset koukat.)
      všechny zároveň prosím aby „kauzu“ mailů nechali spát.

      04.05.2012 (18.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    55. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      ad korespondence:
      jen si říkám, jestli tam šlo opravdu o „přečtení“, neboli výklad, nebo – a kruh k úvodnímu příspěvku MJŠ se uzavírá – o výběr (jistě přísně dramaturgický a nenáhodný) a jeho dokonalou ilustraci. A osobně jsem přesvědčen, že právě u korespondence bylo lze pro naprosto plnohodnotný zážitek s povšechnou znalostí života a díla V+W vystačit. A navíc ten, kdo neznal dopisy tak důkladně, mohl být dokonce několikrát překvapen, dojat, zaskočen… Zkrátka, důkladně připravený kritik přistupuje k představení s mnohem větší dispozicí k chladnému, analytickému pohledu. Ideální varianta myslím neexistuje, a proto bych se osobně vždy zdráhal hovořit o „etické a profesní povinnosti“.

      04.05.2012 (19.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    56. KLN

      Profilový obrázek

      Navrhuji velkorysé,
      byt‘ náročné řešení: čtěme text poprvé před a podruhé po představení.

      04.05.2012 (20.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    57. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      Ad Korespondence
      – vidíte, milý Jakube, a přece se točí! Přesto, že jsem ty dopisy znal, nevnímal jsem inscenaci vůbec „chladně analyticky“, ale přesně naopak jsem byl emotivně zasažen (rozesmát i dojat) jako v posledním desetiletí u málokterého divadelního opusu, včetně těch, jejichž předlohy jsem neznal vůbec. Hořínek tomuto emotivnímu otevření se dílu a teprve následné rozumové analýze říká: kritický paradox. Já dodávám, že píšu proto, abych se (ex post) dozvěděl, co si myslím.

      04.05.2012 (20.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    58. Jakub Škorpil

      Profilový obrázek

      kln:
      nebo po prvním představení a pak jděme znovu.

      vl. just:
      já dopisy také znal a také si poplakal. (jen jestli zrovna my dva nejsme u tohoto tématu trochu „zvláštní případy“).
      i já se při psaní dozvídám co si myslím a často jsem dost překvapen.

      04.05.2012 (21.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    59. KLN

      Profilový obrázek

      …a já zase jsem až někdy překvapivě emotivně unesen.

      04.05.2012 (21.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    60. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Když už jsme se tu pustili
      do problematiky a etiky kritiky a kritika (což mne trochu mrzí, ale k Faustusovi už zde asi nikdo ničím novým nepřispěje), tak mi přijde spíš opravdu vhodné psát kritiku po dvojím či trojím zhlédnutí inscenace. Údajně tak tomu za první republiky bylo a deníkáři – aby mohli psát hned z premiéry – snad chodili i na zkoušky. Samotnému se mi to však podaří jen párkrát za sezonu. Není toto větší problém současné kritiky než to, zda čte autor zdrojové dílo a zdramatizovaný text před či po představení? Nepomohlo by dvojí či trojí zhlédnutí většímu pochopení díla spíše než „pouhé“ studování a znalost zdrojů? Není (česká) kritika příliš zaměřena na text (tedy na dramaturgii) a estetiku a neopomíjí jiné složky a smysl divadelního představení a divadla jako takového?
      P. S. Děkuju, že jste opustili problém publikování příspěvků VJ a JŠ. Příště si dám větší pozor.

      05.05.2012 (2.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    61. KLN

      Profilový obrázek

      Co se zde ukázalo,
      že jednotliví kritici mají rozdílné pojetí své práce. A pochopitelně každý obhajuje svůj postoj. Já bych osobně příliš nezazlíval deníkovému recenzentovi, že se nepustí do četby 600 stránkového románu předtím, než zhlédne jeho adaptaci, protože na směšně malém prostoru své znalosti nemůže vůbec uplatnit. I Just, jak se přiznal, musel svůj článek redukovat, a měl daleko větší prostor než deníkář. (Zřejmě nešlo o ad hoc, ale o mnohaletou zkušenost.) Přední zahraniční deníky poskytují 3x i více místa pro recenze. A jde většinou o kritiky z povolání, kteří nemají nic jiného na starosti. Ačkoli já sám takovou metodu neužívám, ale vím o významných kriticích, kteří ze zásady chodí na premiéry nových her bez toho, aby se předem seznámili s textem. Jeden z nich byl Brooks Atkinson, který byl po dvacet let hlavní kritik N.Y. Timesů, který říkával, že chce vidět představení stejnýma očima jako diváci. Byl to kritik-askét ve všech směrech, který tvrdil, že by si s performery nesedl ani ku kávovému stolku, protože by to narušovalo jeho objektivitu.
      Myslím, že pro publikace typu SAD platí jiné pravidlo. Zde bych předpokládal velmi důkladnou studii všech aspektů inscenace. DN stojí někde mezi oběma médii. Ideální by bylo to, co navrhuje Škorpil: jít nejdříve na představení bez přípravy, potom text prostudovat a jít na představení podruhé. To je ovšem jen možné, když jde o „domácí“ inscenaci. Sám jsem to kdysi dělal, ale podle mé zkušenosti třetí zhlédnutí, jak navrhuje Hulec, už moc chápaní inscenace nezmění.

      05.05.2012 (9.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    62. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Ač jsem to navrhoval,
      potvrzuju zkušenost páně KLN, že stačí (nejde-li o nějaké výjimečné projekty počítající s vazbou na daný čas a chvíli – takový je třeba kabaret Bestie v Rubínu – ve hře jsou i divácké reakce a aktuální politická situace, takový je tanec butó, site specific a sociální projekty; jsou situace, kdy se pro pochopení a především znalost projektu snažím chodit na všechna jeho uvedení – nedávno např. na performanci FKK, z toho se pak rekrutovalo více textů a jiných dialogů s diváky i autory) dvě zhlédnutí. Ale to druhé je dost podstatné. Bez něj je – myslím – jakákoli reflexe trochu neférová. Velmi podléhá emoci autora v danou chvíli a i profesionálové (myslím herce) mívají podstatné rozdíly mezi jednotlivými představeními. Možná i Vladimír Just by se na Faustuse díval jinak, zhlédl-li by jej znova.
      Jinak velmi chápu asketického kritika NYT. Mnohé na tom, jak k psaní kritik přistupoval, je. A o rozměrech recenzí v denících ani nemluvím. S nimi máme problém asi všichni „píšící“. V tom by mohl/měl/může pomoct internet.

      05.05.2012 (22.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    63. VLADIMÍR JUST

      VLADIMÍR JUST

      Vladimíre,
      pořád je to trochu já o voze a Ty (při vší úctě, kterou jak víš k Tobě chovám) o koze. Samozřejmě je dobré vidět věc 2x – jak mi doporučuješ – nebo i vícekrát, při delších analýzách tak taky postupuju, ale jediná neoddiskutelná pravda téhle naší debaty, na níž se všichni shodnou, je, že to je indiuviduální. Ať už má pravdu ten asketický kritik z NY, Ty nebo dejme tomu p. Trenský či kdokoli jiný, kdo se na dílo těsně předtím připraví. Já zastávám letitý – a možná staromódně šaldovský – názor, že na každé představení (dílo) se kritik, který chce být brán vážně – ať už čte text před nebo po – musí připravovat vlastně celým svým předchozím profesním životem, musí ručit sebou. A jedině tou předchozí (nikoli nutně vyčtenou) přípravou může aspoň trochu dorovnat ten strašlivě nespravedlivý, krutý nepoměr mezi časem přípravy (a rozměru) inscenace a časem napsání (a rozměru) recenze. Může to tedy vyrovnat jedině svou předchozí přípravou, sebevzděláváním a doplňováním si všech aspektů a kontextů díla, a tím jeho domýšlením a vlastně i pokračováním (a opravdu je pak irelevantní, zda se seznamuje s předlohou díla před nebo po). Je skvělé chodit víckrát, jak radíš, ale sám víš, jak je to s termíny odevzdávání – i v Tvých DN. Koneckonců i klasik Neruda chodil do PD po premiéře znovu na každou novou alternaci, třeba i na x-tou reprízu, a pak i takového Kolárova Mefista načapal při neuvěřitelných trapasech a s chutí o tom psal své glosy i fejetony, až si postupně tou mnohaletou prudou vysloužil nenávist celého slavného Prozatimního, a nedostal jako jediný pozvání do Kapličky :-).
      Zpětně ale vidím, že celá tahle debata (v obecném meritu věci jistě užitečná) vznikla trochu nedorozuměním, rozumím-li tomu dobře, když tak mě opravte. Na základě zhruba 2 stránkového úryvku z mé cca 6 stránkové recenze usoudili hned první diskutující, že jsem se málo věnoval inscenaci a moc románu, příliš ji tím románem poměřoval atd. Psali by totéž, kdyby ji četli celou?
      Ale k té Tvé „koze“ a mém „voze“: já nepodléhal Vladimíre žádné první emoci, moje první emoce byla, že žádnou emoci nemám. Že zůstávám vůči té povrchní, akademické interpretaci taky akademicky chladný. Snad jediná emoce bylo utrpení. Prostě jsem se na tom sedadle trpěl, a to představou, že jsem vám předem slíbil o tom napsat, když mám jinak ty herce a herečky, jejich styl, celé to divadlo i toho režiséra vlastně tak rád (odsuzuj si mě jak chceš, měj mě za náfuku a naboba, ale podruhé by mě na TUTO studenou adaptaci románového eseje proti studenosti nikdo nedostal). Nejen tedy, že jsem nepodléhal žádné emoci, jak píšeš, ale litoval jsem, že představení (až na některé významné a působivé výjimky, muzika, pojetí ďábla s kamerou) ve mně žádné emoce nevyvolalo, a právě tohle byla moje kruciální výhrada. Že to bylo studené, akademické, nijaké, k takovým věcem se přece nevracíme (nebo se mýlím?). Tohle by žádná druhá kritikova návštěva, kterou mi doporučuješ, nezachránila. Druhá (třetí) návštěva pomůže, když věci nerozumíš, nepochytáš všechno, přesahuje Tě to, irituje, provokuje, máš v hlavě a v citech chaos, potřebuješ si různé věci ověřit, nemáš v tom ani v sobě jasno, ale tady jsem měl bohužel jasno možná až moc. A čtení programu mě v tom jedině utvrdilo (můžu se i v tom svém jasnu mýlit, proto ty, kdo představení neviděli, znovu vyzývám k jeho návštěvě).
      Pokud jste dočetli až sem, omlouvám se za tu délku, ale slibuju, že už tímto přestávám prudit, všem debatétrům děkuju a ze svého subjektivního hlediska dělám tímto za kauzou tečku.

      06.05.2012 (1.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    64. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Vladimíre,
      díky za obsáhlý(é) vstup(y). A jsem za tuto diskusi za DN – a možná i za její aktéry a čtenáře – rád. Nerad bych na toto téma zde otvíral platformy příliš často, ale je dobré si občas pojmenovat, co a jak psát. I já zde ke konci nabízel spíše akademické úvahy než ryze praktické. I já jsem přesvědčen, že kritik za svůj text ručí především sám sebou, tedy svými celoživotními znalostmi a postoji, které jsou známé, anebo které si teprv formuluje. A že svými texty vstupuje především do veřejného myšlení. Jeho názory nejsou definitivními soudy, neb umění přesně stanovitelný výsledek nemá. Vždy se k němu můžeme jen z různých stran přibližovat. Matematicky řečeno – vždy má v sobě zakódováno nějaké iracionální číslo π.

      06.05.2012 (13.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    65. KLN

      Profilový obrázek

      Abych lépe vysvětlil
      postoj „asketického kritika“: když šlo o novou hru, nechtěl číst text i proto, že by mu produkční nedostatky občas unikly – nesrozumitelně sestavená scéna, špatná dikce apod., protože by si to podvědomě „doplnil“.
      Já jsem byl především hluboce zklamán Mikuláškovým zpracováním Elementárních častic. Po představení v Plzni jsme se shodli s Janem Císařem, který rovněž četl román krátce před festivalem, že v adaptaci se neujasnila základní témata toho románu.

      06.05.2012 (16.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    66. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Ač jste Faustuse, pane KLN,
      neviděl, myslím, že se přesně dotýkáte jednoho ze zde diskutovaných problémů čtení divadelních dramatizací. Mikulášek si v Částicích a Faustusovi vybral „své“ téma, které převedl do abstraktního, výtvarně i jednáním vykloubeného, velmi obrazivého divadeního jazyka. Vycházel z románů, neznásilňoval je, ale soustředil se jen na témata, která jej zajímala. U obou sledoval především rozklad jedince, resp. vztahů mezi jedinci/sourozenci/ skrze rozklad hodnot společnosti. Toto čtení je u Mikuláška vždy velmi intimní, možná až osobní. Jako divák jej pak buď přijmete, rozumíte mu (nezávisle na tom, zda jste dílo četl, či ne), anebo odmítnete. Z toho se pak odvíjí vaše hodnocení. Zdůvodnit lze (téměř) jakákoli.
      Ač jsou obě inscenace formálně poměrně rozdílné, v tomto si jsou blízké. Jako divák, který je na poetiku Mikuláška většinou bezproblémově naladěn (osobně se s ním vůbec neznám), jsem ani s jednou z nich neměl problém. Naopak. Ale u obou jsem se s předlohami blíže seznámil až po představení… Že by tím?

      07.05.2012 (0.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    67. KLN

      Profilový obrázek

      Pane Hulče,
      v této debatě si všichni v jistém okamžiku myslíme, že už je to poslední slovo a že už nemáme pokračovat. Ale pak se to nějak vyvine jinak. A tak proti dřívějšímu úmyslu cítím, že musím pár slov dodat.
      Po zhlédnutí Částic naší hlavní námitkou bylo, že to byla nesmírně nudná záležitost. A to je něco podobného, co píše i Vladimir Just o Faustovi. Nevím, co bych cítil, kdybych Mikuláškovu adaptaci viděl předtím, než jsem četl román. Ale obávám se, že bych usoudil, že jde o přeceňovanou práci a že to asi nestojí za to to ex post číst. Co se týče samotné adaptace, nedostal byste mě na druhé vidění ani párem koní. A i zde se překvapivě shodujeme s Justovým názorem o Faustovi. Podotýkám ještě, že Císař četl román bez úmyslu psát o adaptaci recenzi. Byla to řekněme intelektuální zvědavost.

      07.05.2012 (11.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    68. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      O. K.,
      rozumím. Nicméně nejde spíš o přijetí či nepřijetí samotné formy a poetiky? Jako příklad vždy uvádím minimalistickou hudbu či abstraktní obrazy. Pro někoho jde o nudná díla, na něž by je podruhé nevzal ani párem koní, jiní skrze ně dokážou vstupovat do bohatých světů. Věřím, že i kdybych o nich nepsal, vedly by mě obě inscenace, o nichž je řeč, po zhlédnutí k tomu, zjistit si původní zdroj. A – abych zde neobhajoval jen profesní přístupy – totéž se u Částic stalo mému tehdy 21-letému synovi. Román si hned chtěl přečíst a Houllebecq je od té doby jeho oblíbeným autorem (předtím jej neznal). A přímo na inscenaci pak ještě jednou či dvakrát jeli s kamarády z Prahy do Brna.

      07.05.2012 (17.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    69. KLN

      Profilový obrázek

      Asi se potatil, a proč by ne. Lepší než Harry Potter.

      07.05.2012 (18.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    70. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nesouhlasím,
      Harry Potter je taky dobrej.

      07.05.2012 (23.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    71. Martin Zavadil

      Profilový obrázek

      Pod duchnu intelektuální vřavy, neb nikdo to tu číst nebude, ale napsat to chci:

      Smekám. Zvědavě jsem si koupil divadelky a… takto hutnou a chytrou recenzi jsem nečetl… nu dlouho. Matně vzpomínám na jednu od V. Hulce, cca půl roku zpět na něco z Rubínu. Jinak tma, bída a žvatlání.
      Ale k textu: žádné brebentění o tom, co může návštěvník vidět sám, ale text napráskaný informacemi, které těžko odhalí ten, který předlohu nečetl, a i čtenář jen možná. Tady jsem si uvědomil jaká je škoda, že úzké sloupce berou tolik prostoru. Neexistuje obsáhlejší verze? Početl bych si.

      10.05.2012 (18.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    72. KLN

      Profilový obrázek

      Jak vidíte, zmýlil jste se. Můj počítač je tak naprogramován, že „oznamuje“ všechny příspěvky. Ovšem, souhlasím s Vámi. – i když ne zcela. Četl jsem v DN i jiné velmi kvalitní věci.

      10.05.2012 (18.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    73. Alena Soukupová

      Profilový obrázek

      Předesílám – jsem divák.
      Zajímají mne kritiky a recenze a velmi mne baví diskuse a polemiky na stránkách DN.
      K této mám takovou technickou, z hlediska vás divadelníků možná okrajovou či hnidopišskou poznámku. Když už, vážený pane Vladimíre Hulče, používáte příměr z oblasti matematiky, bylo by fajn, kdybyste si ověřil, jestli Váš příměr opravdu vyjadřuje to, co jste měl na mysli. I když musím připustit, že mě ta zmínka o matematice potěšila.
      Píšete:
      „Jeho (pozn. kritikovy) názory nejsou definitivními soudy, neboť umění přesně stanovitelný výsledek nemá. Vždy se k němu múžeme jen z různých stran přibližovat. Matematicky řečeno – vždy má v sobě zakódováno nějaké iracionální číslo π.“

      Nejprve šťouravou poznámku.
      Není to protimluv? Umění sice nemá přesně stanovitelný výsledek (to je trochu podivná formulace, ale nešť), avšak na druhé straně se k němu (pozn. k umění?) můžeme z různých stran přibližovat, neboť má vždy v sobě cosi zakódováno. Takže z toho všeho vyplývá, že umění v sobě přece jen něco přesně stanovitelného má (ať už tomu říkáme výsledek, či nějak jinak). Nebo ne?
      Tím cosi je podle autora „nějaké iracionální číslo π“, které ovšem v matematice je nikoli „nějaké“, nýbrž jen jedno a je přesně definováno, Pokud jde o přibližování, tak k onomu přesně definovanému π se lze přibližovat pouze v případě, kdy se toto číslo vyjadřuje v desítkové soustavě (desetinném rozvoji), který je nekonečný. I tak se však lze přibližovat nikoli z různých, nýbrž pouze z jedné strany. Přibližování tedy neznamená různost pohledů, jak chtěl autor patrně naznačit, nýbrž (nekonečné) zpřesňování pohledu jediného.

      A teď tedy pár detailnějších poznámek pro zájemce o krátkou matematickou exkursi:
      Předesílám, že pojem „iracionální číslo“ (tak jako např. přirozené, racionální, nebo reálné číslo) je v matematice přesně definován. Výraz „iracionální“ v matematice nemá de facto nic společného s významem tohoto slova, jak se uvádí ve slovníku cizích slov nebo jak se používá např. ve filosofii .
      1. Iracionální číslo je takové, které nelze vyjádřit jako zlomek (podíl) dvou celých čísel, tedy a/b, kde b je různé od nuly.
      2. Každé iracionální číslo je reálné číslo.
      3. Iracionálních čísel je nekonečně, dokonce nespočetně mnoho. Vedle nejznámějšího tzv. Ludolfova čísla π a Eulerova čísla e je to většina odmocnin přirozených čísel atd.
      4. Číslo π je jen jedno – není to tedy „nějaké iracionální číslo“ – a je přesně definováno: je to délka kružnice o jednotkovém poloměru, resp. je to konstanta udávající poměr délky kružnice (nebo obvodu kruhu) k jejímu (jeho) průměru.
      5. Přesně jsou definována i ostatní iracionální čísla (třeba odmocnina z 2 je délka úhlopříčky jednotkového čtverce) – akorát se nedají napsat ve tvaru zlomku 2 celých čísel, tedy ve tvaru desetinného čísla s ukončeným nebo periodickým desetinným rozvojem.
      6. Pro výpočty se ovšem používá desetinný rozvoj iracionálních čísel, který je nekonečný (pro π je spočítán na údajně bilion desetinných míst), pro praktické výpočty však stačí jen několik desítek desetinných míst.
      7. A lahůdka nakonec – číslo π je nejen iracionální, ale dokonce transcendentní – tedy v matematickém smyslu slova.

      No, řekněte, divadelníci – není ta matematika nádherná?

      14.05.2012 (3.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    74. Alena Soukupová

      Profilový obrázek

      Předesílám – jsem divák. Zajímají mne kritiky a recenze a velmi mne baví diskuse a polemiky na stránkách DN.
      K této mám takovou technickou, z hlediska vás divadelníků možná okrajovou či hnidopišskou poznámku. Když už, vážený pane Vladimíre Hulče, používáte příměr z oblasti matematiky, bylo by fajn, kdybyste si ověřil, jestli Váš příměr opravdu vyjadřuje to, co jste měl na mysli. I když musím připustit, že mě ta zmínka o matematice potěšila.
      Píšete:
      „Jeho (pozn. kritikovy) názory nejsou definitivními soudy, neboť umění přesně stanovitelný výsledek nemá. Vždy se k němu múžeme jen z různých stran přibližovat .Matematicky řečeno – vždy má v sobě zakódováno nějaké iracionální číslo π.“

      Nejprve šťouravou poznámku. Není to protimluv? Umění sice nemá přesně stanovitelný výsledek (to je trochu podivná formulace, ale nešť), avšak na druhé straně se k němu (pozn.- k umění?) můžeme z různých stran přibližovat, neboť má vždy v sobě cosi zakódováno. Takže z toho všeho vyplývá, že umění v sobě přece jen něco přesně stanovitelného má (ať už tomu říkáme výsledek, či nějak jinak). Nebo ne?

      Tím cosi je podle autora „nějaké iracionální číslo π“, které ovšem v matematice je nikoli „nějaké“, nýbrž jen jedno a je přesně definováno. Pokud jde o přibližování, tak k onomu přesně definovanému π se lze přibližovat pouze v případě, kdy se toto číslo vyjadřuje v desítkové soustavě (desetinném rozvoji), který je nekonečný). I tak se však lze přibližovat nikoli z různých, nýbrž pouze z jedné strany. Přibližování tedy neznamená různost pohledů, jak chtěl autor patrně naznačit, nýbrž (nekonečné) zpřesňování pohledu jediného.

      A teď tedy pár detailnějších poznámek pro zájemce o krátkou matematickou exkursi :

      Předesílám, že pojem „Iracionální číslo“ (tak jako např. přirozené, racionální, nebo reálné číslo) je v matemattice přesně definován. Výraz „iracionální“ v matematice nemá de facto nic společného s významem tohoto slova, jak se uvádí ve slovníku cizích slov nebo jak se používá např. ve filosofii .

      1. Iracionální číslo je takové, které nelze vyjádřit jako zlomek (podíl) dvou celých čísel, tedy a/b, kde b je různé od nuly.
      2. Každé iracionální číslo je reálné číslo.
      3. Iracionálních čísel je nekonečně, dokonce nespočetně mnoho. Vedle nejznámějšího tzv. Ludolfova čísla π a Eulerova čísla e je to většina odmocnin přirozených čísel atd.
      4. Číslo π je jen jedno – není to tedy „nějaké iracionální číslo“ – a je přesně definováno: je to délka kružnice o jednotkovém poloměru, resp. je to konstanta udávající poměr délky kružnice (nebo obvodu kruhu) k jejímu (jeho) průměru.
      5. Přesně jsou definována i ostatní iracionální čísla (třeba odmocnina z 2 je délka úhlopříčky jednotkového čtverce) – akorát se nedají napsat ve tvaru zlomku 2 celých čísel, tedy ve tvaru desetinného čísla s ukončeným nebo periodickým desetinným rozvojem.
      6. Pro výpočty se ovšem používá desetinný rozvoj iracionálních čísel, který je nekonečný (pro π je spočítán na údajně bilion desetinných míst), pro praktické výpočty však stačí jen několik desítek desetinných míst.
      7. A lahůdka nakonec – číslo π je nejen iracionální, ale dokonce transcendentní – tedy v matematickém smyslu slova.

      No, řekněte, divadelníci – není ta matematika nádherná?

      14.05.2012 (3.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    75. Alena Soukupová

      Profilový obrázek

      Tak to se omlouvám – že můj tak dlouhý příspěvek tam omylem skočil dvakrát. A díky panu Vladimíru Justovi za /pro mne skvostnou celou kritiku.

      14.05.2012 (3.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    76. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nejprve informace všem čtenářům:
      Druhý (stejný) příspěvek paní Soukupové jsem z moci administrátora vymazal, takže omluva paní Soukupové ve 3:15 již je pouhou neplatnou připomínkou oné události.
      A nyní k samotnému příspěvku:

      Paní Soukupová,
      nikdy by mne nenapadlo, že se budu v humanitním prostředí muset obhajovat z matematiky, již jsem vystudoval na MFF UK, a tedy vězte, že dobře vím, o čem mluvím a i Vaší exkursi o iracionálních číslech rozumím. Z Vašeho pohledu jsou možná mé matematické příměry nepřesné, já je však spíš používám v jisté, diskusi ozvláštňující poetice a symbolice, kterým podle mne sluší především vtip, nadhled a stručnost.
      Psal-li jsem tedy, že umění přesně stanovitelný výsledek nemá, myslel jsem tím, že lze interpretovat a vnímat vždy různě, i když se všichni snažíme o co nejpřesnější pochopení a analýzu. Že tedy umění nelze pojmenovat přesnými (racionálními) kódy/slovy/definicemi, ale vždy je v něm i nějaké iracionálno, což má adekvátní symboliku v matematice, kdy výsledkem výpočtu obvodu či obsahu kružnice, obsahu a objemu koule a podobných „nerovných“ útvarů je vždy nějaké iracionální číslo obsahující konstantu π (odtud tedy ono „nějaké“). Ani toto není zcela přesné (sama píšete o nepřesnosti v charakteristice přibližování se této hodnotě – studoval jsem obor přibližné a numerické metody, tak jsme se touto problematikou hodně zabývali) a na zkoušce z lineární geometrie ani matematické analýzy bych dnes jistě neuspěl, ale uznejte – poezie se i při takové definici vytratila.

      16.05.2012 (2.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    77. Alena Soukupová

      Profilový obrázek

      Víte, pane Hulče,
      potíž je právě v tom, jak jsem již napsala, že pojem „iracionální“ (a samozřejmě také racionální) ve smyslu filosofickém či běžně používaném (podle slovníku cizích slov) nemá nic společného s tímto pojmem ve smyslu matematickém.
      Nevím, proč jste se soustředil zrovna na konstantu pí (možná proto, že si ji leckdo pamatuje ze školy ?), když iracionálních čísel je nekonečně, ba nespočetně mnoho a jsou výsledkem nejen „nerovných“, ale i docela „rovných“ nebo „hranatých útvarů, jako je třeba úhlopříčka čtverce atd. Mimo to, jak jsem již také psala, konstanta pí je přesně definována, a sice jako poměr obvodu kruhu k jeho průměru, a nepředstavuje tedy nic neurčitého, nebo chcete-li filosoficky iracionálního.
      Potíž je v tom, že Váš příměr nemá tu „adekvátní symbolikuv matematice“, jak říkáte, i prostě proto, že každé iracionální i racionální číslo je číslo reálné, takže Váš výrok o umění by se dal napsat i takto: „Že tedy umění nelze pojmenovat přesnými (reálnými) kódy/slovy/definicemi, ale vždy je v něm i nějaké reálno…..“,což jak jistě uznáte, zní dost nesmyslně.
      Ale mohl byste se třeba zhlédnout v tom, že existují iracionální čísla, jako např. i pí, která jsou dokonce transcendentní. To je také takové pěkné slovo – ale uznejte, dalo by se použít jako „adekvátní matematická symbolika“, kdyby se pojednávalo o transcendenci ve smyslu teologickém, filosofickém atd. , když v matematickém slova smyslu to znamená, že taková čísla prostě jen nejspou kořenem žádné algebraické rovnice s racionálními koeficienty? Napsal byste, že umění přesahuje (třeba jen v jistém ohledu) rozumové a smyslové možnosti, že tedy, matematicky řečeno, má v sobě nějaké transcendentní pí? Nebyla by to hloupost?

      Píšete-li, že umění nelze popsat přesnými definicemi a použijete příměr z matematiky,v kterém jde o pojem přesně definovaný, pak se nutně musíte dostat do potíží.

      Uvádíte, že Vaším důvodem k používání matematických příměrů v diskusi je ozvláštňující poetika a symbolika, vtip, nadhled a stručnost. To by bylo jistě krásné a je to zcela legitimní – ale musí to mít smysl a logiku – musí to být doopravdy, a nikoli jen zdánlivě, na povrchu, adekvátní. A to, prosím, se Vám zrovna v tomto případě nepovedlo.
      Matematika je úžasná a troufám si tvrdit, že má svou krásu a poezii i ve svých definicích, teoriích – nebo právě v nich. Vy jistě víte, která oblast umění je s ní spřízněna – a která povznáší ducha až k nebesům – smím.li takto pateticky zakončit.

      24.05.2012 (2.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,