Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dramatici kontra scenáristé?

    Už rozdílné slovní označení autorů píšících pro divadlo – dramatici, a autorů píšících pro televizi – scenáristé, cosi naznačuje. Psát divadelní hry a psát televizní scénáře je totiž jen zdánlivě podobné. Ve skutečnosti jde o zcela odlišné disciplíny. Asi jako malovat „krajinky“ a fotografovat krajinu.

    Ta odlišnost je zachycena a (správně) vyjádřena už v organizaci vzdělávání: divadelní autoři studují na DAMU, filmoví a televizní scenáristé studují na FAMU. Z tohoto oddělení pak plyne vše ostatní: FAMU formuje autorsko-realizační štáby, které pak plynule přecházejí do filmové a televizní praxe, DAMU formuje divadelní tým, který po škole plynule přechází do některého z divadel. Některé obory a jedinci se dokážou uplatnit ve všech možných médiích – divadelní režiséři režírují divadlo, ale i rozhlas, televizi. Ve filmu se uplatnili jen zcela výjimečně. Někteří herci opanují všechny disciplíny: divadlo, televizi, film, dabing, rozhlas. Jsou ale herci, kteří se uplatní jen v divadle. To samé lze vysledovat u scénografů, produkčních, dramaturgů i – autorů.

    Vše, jako vždy, záleží na lidech a jejich nápadech. Neexistuje žádný předpis, který by nařizoval televizím, aby dávaly práci divadelním autorům, stejně jako neexistuje žádný příkaz, aby divadla zaměstnávala televizní scenáristy. Bylo by to absurdní. To, že už se v televizi zdaleka neuplatní tolik divadelních autorů, jako tomu bylo v šedesátých letech minulého století, plyne především ze dvou okolností: z proměny televizní technologie, z konkurenčního prostředí.

    U zrodu televize jako média stáli divadelní herci, režiséři a autoři. Točilo se po sekvencích, televizní ateliér byl podobně stylizované prostředí jako divadelní scéna. Tehdy bylo běžné, že dramatik a režisér Oldřich Daněk napsal hru pro divadlo, kde ji nastudoval, obehrál a pak ji, bez větších problémů, přenesl z divadelních prken do televizního ateliéru. Obě provedení byla velmi podobně stylizovaná jak výtvarně, tak jazykově.

    Se zmenšením kamer, opuštěním ateliérů, přechodem ze sekvenčního natáčení na záběrové natáčení a vznikem konkurenčního prostředí komerčních televizí přichází do televize generace filmových režisérů. Prakticky zanikla forma „televizní inscenace“ a vznikl „televizní film“. Ateliérové inscenace se staly neprodejné, žádná televize na světě už je netočí. Dnes se i byty, které by bylo možno v ateliéru snadno postavit, točí z důvodu „reálnosti“ v reálu. Televize, která měla vždycky problémy se stylizací, protože je jako médium, ze své podstaty, zpravodajsky realistická, se přiklonila k „realističnosti“ filmu. A nejen televize jako médium, ale hlavně televizní divák, který to vše platí a sleduje či nesleduje. Tlak filmů valících se na nás z komerčních televizí pak diváka naučil rozumět jen jediné „stylizaci“ – realismu amerických filmů. Od této technologicko-společenské proměny existuje divadlo v televizi už jen jako záznam divadelního představení. Tyto záznamy mají výrazně menšinového diváka – v prime timu na ČT2 okolo 2 %, což je okolo 160 000 lidí.

    Moje pokusy oslovit divadelní autory dopadly vlastně vždy dobře a přinesly vznik zajímavých titulů. Spolupracoval jsem s Janou Knitlovou, s Lenkou Lagronovou, herečkou a autorkou Lucií Trmíkovou, s Danielou Fischerovou, režiséry Janem Nebeským či Lucií Bělohradskou, s Hanou Kofránkovou. Poslední moje zkušenost je s dramaturgem Divadla na provázku Miroslavem Osčatkou. Vaše anketa mezi divadelními autory mě přesvědčila o jediném: o odstupu a pohrdání, které mezi divadelními autory vůči televizi panuje. Proč by měla televize s takovými autory spolupracovat, když z filmových škol ji atakují desítky scenáristů, kteří s ní spolupracovat chtějí, mají k ní vztah a umí to?

    A pak je tu poslední, fatální aspekt této problematiky: pokles výroby solitérní dramatiky v ČT. Dokud se v ČT natáčelo 20 a více původních televizních dramatických děl, mohl mít dramaturg nedostatek látek a autorů. V roce 2010 se vyrábí 12 dramatických solitérů a dramaturgie je v úplně opačném postavení: má trvalý nadbytek autorů a látek a konkurence je obrovská. Česká televize zaměřuje svou pozornost na podporu filmové tvorby, protože ta je na otevřeném mezinárodním trhu konkurenceschopnější.

    autor je dramaturg hrané tvorby ČT


    Komentáře k článku: Dramatici kontra scenáristé?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,