Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Levínského dramatické embryo

    Běžný počítačový pokyn „Press space to continue“ René Levínský metaforicky domyslel a učinil z něj jakési motto své nové hry Dotkni se vesmíru a pokračuj, uvedené Národním divadlem na Nové scéně v režii Jana Friče. Hra dobře zapadá do zdejší nové dramaturgie: je to podivuhodný mutant, něco mezi moderní faustiádou a po povrchu klouzající mainstreamovou konverzačkou s prvky sci-fi, který mile a atraktivně – protože nezávazně – koketuje s odvěkými tématy prvé kategorie závažnosti: věda, pokrok, etika, poznání. Protože je dnes genetická biologie „královnou moderní vědy“, nepřekvapí, že tématem je právě genové inženýrství a jeho překotně se rozvíjející možnosti. Aby však přílišná porce vědy diváka neodstrašila, je mu vše servírováno přes nepostradatelný sex. Nejde tu o nic méně aktuálního než o rozmnožování – samozřejmě, jsme na půdě genetiky, takže o kontrolované rozmnožování.

    Vědec Bohumil Plánovský (David Matásek) a jeho asistentka-milenka Anděla (Pavlína Štorková) v Levínského moderní faustiádě FOTO PETR NEUBERT

    Vědec Bohumil Plánovský (David Matásek) a jeho asistentka-milenka Anděla (Pavlína Štorková) v Levínského moderní faustiádě FOTO PETR NEUBERT

    Hlavní postava – Ing. Bohumil Plánovský, Ph. D. – totiž právě objevila v genomu ony partie týkající se vzniku nového živočišného druhu, a objasnila tak podstatu veškeré evoluce. Nobelovka visí ve vzduchu. Srovnání s hrami Toma Stopparda či s Dürrenmattovými Fyziky by bylo ovšem hodně povrchní. Text chytře proplouvá nebezpečnými vodami, nenarazí do Charybdy ani do Skylly, ale také nic nevyřeší (jak by také mohl). Prostě onen ostrov poznání velkým obloukem obeplouvá. Zato se až trochu zmateně, zvláště ve slabší druhé části, rozlévá do šířek dramaticky převážně hluchých. Text je navíc tam, kde nasazuje k závažnosti, zbytečně dušen roztěkanou a nedůslednou režií Jana Friče, pro niž je barvitý detail víc než celková linie.

    Je to samý žánrový citát, míhají se odkazy k popkulturním ikonám dneška, genetici dokonce zpívají. Pomíjivost banalit všedního dne však je vzápětí konfrontována s tajemstvím vzniku života či zakřivením vesmíru – to vše nad šálkem kávy či vínem Porta Bohemica, připraveným, jak jinak, metodou spontánního, tedy nekontrolovaného kvašení. Levínského dialog nemá sice díky svému konverzačnímu charakteru schopnost posouvat děj zásadně kupředu, ale to nijak nevadí, vždyť tu beztak o žádný velký příběh nejde – jen o to, zda se Plánovskému (velmi dobrý David Matásek) podaří přemluvit svou asistentku-milenku Andělu (trochu schematická Pavlína Štorková), aby její děloha dokončila to, co se kvůli rozchodu Bohumilovi nepodařilo realizovat s jeho manželkou (agresivně buranská Martina Preissová), totiž aby donosila jejich experimentálně zmutované embryo uložené po dlouhé měsíce v ledničce.

    Levínského žvatlavé postavy – vedle protagonistů tu u kávovaru diskutují ještě matematický lingvista Adam Šmíd (Saša Rašilov), šéf ústavu Dušan Antal (Jan Bidlas) a trio seniorů (Ondřej Pavelka, Alois Švehlík a Jiří Štěpnička) – jsou modelovány nejen podle důvěrné znalosti prostředí, ale i na základě konzultací s kolegy – ať už z Ústavu Maxe Plancka v Jeně (kde Levínský pracoval jako teoretický matematik a experimentální ekonom zabývající se teorií kooperativních a evolučních her), či z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Odborný punc tato příprava jistě zaručuje, dramatikovu stezku si však RNDr. Levínský musí vyšlapat sám. Počíná si při tom možná až příliš obezřetně, ale nikoli neúspěšně. Ateistické stanovisko autora (pardon, jeho postav) je vzápětí korektně zpochybněno, ať už kreacionistickými plky, či insinuacemi novodobého Mefista Adama, který Bohumila přesvědčí o tom, že v lidském genomu objevil boží poselství.

    Nevím, zda se Levínskému podařilo dotknout se vesmíru, ale rozhodně to vypadá na pokračování. Závěrečný cliffhanger (hra končí ve chvíli, kdy se uzavírá prvý trimestr Anděliny gravidity) tomu silně napovídá. Budeme tedy zvědavi na to, jaký mutant se z tohoto pilotního geneticko-divadelního experimentu narodí.

    Národní divadlo – René Levínský: Dotkni se vesmíru a pokračuj. Režie Jan Frič, dramaturgie Jan Tošovský, scéna Nikola Tempír, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jakub Kudláč, světelný design Martin Špetlík. Premiéra 3. listopadu 2016 na Nové scéně. (Psáno z druhé premiéry 8. listopadu 2016.)


    Komentáře k článku: Levínského dramatické embryo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,