Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dopis ze Paříže

    Zachumlané postavy rychle chvátají, aby se schovaly před pařížskou zimou, která je díky vysokému stupni vlhkosti pořádně vlezlá. I já nedočkavě pospíchám, mým cílem ale není vytopený byt či kavárna, ale výstava věnovaná spisovateli a jazzmanovi Borisi Vianovi ve Francouzské národní knihovně (BnF). Vždy znovu mě překvapí její industriální vnější strohost a příjemně útulné prostředí uvnitř. U vchodu mi chlapík od ochranky zkontroluje batoh i kapsy, vážnou tváří náhle proběhne laškovný záškub. „Tak co, dneska do studovny, nebo se jdete ohřát na Casanovu?“ Za mnou se už tlačí další nedočkavci, a tak jen něco zamumlám. Vcházím do Galerie Františka I., a než stačím cokoli říct, uvaděčka se mě ptá: „Takže jednou na Casanovu?“ Chvíli na ni zírám, než ze mě vypadne: „Já bych chtěla na Viana, prosím.“

    Jsem si jistá, že tenhle mírně zmatený úvod mého putování, by se Vianovi líbil. A to nikoli kvůli prvoplánovému srovnávání spisovatele (který se rád bavil, měl rád ženy a sex hrál v jeho knihách důležitou roli) s nejslavnějším svůdníkem (jemuž ve Francouzské národní knihovně zasvětili vedlejší výstavní sál), nýbrž díky Vianově zálibě v přezdívkách a pseudonymech. Vždyť Nicole Bertoltová, francouzská odbornice na Viana, jich objevila hned jedenašedesát! Tím nejslavnějším ale zůstává Vernon Sullivan, který je podepsán pod jeho prvotinou z roku 1946 Naplivu na vaše hroby.

    Kurátorce Anne Maryové se podařilo vytvořit unikátní kolekci čítající na dvě stě dokumentů (rukopisy, gramofonové desky, písňové texty, dopisy, deníky, plakáty a obrazy); mnohé z nich nebyly dosud nikdy vystaveny. Mezi jinými i Vianovo první prozaické dílko, rukopis pohádky, který vznikl v roce 1943 pro jeho budoucí ženu Michelle, aby jí ukrátil čas během dlouhé nemoci. Veřejnost může také poprvé spatřit jeho šest obrazů z roku 1946, které namaloval na popud Raymonda Queneaua. Ten zorganizoval originální výstavu s podtitulem „Pokud umíte psát, umíte i malovat.“ Vianova výtvarná imaginace je zneklidňující, ale ve srovnání s jeho literárním nadáním, hudebním talentem a překladatelskou zručností, jsou jeho malířské pokusy spíše kuriozitou bez dalšího přesahu.

    Na několika obrazovkách můžete sledovat ukázky z filmů, v nichž Vian hrál (například Vadimovy Nebezpečné známosti, kde sekundoval Gérardu Philipovi a Jeanne Moreauové) či dobové dokumenty; zajímavé jsou i rozhlasové pořady či interaktivní obrazovky věnované jeho literárním počinům. Našince jistě potěší, že ve vitríně s cizojazyčnými vydáními jeho knih, najdeme i českého zástupce – odeonské vydání Pěny dní a Červené trávy.

    Výstava, kterou můžete zhlédnout do 15. ledna, je v neposlední řadě příkladnou ukázkou, jak si poradit s nedostatkem prostoru. Organizátoři totiž měli k dispozici pouze jeden větší sál, který však dovedně rozdělili oblými příčkami, a vytvořili tak osm tematických celků. Povedená je i výzdoba v podobě rudých lustrů a kuželů s fotografiemi Vianových děl.

    Expozice mohla být pouze nudnou přehlídkou spisů Borise Viana, organizátorům se ale povedlo vytvořit zábavnou, přesto erudovanou výstavu, která obsáhla všechny talenty francouzského spisovatele. A že jich nebylo málo.

    Tereza Moravcová

    Autorka je publicistka.

    Literární noviny číslo 1/2012 vyšly 5. ledna.

    www.literarky.cz
    predplatne@literarky.cz

    Pozn.: Původně vyšlo pod chybným názvem Dopis ze Zlína


    Komentáře k článku: Dopis ze Paříže

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,