Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Do Moskvy, do Moskvy… (No. 3)

    Několik dnů nepřetržitě v „matičce“ Rusi chumelí. Naštěstí naprosto spolehlivě funguje komunální úklid, který, jak odhaduji, reaguje na hydrometeorologické zpravodajství s přesností několika sekund. Do ulic vyrazili i „rampoucháři“. Speciální moskevská (ruská) profese obnášející shazování rampouchů z okapů, říms a dalších míst, kde hrozí jejich pád na hlavy chodců. Ti totiž, nehledě na strmě klesající rtuť teploměru, často kráčí prostovlasí a s úsměvem na tváři. Můj úsměv při zjištění teploty – 20 ° C bledne. Tiše si opakuji raději do peřin do peřin… než do Moskvy, do Moskvy!

    Taganka bez Ljubimova?

    Jurij Ljubimov ve své kanceláři FOTO ARCHIV DIVADLA

    Hodinové pochůzky za divadlem, které leží pochopitelně podle Rusů „nedaleko“, vzdávám. Přímo proti stanici metra a opravdu nedaleko mého bydliště je Taganka. Jdu tedy tam.  Divadlo na Tagance, jak zní jeho oficiální název, bývalo Teatrem.Doc minulé éry. Od svého založení v roce 1964, kdy se ještě jmenovalo Moskevské divadlo dramatu a komedie, takřka do převratu udávalo takt současnému ruskému divadlu. Možná až příliš pietně je spjato s osobností herce a písničkáře Vladimíra Vysockého, jehož fotografie v roli Hamleta dodnes zdobí foyer divadla. Druhým (vlastně možná prvním) pilířem Taganky byl donedávna režisér a umělecký šéf Jurij Ljubimov. Jeho inscenace Dobrý člověk ze Sečuanu (Bertolda Brechta), která divadlo otevírala, stále září na současném repertoáru.  A to není ojedinělý případ. Některé „kasaštyky“ viděli minimálně dvě moskevské generace. Ze vzpomínek ale nelze žít. Poslední sezóny se nad divadlem vznášela otázka, kterou nechtěl nikdo vyslovit nahlas. Existuje varianta Taganka bez Ljubimova? V červenci 2011 přišla odpověď z Prahy, v rámci hostování souboru se zmíněnou inscenací na Nové Scéně, došlo k otevřenému konfliktu mezi Ljubimovem a herci, který vyústil v režisérův oficiálně oznámený odchod z vedení divadla. Už se nešeptalo, ale veřejně spekulovalo o zániku jedné legendy. O pár dní později byl jmenován ředitelem a zároveň uměleckým šéfem Valerij Zolotuchin. Tento dvaasedmdesátiletý (především filmový) herec je v angažmá Taganky od jejích prvních dnů. Přesto přijal funkci původně na dobu tří měsíců, poté v prodloužení na jeden rok (do 15. října 2012). V tuto chvíli zastává vedoucí pozici nadále.

    Jak dál?

    A jak si divadlo vede za nové vlády? Bojuje především s nálepkou živoucí (skomírající) legenda. Žádnou s třiceti a víceletých inscenací sice nestáhlo, zato během loňské a letošní sezóny vychrlilo pětici premiér. A je to pětice značně pestrá. Žádný eklekticismus, jenž jsme vídali u Ljubimova. Nic proti němu. Ale ani Leonardo da Vinci nemaloval jednu Mona Lisu za druhou. Divadlo si momentálně hledá svoji novou tvář.

    Z inscenace Sergeje Fedotova Mrzák Inishmanský FOTO ARCHIV DIVADLA

    Každou z pěti premiér divadlo svěřilo zcela odlišné režijní osobnosti, dle výsledků a diváckého ohlasu zjistí, jakou cestou se budou ubírat. Může to být herecké divadlo nejtvrdšího „Stanislavovského ražení“ Sergeje Fedotova, který se po objevu Martina Mcdonagha ruskému jevišti, a po úspěšné kavalírské jízdě s permským Mrzákem Inishmanským po Evropě (doputoval i na hradecký festival Divadlo evropských regionů), k tomuto titulu vrátil na prknech Taganky. Variantou jsou i zahraniční pohostinské režie. Polský filmový režisér Krzysztof Zanussi vytvořil velmi moderní, absurdity zbavenou interpretaci Ionescova textu Král umírá, kde si hlavní roli zahrál umělecký šéf Valerij Zolotuchin.

    Nebo sametový převrat alias pokračování v zajetých kolejích? Studentka Jurije Ljubimova Renata Satiriadi se představila ve skrze konvenčním přečtení Shakespearovské komedie Večer tříkrálový – v ruském překladu Dvěnadcataja noč. Aby nebyla zahanbena domácí slovesnost, objevila se mezi pěticí premiér i dvě ryze ruská díla. Na Malé scéně Natašin sen, prvotina Jaroslavy Pulinovič, čerstvé absolventky Jekatěrinburského semináře Nikolaje Koljady, jejíž další hru právě zkouší Královské londýnské divadlo. Lyrická báseň v obrazech je plná symboliky a vypráví příběh tří odlišných dívek – Nataš, jež hledají úspěch a štěstí v současném nekompromisním a pragmatickém světě. Na velké scéně byla uvedena oprášená klasika Alexandra Ostrovského I chytrák se spálí (Na vsjakovo Mudreca davolno prastoty). Vzniklo slušné, bez urážky tradiční, pojetí typické zápletky střetu jednotlivce (chudý, ale vzdělaný šlechtic Glumov) s omezenou společenskou smetánkou. Snaha o scénický minimalismus sice nevedla k modernímu uchopení, což bylo pravděpodobně cílem režiséra Vladimira Mirzojeva, který má s aktualizacemi klasických textů bohaté zkušenosti z letité práce v Kanadě. Ovšem herecké výkony smazaly všechny nedostatky. Dejte ruskému herci psychologickou studii postavy a můžete jen vzdychat nadšením…

    Dejte ruskému herci psychologickou studii postavy a můžete jen vzdychat nadšením… Nebo-li Ostrovského I chytrák se spálí FOTO ARCHIV DIVADLA

    Začátkem února se chystá další premiéra. K nedožitým stým narozeninám ruského dramatika Viktora Rozova bude uvedena hra V pojskach radosti. Rozov byl vyhlášeným realistou. Zdá se, že prozatím vítezí v „nové“ Tagance tento styl. Serebrenikova na ně!


    Komentáře k článku: Do Moskvy, do Moskvy… (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,