Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DNA Malé inventury (No. 6)

    Jubilejní desátý ročník festivalu Malá inventura se pomalu chýlí ke svému konci. Sedmý den přehlídky současného divadla, sedmý den, kdy by měl přijít odpočinek, přinesla Malá inventura hlučnou a neklidnou smršť v podobě představení Silní. Textový podklad Silných napsala enfant terrible současného španělského divadla Angelica Liddell, režie se ujal Miroslav Bambušek a běsnění na jevišti Dora Bouzková, Tomáš Bořil, Petr Krušelnický, Leoš Noha a Roman Zach. Takto nesourodá skupina herců se sešla, aby v Bambuškově expresivní, špinavé podívané převedla apokalyptický a brutální text Liddellové do obrazů, nad nimiž občas zůstával rozum stát.

    Nesourodá skupina pěti herců vytváří šílené obrazy. FOTO archiv MeetFactory

    Silní silně pracují s tématem politiky, lidské integrity. Problémem kontroly nad člověkem ve všech sférách lidské společnosti. Nahlíží na média a kulturu jako na fouacultovské nástroje moci. A snad jen kouzlem nechtěného se pondělní repríza zapojila do v současné době veřejně velmi vnímaného diskursu o reformě vysokého školství. Silní se tak stali zároveň i komentářem nejaktuálnějších problémů konkrétní doby, ne jen kabinetním filosofováním. Tvůrce k tomu vedla evidentní snaha o zasazení díla do nynější např. evropské politiky reprezentované repetitivním heslem: Chceme být nádorem Evropy, či vlajkou EU halící postavu „učitelky civilizace“ (Leoš Noha). Místo takového divadla se pak nachází třeba vedle angažované poesie, jež estetizací dobových manter vrhá člověka zpět do reality, z níž jej třeba právě média pomalu odvádějí pryč do blahé nevědomosti.

    Inscenátoři kombinují složité filosofické kontemplace se zcela primitivními klišé, herecké umění s trapností. Hned první scéna, lépe řečeno předscéna, při níž Leoš Noha oděn v kombinaci servírkovské sukénky a adolescentního trika rozdával ze své igelitky kelímky s burizóny se slovy: Na, zobni si. Ty taky, nabídla efektní sondu nejen do nadcházejícího představení, ale zejména do diváků, do těch, již byli následně intervenováni za svou „nevědomost“ a „podlehnutelnost“. Nejen, že všichni (včetně autora těchto řádků) ochotně zobali, co se jim nabídlo, a dotvrdili tak kritiku vznesenou o něco později – Proč si myslíte, že vás moc chrání? Navíc se však všichni mohli potrhat smíchy, když se Noha jal z Blesku po vzoru pubescentně-intelektuálních zábav předčítat palcové titulky a komentovat je stálým opakováním nesnesitelnými „bavendo“ a „pohonda“. Není těžké přistoupit na bavendo čtvrté cenové.

    Destrukce jazyka divadelního… FOTO Viktor Kronbauer

    Především je však Bambuškova inscenace skrz na skrz hlučná. Uřvaná. Po forbíně se scéna otevřela nejen odhrnutím závěsu, ale i přívalem nesmyslně kupených nadávek a vulgarismů. Všemožný řev a křik pak provázel celé představení; to by jistě bylo osvěžující, kdyby už člověk nebyl na takový křik zvyklý ze všední skutečnosti a kdyby jeho jediným důsledkem nebylo naprosté nerozumění replikám. Naproti tomu však stála dvojice scén, v nichž „šílený“ Zach pomalovává bílé stěny hnědou barvou připomínající krev. V prvním obraze využívá jen svého těla, v dalším už v podpaží drží Krušelnického a namáčeje jej do kýble s barvou maluje po stěně jím jako štětcem. Naprostá destrukce nejen jazyka běžného, ale i jazyka divadelního obnažovala struktury moci a nepříjemnými výjevy nutila diváky tyto konečně zakusit v jejich nestravitelnosti.

    Celé představení se skládalo z nesourodých obrazů odkazující do všech možných stran lidské kultury a vědění. Obrazy nespojovalo nic než těla herců, stejně jako lidskou nesourodou společnost spojují jen jejich těla. Jisté extrémní kulturologické a filosofické teorie nepočítají už s národem jako nositelem kulturních idejí (Appiah). Na to všechno text Angelicy Liddell upozorňuje. A ačkoli se zdá být extrémní mozaikovitost představení neprostupná, vše se zničehonic propojí v závěrečné scéně, která je však trochu i pěstí na oko a alibistickým útěkem od odpovědnosti samotného tvůrce. Herci na jevišti v téhle chvíli proklamují, že jsou klišé, obhajují se, nenechají tu možnost divákům, protože vědí, že by to nemuselo skončit dobře. Napověděla tomu paradoxně nejlepší scéna přibližně v polovině představení. Jedna divačka nevydržela nároky, které na ní toto intenzivní divadlo kladlo a rozhodla se odejít. Roman Zach ji chtěl ještě v sále udržet, načež paní přesně vyjádřila vztah člověka k nepříjemné situaci – k vlastní neschopnosti cokoli s aktuálním řádem věcí dělat. Dáma byla cizinka: Let me alone! Don’t be agressive!

    MeetFactory: Silní. Podle textu Angelicy Liddell, režie M. Bambušek, výprava P. Matásek, hudba + light design P. Krušelnický, dramaturgie J. Horák. Premiéra 28. 2. 2011.


    Komentáře k článku: DNA Malé inventury (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,