Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dluh Animě

    Choreograf Michal Záhora přichází po přeludném duetu Orbis pictus s projektem Diptych. Záhora se stylově vymyká své generaci; je estét s mystickými sklony, vine pohyb v retrokřivkách a zasněných obrazech. Hlásí se k inspiraci C. G. Jungem – v inscenaci je citována jeho Červená kniha. Diptych je obsazen mužskou dvojicí v prvé části, v druhé sólistkou; ztvárňují pravděpodobně jungovské polarity duše anima a animu, tím spíše, že choreograf avizuje, že tématem inscenace je pohyb duše.

    Diptych

    Michal Záhora a Radek Bohata v mužském duetu, který se pyšní objevnou choreografií FOTO LUKÁŠ HOUDEK

    Mužský duet – a neodkládejme to konstatování – je naprosto výjimečná, objevná choreografie. Její úvodní pohyb je charakteristické agresivní zatnutí bicepsů a pěstí a jejich prudké přitažení k tělu, pohyb, jakým se před nebo po zápasech všeho druhu muži dopují. Záhora je vysoký tanečník nordického typu, jehož dlouhé údy a boky se někdy zkomponují do laxního tvaru manýristické sochy, aby vzápětí na sebe tanečník vzal stroze racionální pohyb, a náhle se zase v rozpacích nahrbil, jako by se za délku svého těla trochu styděl. Jako choreograf vytváří zcela originální, neotřelý taneční a tělesný materiál. Není tu jediného patanečního klišé. Radek Bohata, jeho partner v duetu, nové jméno, podle všeho martial artist, dodal patrně do společného díla onu zápasivost.

    Není zcela zřetelné, jaký vztah v rámci tématu pohybu duše mají oba party představovat, ale v rámci kompozice pohybu na scéně mají jejich setkávání, průniky i mimoběžnost logiku v těkavém i konsekventním hledání, jak se zabydlet v prostoru (jak zabydlet svou duši v existenci). V civilních, ale elastických, tvar mužské svaloviny podporujících kostýmech střídmých a vybraných barev rozehrávají repertoár pohybů, který osciluje mezi dekadentně nalomenými a až anekdoticky vojácky přímými. Rozhodné výboje do prostoru vyústí často do nehod, podlomení těla. A není výjimečné, že se údy zapletou do nepřirozených, vykloubených či vylomených poloh, a Záhora skončí na zemi zkroucen s elastičností téměř ženskou. Někdy k takovým karambolům dojde ve dvou, v průniku těl, která k sobě nenacházejí jinou cestu.

    Subtilní, a tak mužský je závěr duetu: muži stojí v popředí proti sobě. Rozpačitě zamnou prsty, jako by si chtěli podat ruce, pak prsty zase pomalu svinou do dlaní a nakonec ruce zkříží (váhavě? stoudně? odmítavě?) před hrudníkem. Tečka.

    Dvakrát se v průběhu ozve hlas recitující Jungův text. Jednou evokuje obraz Lucifera, padlého anděla, podruhé černého hada, kříž a Krista. Odvádí k mystické symbolice, která v této souvislosti vyznívá příliš pateticky a je vůči tanci vnější.

    Sólistkou druhé části byla Dagmar Chaloupková, přepůvabná charismatická tanečnice, mohla by být Salomé, Koré, Dafné… Její výkon je přitažlivý a slibný, avšak nemohu ho pokládat za choreograficky dokončený. Uniká záměr, jen nejasně tušíme vnitřní váhání postavy, nespecifikované, poměrně abstraktní. A místo, aby Diptych druhou částí gradoval, dochází k nežádoucímu antiklimaxu. I proto, že se jeviště vylidnilo a tanečnice se nemůže ukotvit významově ani fyzicky k jiným postavám. Velkou pomocí tanečnici není ani kostým; není „ani nahá, ani oblečená“, švy ochotnicky spíchnutého průhledného trikotu se jí táhnou jako jizvy přes tělo. Animě ještě choreograf hodně dluží.

    Hudební part vytvořil skladatel Carlo Natoli s neobyčejným smyslem pro produchovnělou atmosféru, pro jemný zpřesňující zvukový detail; drobná hudební zajiskření se přímo zhmotňují a hudba spoluvytváří prostor. Stejně cenného spolupracovníka nalezl Michal Záhora – také již podruhé – v ďábelsky senzitivním Janu Komárkovi, který pro inscenaci vytvořil světelnou režii.

    Pokud se podaří dovršit druhou část na úroveň té první, půjde o událost sezony.

    NANOHACH – Michal Záhora: Diptych. Námět a choreografie: Michal Záhora, hudba Carlo Natoli, scénografie a světelný design Jan Komárek. Premiéra 27. října 2014 v divadle Ponec.


    Komentáře k článku: Dluh Animě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,