Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Neřestník na cestě

    Inscenátoři Molièrova Dona Juana v Divadle pod Palmovkou uvedli, že hru pojali jako road movie. Směřuje k tomu už úprava Michala Langa, která zdařile aktualizuje původní překlad Svatopluka Kadlece. Přizpůsobuje jeho slovník současnému jazyku, opouští některé dobově poplatné momenty textu a také se v něm výrazně škrtá. Nic z toho však Molièrovi neubližuje, naopak jeho neřestného hrdinu dnešnímu divákovi přibližuje.

    Ondřej Veselý jako egocentrický Don Juan a Barbora Valentová jako zhrzená Elvíra FOTO  MARTIN ŠPELDA

    Ondřej Veselý jako egocentrický Don Juan a Barbora Valentová jako zhrzená Elvíra FOTO MARTIN ŠPELDA

    O road movie opravdu jde. Sledujeme totiž cestu dona Juana od jeho „zrodu“ až k jeho smrtícímu pádu. Vystoupí z koupelové pěny, pokračuje přes ranní kosmetiku a manikúru, až vklouzne do kostýmu, stylizovaného civilu s dobovými prvky, s nímž obléká podstatu postavy. Pak může – přes intermezzo s opuštěnou Elvírou – vyrazit na své milostné výboje, které dávají smysl jeho životu. Jen v nich totiž skutečně žije. Do nich vkládá svou energii, elán a sílu. Neohlíží se na nic, šlape po lásce, víře i uznávaných hodnotách. Při tomto divokém honu ho doprovází Sganarel, pomocník i opatrný kritik jeho jednání. Na celkem strohé scéně je hlavním prvkem pojízdné křeslo, které se mění v auto, motorku, člun, cokoli, co doveze k cíli. Prostředí je znázorňováno zadní videoprojekcí, která velmi sugestivně zobrazuje moře, les, síně měnící se během zběsilé jízdy za Juanovými milostnými eskapádami.

    Ondřej Veselý v titulní roli má nepopiratelný šarm a divák mu zpočátku musí fandit. Jeho cynismus totiž vyrůstá z okolí, které si takového dona Juana zaslouží. Ostatně otec, který ho přichází mentorovat, se hlavně zajímá o to, jak jeho chování obhájí před vlastní vysokou společností. Je tedy opravdu tak jednoznačným morálním mementem? Také Elvířini bratři (Ondřej Volejník a Jan Konečný), kteří chtějí pomstít její zneuctění, jsou spíše komické, slovy halasící figurky než představitelé nějakého mravního zákona. Veselý přesně ztělesňuje hrdinův egocentrismus, přičemž zároveň dokáže přesvědčit o tom, že bychom jeho trefným poznámkám často dali za pravdu. Má největší podíl na tom, že první polovina inscenace proletí jako zábavná komedie, zatímco v druhé se nenásilně přitvrdí.

    Slavná scéna s žebrákem, který raději zmírá hlady, než by proklel Boha, je tady velmi ústrojně spojena s procesím flagelantů, které projde scénou v první polovině inscenace. Žebrák v podání Jana Kačera je jedním z nich a kříž, který nesou, pak v té druhé znesvěcuje Juan parodií krucifixu. Když už překročí všechny zákony lidské i boží, nepronese svůj monolog o pokrytectví jako další slavné číslo, ale říká ho jako pragmaticky zformulovaný program, vědomě cynický návod k byznysu s city i idejemi. Škoda, že v závěru ho režisér nechá ubít jeho oběťmi. I když to má být symbolická scéna, její reálnost ji zrazuje. Mnohem sugestivnější je moment, kdy se jakoby prolne s komturem, který je tu pouze hlasem velkého stínu.

    Věrný souputník Sganarel Radka Valenty má daleko k lidově zemitému komikovi. Je skutečným sparingpartnerem Juana, a když komentuje jeho jednání, dokáže přesně vytvořit směs nadhledu i službičkování. Upřímně nesouhlasí s tím, co Juan dělá, ale vždycky si dovede spočítat, že je pro něj výhodnější neprotestovat příliš dlouho. Ve své nevýrazné šedé kombinéze představuje praktického obyčejného člověka, který se sice hrozí následků činů svého pána, ale také z nich vlastně profituje. Jeho lavírování mu však nepřináší vždycky jen prospěch, občas si to za něj odnese, přesto se stále snaží nějak bez újmy prokličkovat společnou anabází. Neznamená to, že by Valenta na komiku postavy rezignoval, naopak jeho komentáře nebo pokusy o řešení některých situací vzbuzují salvy smíchu, ale je to velmi promyšlený výkon a netradiční interpretace klasické figury.

    Molièrova komedie nenabízí moc prostoru ženským postavám. Přesto se Tereze Dočkalové podařilo ovládnout scénu, stává se Juanovi rovnocenným partnerem. Hraje Karličku, která v jejím pojetí není obyčejná venkovská husička, ale přímá, energická holka, kterou trochu nudí humpolácký Petřík Jana Huška. Ten ji má sice rád, ale nedovede to patřičně opentlit slovy, jeho vyznání jsou přízemní a víc než jednoduchá. Dočkalové Karlička není žádná velká kráska, ale má v sobě primární ženskost. Koketovat s Petříkem je zcela zbytečné, ale se vznešeným pánem to dostává patřičnou šťávu. Přesto to zpočátku bere trochu jako hru, rozhodně nenaletí na první krásná slova. Její nedůvěřivost a opatrnost však Juan postupně zdolává, a protože je ve skutečnosti nezáludná, otevřená dívka, tak mu nakonec propadne. Dočkalová hraje Karličku se suverénní bezprostředností a zcela tak zastiňuje Elvíru, pro kterou Barbora Valentová nenalezla výraznější charakteristiku.

    Divadlo pod Palmovkou – Molière: Don Juan. Překlad Svatopluk Kadlec. Režie a úprava Michal Lang, scéna a kostýmy Jan Dušek, hudba a zpěv Sebastian Lang, dramaturgie Ladislav Stýblo. Premiéra 21. října 2016.


    Komentáře k článku: Neřestník na cestě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,