Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Morávek Mrożkovi porozuměl

    Tango Macabre v Divadle Husa na provázku provází (nejen) tištěná barnumská reklama, ale inscenace ke všemu ještě nese podtitul „Šaškárna převeliká“. Obrací se autor hry, veliký Sławomir Mrożek, v hrobě?

    Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové pojednávají postavy jako figury z karetní hry FOTO JEF KRATOCHVIL

    Tango přece žádný „šaškec“ není, a jestliže by mu slušel nějaký přívlastek, tak spíše „desolato“ jako u Havlova Larga. Avšak Mrożek jako spisovatel i jako dramatik byl mistrem groteskních příměrů a absurdních situací; ne náhodou byl i výrazným a vyhraněným karikaturistou. Vladimír Morávek je silný právě v grotesce, tak silný, že bylo občas třeba mu připomenout, že ji nelze aplikovat na všechno. Ale s Tangem si porozuměl velice dobře a jeho brutální výklad („Macabre“) není samoúčelný.

    Nespokojuje se s klasickou psychologií Mrożkovy morality (v nejhlubším smyslu) a s jejím realistickým scénickým převodem, jak to známe z většiny dosavadních inscenací Tanga. Chce postavy zachytit a vystihnout přímo v procesu jejich rozkladu. Jsme svědky toho, jak se v tradiční „třígenerační“ měšťanské domácnosti zhroutily a nefungují opory v podobě řádu, pořádku i pouhého dekora: ocitly se mimo své zemské živiny i nadpozemské zdroje. Tonoucí se chytají stébel ve snaze nalézt jakés takés pravidlo pro své vykolejené životy – vychází z toho však pouze vnější imitace poděděné šablony. Zatoulaný pejsek má za to, že když si navleče na krk obojek, dostaví se tím automaticky i domácí pohodlí, jemuž byl uvyklý.

    Svoji zátěž si postavy nesou ve výpovědích a mimice, čemuž vydatně napomáhají kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové, v nichž jsou pojednány jako figury z karetní hry. Babička Evženie (Jiří Pecha!) je monumentální figura, která se před námi tyčí, jako kdyby právě vystoupila ze záhrobí. Upíří tvář se zvýrazněnými rty a temnem kolem očí, s olbřímím kloboukem připomínajícím přilbu – dotkněte se magického přízraku a rozpadne se v prach jako přezrálé termitiště. Podobně sugestivně působí i její syn Stomil (Jan Kolařík) s patřičnou elokvencí hlásající morálku bez mravnosti a sankce.

    Makabróznost dění má kromě hudby umocnit i projekce tančícího kostlivce. Část dějů se odehrává v kubickém prostoru vymezeném zářivkovým světlem v popředí scény: tíseň má vyvolávat místnost přeplněná starým nábytkem (včetně rakve místo katafalku) a bez ladu rozvěšenými židlemi. Herci se ovšem pohybují i v hledišti nebo na ochozu; nad scénou nahoře vzadu je scéna menší, kde se mimo jiné odehrává bouřlivé cizoložné extempore matky Eleonory se „služebným“ Edou. Iva Hloužková jako Eleonora, v úvodu v podobně masivním klobouku jako její tchyně, dokáže dát velice plasticky a bez přehrávání najevo okázalé pohoršení i vybruslit z nepříjemných situací. Syn Artur, zpočátku nenápadný, v umělecké čapce, má za to, že v obojku manželství dosáhne harmonie, souladu s řádem. Výrazně na sebe upozorní především opileckým výstupem, když se dostaví pozdě k sňatku s Alou – hraje ji Tereza Marečková, která se neodolatelně refrénovitě pohoršuje nad ožralým snoubencem. Posléze mu nevinně vysvětluje, proč v noci, kdy byl pryč, nechala k sobě vlézt Edu.

    Právě s postavou Edy v Morávkově pojetí mám potíž – ne ovšem s jeho představitelem Adamem Mašurou. Není to přece anemický trouba-poskok, který neví, která bije, ale spíš vypasená kukačka rozvalivší se v hnízdečku ptáčků zpěváčků. V drsném stylu největšího psa ve vsi, který… bere vše. Jinak má představení běsný tah, dokonce i o přestávce břeskně víří vzduchem jako kolovrátek hudební motiv Svatebního pochodu ze Snu noci svatojánské.

    O Sławomiru Mrożkovi je známo, že byl háklivý na příliš volné režijní výklady svých děl, ale myslím, že by i přes různá šprťouchlata a posuny Morávkovu drsnou divadelní „archeologii“ přijal. Režisér totiž hlouběji porozuměl smyslu a odkazu díla. V Mrożkově rodném Polsku se Tango dost hraje, ale jen v oné až moc uctivé podobě, a je to už trochu nuda.

    Divadlo Husa na provázku, Brno – Sławomir Mrożek: Tango Macabre (Šaškárna převeliká). Překlad Helena Stachová. Úprava a režie Vladimír Morávek, scéna Jan Machát, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba David Smečka. Premiéra 2. prosince 2016. (Psáno z reprízy 20. ledna 2017.)


    Komentáře k článku: Morávek Mrożkovi porozuměl

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,