Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského z TER HK (No. 26/3)

    Časovaná bomba vybuchla třetí den!

    A to hned po ránu!

    O inscenaci hradeckého DRAKu Hrnečku vař! jsem nečetl nic a neslyšel nic dobrého. Premiéra se moc nevydařila, slyšel jsem i od domácích.  A tak jsem v sobotu ráno šel do divadla spíš jen z povinnosti kritika, který o tomto divadle už 35 let soustavně píše; víc se skepsí než s nadšením. O to příjemnější překvapení mě čekalo. Bylo to rozhodně nejlepší představení, které jsem tu od začátku festivalu viděl!

    Tato technologie je používaná v evropském divadle již dávno, nejméně od meziválečné avantgardy. FOTO archiv Divadla Drak

    Zarámování děje pohádky do nějaké situace z reálného života nebo dokonce do „divadla na divadle“ (i divadlo je v podstatě reálný, nikoli vymyšlený či umělý život, jeho hraní je konec konců také povolání – či hobby – jako každé jiné) je v loutkovém divadle posledních desetiletí celkem běžný postup, u amatérů stejně jako u profesionálů. A jako každý divadelní postup, každá „vypravěčská technologie“ se dát dělat DOBŘE i ŠPATNĚ, věrohodně i jako „vymyšlenost“. Tato technologie je používaná v evropském divadle již dávno, nejméně od meziválečné avantgardy s jím zdůrazněním antiiluze. Svědčí o tom  i samotný „pojem“ divadlo na divadle.

    Není proto legitimní argumentovat proti nějaké inscenaci, která tuto technologii použije, tím, že je to staré či otřepané. Takové je v divadle (a v umění vůbec – nihil novum, sub sole) kde co, to běžného konzumenta sebeméně nezajímá, a dítě už vůbec ne. (Např. výtvarná abstrakce tu byla již v pravěku, o umění Blízkého východu nemluvě.) Že byl tento postup použit jindy a jinde? A co má být? Divadelní představení je singulární, jedinečné umělecké dílo, pochybné je dokonce i hodnocení nějaké inscenace en bloc, protože každý kritik může mít na mysli jenom jedno či více konkrétních představení, hodnotově třeba i diametrálně odlišných.

    Na to DOBŘE, měli v DRAKu vždycky šťastnou ruku. Začalo to  přinejmenším už  inscenací O Popelce (1975, premiérováno 2x) a pokračovalo inscenacemi Šípková Růženka (1976), Aby děti věděly, třemi verzemi one woman show O Sněhurce (Kostřábová, Bílková, Tomicová) a konečně z nedávné doby Jak si hrají tatínkové.  Konečně divadlem na divadle byl i legendární Enšpígl (1974) s V. Říčařovou a M. Kopeckým. Ve všech těchto inscenacích se režiséru Josefu Kroftovi zdařilo vytvořit přesvědčivý rámcový obraz nějakého epického reálu, na jehož pozadí se pak dramatický příběh znovu a znovu rozehrává. S novými a novými dráždivě oživujícími návraty „mimo iluzi“ a opětnými vstupy do ní.

    Příležitost k oblíbenému „improvizovanému“ vytváření náhradních loutek před očima publika nabízejí prstové loutky, resp. „rukavicové“. FOTO archiv Divadla Drak

    Nová dramatická  verze  pohádky Hrnečku vař! přišla do dramaturgie DRAKu již jako text prověřený inscenacemi v předních loutkových divadlech, v Liberci a v plzeňské Alfě. V DRAKu se s ním pro jeho relativní krátkost nespokojili a přikomponovali rámcový příběh čtveřice dnešních kočovných divadelníků, herce-šéfa, herce-technika a dvou hereček, která přijela na štaci, načež zjistí, že doma zapomněla loutky i rekvizity. Příležitost k oblíbenému „improvizovanému“ vytváření náhradních loutek před očima publika. V tomto případě loutek prstových, resp. „rukavicových“, které vytvoří postavy vnučky (Pavla Lustygová) a mladého Krejčíka (J. Vyšohlíd – postava přifabulovaná k tradičnímu syžetu V. Peřinou kvůli potřebnému milostnému motivu). Výprava Marek Zákostelecký.

    Celé dnešní představení probíhalo jako autenticky působící  fiktivní improvizace. Při jejím sledování jsem byl natolik okouzlen gejzírem nápadů, vršením poetických metafor, že jsem měl dojem déjâ vu. Jako kdybych  znovu viděl představení některé z těch nejslavnějších inscenací konce 70. a počátku 80. let. Představení mělo neklamné rysy tehdejšího stylu. Hravost, rozvíjení fantazie, stejné využívání hudby a hudební rytmizace. Protože jsem si o titulu předem nic nepřečetl, byl jsem v přesvědčení, že musí jít o režii Josefa Krofty. Mýlil jsem se, pod inscenací je podepsán jeho syn.

    Režie Jakuba Krofty sleduji již od jeho legendární absolventské inscenace KALD AMU Spoonriverská antologie. Jejich řada neměla nikdy tak vyrovnaný charakter téměř prostý propadů, ale za ta léta mezi nimi bylo i několik opravdu vynikajících, kupříkladu Tajný deník Adriana Molea. Režijní rukopis byl ovšem odlišný, originální. Nebylo to napodobování rukopisu Josefova či dokonce totální splynutí jako v tomto případě.

    Tou spojnicí je stylotvorný autorský herec a muzikant (a příležitostný režisér) Jiří Vyšohlíd. FOTO archiv Divadla Drak

    Po dlouhém uvažování jsem ale záhadu, myslím, vyluštil. Tou spojnicí je stylotvorný autorský herec a muzikant (a příležitostný režisér) Jiří Vyšohlíd, který se, konec konců, výrazně podílel i na úspěchu Tajného deníku... Je to jeho rukopis. Rukopis, který se přirozeně zapsal i do všech insecenací Josefa Krofty, na kterých se podílel, od Popelky přes Šípkovou Růženku, Zlatovlásku, Prodanou nevěstu, Píseň života atd.

    Samozřejmě nevím, kdo přišel se všemi těmi nádhernými nápady, jako je např. ztvárnění staré žebračky pomocí animované tváře stařeny na zapnutém notebooku nebo anitiiluzívní zapojení technika-osvětlovače (Pavel Černík) do děje jakožto zlého mlynáře. Jediný nedostatek, který jsem zaznamenal, se netýká inscenace obecně, ale právě jenom konkrétního představení, kterého jsem se zúčastnil. Byl to nedostatečný cit pro kontakt s publikem, který opakovaně prokazovala Ivana Bílková: při „potlescích na otevřené scéně“ a celopublikových smíchových reakcích nenechávala tyto doznít, ale další replikou (v šumu zpočátku zanikající) reakci publika „přestříhávala“. Nenechala lidi dosmát se, dotleskat. Je to nedostatek častý u ochotníků, u profesionálů bývá někdy způsoben trémou, přílišným soustředěním na výkon (které brání sledování reakcí publika). Při tomto představení, čtyři měsíce vzdáleném od premiéry, už k trémě nebyl důvod. Nebylo třeba traumatizovat podvědomí diváků, kterým „okřikování“ předčasnými nástupy bránilo, aby si představení opravdu plně divadelně užili. Po čtvrtstoletí stráveném v angažmá DRAKu bych něco takového nečekal. To není záležitost talentu, to je poměrně snadno naučitelná řemeslná dovednost, na kterou by měl režisér dohlédnout.

    Celé dnešní představení probíhalo jako autenticky působící fiktivní improvizace. FOTO archiv Divadla Drak

    Byla to ovšem pouhá piha na kráse úchvatného divadla, které je schopno člověku alespoň na chvíli vrátit mládí!


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského z TER HK (No. 26/3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,