DIVADELNÍ SVĚT BRNO: Quanta přináší nový brutální styl
Jedna z očekávaných zahraničních inscenací letošního brněnského festivalu Quanta z Litevského národního divadla ve Vilniusu se po dva večery hrála v Janáčkově divadle. Velkolepá multižánrová produkce dvaačtyřicetiletého Poláka Łukasze Twarkowského představuje svou intenzitou i formou hraniční zážitek a otevírá otázky zrodu nového divadelního jazyka, který divadlo do jisté míry likviduje a vzápětí po svém oživuje.
Twarkowského inscenace je rodná sestra projektu Extinction o něco mladšího francouzského režiséra Juliena Gosselina, který jsme viděli loni na festivalu Divadlo v Plzni. Twarkowski podobně jako Gosselin pracuje s živým snímáním detailů hereckých akcí na kameru, má rád zvukový a hudební „nářez“, který je pro něj jedním ze zásadních prostředků, jak diváka tvrdě atakovat. Gosselin sice dokázal diváky odpudit přepáleným rockovým koncertem, což byla záměrná provokace, ale ve své inscenaci předložil horečnatou fantasmagorii o zkáze rozežrané a cynické společnosti. Ta měla jasné kontury a směřovala k výrazné výpovědi, zatímco Twarkowski inscenuje text, který vzešel ze spolupráce s dramaturgyní Joanou Bednarczyk a jde o povážlivě nedramatickou montáž různých úvah, sentencí, vědeckých rozkladů z oboru kvantové fyziky a existenciálně laděných filozofických promluv. Do toho ještě autorka volně prolnula různé vztahové peripetie – krach manželství, hledání identity, homosexuální lásku.
Děj je situován do švýcarského hotelu Les Moires a prolínají se v něm dvě časové roviny, 1938 a 2024. Setkávají se tu skutečné postavy fyziků včetně několika nositelů Nobelovy ceny, například Werner Heisenberg, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky a autor teorie neurčitosti, který pracoval na vývoji atomové bomby pro Hitlera, dále Irène Joliot-Curie, Wolfgang Pauli. Pak je tu několik smyšlených postav, žen i mužů, jejichž osudu se volně prolínají, odpuzují i propojují. V prolínaní časových rovin jsou všichni živí i mrtví zároveň, a jelikož jde o fyziky, vědce, mají v rukou osud lidstva – tehdy před druhou světovou válkou a zrodem atomové bomby, ale i nyní, kdy lidstvo vymýšlí nové způsoby sebezničení. To je fakt, kterého se divák může chytit. Jenže v mnoha pasážích tápe, nechápe smysl ani návaznost, ale o to víc vnímá, že řada dialogů a monology místy působí jalově a pozérsky. Záměrně zpomalený rytmus má také své limity a závěr několikrát nastavovaný jako protahovaná agonie už je nad divákovy síly.
Projekční plátno nad moduly s detaily herecké akce Foto DSB
Každopádně Twarkowského forma je oslnivá, do detailu výtvarně promyšlená. Právě tento způsob vyjádření na diváka působí žádoucím směrem, vyvolává pocit zmaru a deprese, blížícího se zániku. Je otázka, zda věta, která tu zazní, a sice že umělci používají formu, aby zakryli nedostatek obsahu, je od režiséra myšlena sebeironicky. Vizualita agresivně atakující všechny smysly se tak stává obsahem. Quanta je svým způsobem víc performance než divadlo, akčně oživená výtvarná instalace, v tom je její síla i slabost. Twarkowski invenčně pracuje s novými technologiemi a je v tom velmi nekompromisní, což má také svou váhu. Scénograf Fabien Lédé umístil na jeviště několik prosklených modulů, které se přesouvají a skládají v interiér hotelu kdesi na samotě, v němž panuje divná, až hororově přízračná atmosféra. Uvnitř tohoto labyrintu se odehrávají herecké akce, z nichž ale divák téměř nic nezahlédne, jen útržky. Jejich detaily jsou snímány živě na projekční plátno, které je spuštěné nad moduly. Občas se moduly „rozpadnou“ a rozevřou se do jiného prostoru. Ta dvojí existence – reálná na jevišti a živě streamovaná – má jistě existenciální význam, ale je to také velmi statické, monotónní, v podstatě pozorujeme mluvící hlavy na plátně. Pak postavy vyjdou na terasu čili do volného prostoru pod nočním nebem a divákovi se dostane trochu divadla, ale vzápětí se vše vrátí do původního módu, ovšem tentokrát jsou herci snímáni termovizí a jejich emoce jsou doslova rentgenovány před publikem. Je to efektní nápad, ale brzo se vyčerpá.
Pohled do jednoho z posuvných modelů použitých v inscenaci Quanta Foto DSB
Druhá část inscenace je živější vstupem dvou postav, které se ocitají v přízračném hotelu, aby napsali o tom, co se v něm dělo v minulosti, pátrají po zmizení jednoho z fyziků. Je to ovšem scéna odjinud, sarkastická, groteskní i tajemná, živá herecká akce. Ale jen nakrátko, režie se opět vrací k původnímu stylu, stupňuje atmosféru explozivní hudbou záměrně přepálenou na maximum, výbuchy světel, zvlášť se zadírajícími zvuky elektrického zkratu. Skutečně působivý je pak vracející se obraz „anděla zkázy“, který se objeví na závěr první půlky a na konci, v tomto případě jde o citaci kreace americké tanečnice, choreografky a průkopnice světelného divadla Loie Fuller.
Łukasz Twarkowski ma za sebou několik oceňovaných inscenací (například rovněž velkolepou fresku Rothko) a je zván na evropské festivaly. Je skvělé, že se s jeho tvorbou mohou seznámit i domácí diváci. Jeho styl je evidentně součástí nového proudu, jakési nové brutality, která nemilosrdně atakuje divákovo vnímání a nutí ho, aby strádal. Ostatně Quanta je první díl zamýšlené „vědecké trilogie“, takže bude zajímavé sledovat, jaké možnosti takový styl má.
Quanta. Režie: Lukasz Twarkowski, dramaturgie: Joanna Bednarczyk, scéna: Fabien Lédé, kostýmy: Svenja Gassen, video designer: Jakub Lech, hudba: Lubomir Grzelak, světla: Eugenijus Sabaliauskas, choreografie: Paweł Sakowicz. Litevské národní činoherní divadlo – Divadelní svět Brno 20. – 21.5.
Komentáře k článku: DIVADELNÍ SVĚT BRNO: Quanta přináší nový brutální styl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
