Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dekonstruovaný svět opic

    Handa Gote, divadelní uskupení dlouhodobě experimentující s nedivadelními prvky, s audiovizuální složkou vyprávění a inspirující se vědou a technikou, uvedlo inscenaci, jejíž předlohou je zneklidňující kniha Williama S. Burroughse Ghost of Chance (česky vyšla v nakladatelství Votobia pod názvem Ohyzdný duch). Ani poslední projekt skupiny nevybočil ze zavedeného konceptu, a divák se tak stává svědkem vedle živé hudby i živého videa, dekonstrukce tradičního divadelního vyprávění i obnažování samotného divadelního jazyka.

    Mission

    Herectví je spíše toporné až přehrávané, často mají na sobě masky, nic z toho však neruší zážitek, ba naopak. FOTO ARCHIV SOUBORU

    Burroughsův Ohyzdný duch je román o střetu lidské civilizace s přírodou. Je ale také o střetu člověka s člověkem a morálce – ať už křesťanské nebo obecně lidské. V nich beatnický guru Burroughs nevidí vážné rozdíly a podrobuje je ostré kritice stejně jako lidskou společnost jako takovou (vyrostlou na Homo sapíkovi, jak člověka Burroughs označuje). Neboť je to vždy společnost, kdo za jakoukoli morálkou stojí, kdo je jejím prvním autorem i soudcem.

    Celý děj se točí kolem pirátského kapitána Missiona, který na Madagaskaru založí komunu Libertatie řídící se podle zákonů, které sám vytvořil. Lidé Libertatie mají především žít v souladu mezi sebou, domorodci a přírodou. Stěžejní zákon je tedy nezabít lemura, jehož původní obyvatelé pokládají za posvátné zvíře a vtělení Ducha. Bradley Martin, jeden z obyvatel komuny, však lemura zastřelí, protože mu „šlohl mango“, a od té chvíle se rozběhne kolotoč událostí, které by neodkladně směřovaly k tragédii, kdyby se děj nerozpustil v řadu zdánlivě nesouvisejících událostí z různých koutů světa a času. Tuto destrukci příběhu, destrukci jazyka poprvé použil Burroughsův přítel, experimentální malíř, spisovatel a performer Brion Gysin a nazval ji cut-up metodou. A tato postsurrealistická nebo spíše postdadaistická metoda se stala jedním ze základních principů Burroughsova psaní. Handa Gote Gysinovo tvrzení, že „literatura je padesát let pozadu za malbou“, přetavila v poznání, že „neméně tak je za malbou (výtvarným uměním) i divadlo“. A snaží se intenzivně implantovat cut-up metodu i do divadelního jazyka, což se naplno a úspěšně ukázalo v předchozí inscenaci Mraky.

    Mission2

    Handa Gote Gysinovo tvrzení, že „literatura je padesát let pozadu za malbou“, přetavila v poznání, že „neméně tak je za malbou (výtvarným uměním) i divadlo“. FOTO ARCHIV SOUBORU

    Mission staví především na audiovizuálním zážitku. Přímo na jevišti vzniká videoklip k na místě čtenému Burroughsově textu. V přednesu předlohy exceluje dunivý bas Tomáše Procházky, který pouze barvou a rytmem hlasu vytváří iluzi, jako bychom se pouze „doslechli“ pradávnou báji o pirátském kapitánovi a mrtvém lemurovi. Mezitím co Procházka pronáší hlásku za hláskou celý příběh přesně tak, jak jej Burroughs napsal za doprovodu extatické kytary Roberta Smolíka, zbytek ansámblu, tedy Veronika Štěpánová, Jakub Hybler a Jan Dörner text přímo na jevišti vizualizují v médiu animovaného filmu. Za pomoci běžných pomůcek při tvorbě takových filmů, tzn. vedle kamery soustavy zrcadel, nejrůznějších filtrů, efektu prolínání a ostření a pochopitelně loutek tvoří přímo na jevišti film a zároveň obnažují samotný proces tvorby a demytizují iluzivnost divadla. I to patří k záměrům skupiny a jejich re-produkci divadelního jazyka. Mission je těmito prvky dokonale nasycen. K nejlepším patří několikaminutový afektivní tanec bez hudby v podání Veroniky Štěpánové, který vyplňuje čas kulky mířící na lemura.

    Cosi zvláštního se v Mission děje s herectvím. Celou první část v podstatě plní aktéři roli loutkoherců, vypravěčů a muzikantů. Nejsou však nijak kryti, takže se současně tematizuje jejich řemeslo. V druhé části už herci sice hrají, nekladou si však ambice dokonale své postavy předvést. Jejich herectví je spíše toporné až přehrávané, často mají na sobě masky, nic z toho však neruší zážitek, ba naopak. Herec nepředstavuje postavu, ale ani sám sebe… v podstatě představuje princip řemesla. Tak se v podstatě vymyká času a jako kostka lega zapadá do celého konceptu.

    V duchu Gysinovy cut-up metody se postupně příběh kapitána Missiona bojujícího o přežití sebe a své kolonie vytrácí a přetavuje se v absurdní sled výjevů ze současné společnosti měřící svůj úspěch a své přežití pouze hodnotou peněz až ke grotesknímu konci z cirkusové manéže, v níž šílený drezér prohání své opice, mezi nimi i lemura (Veroniku Štěpánovou), práská bičem, neustále se kropí konfetami, a ač by se takový konec mohl jevit jako klišéový – ukázat hanebný vztah člověka a přírody v tak předpokládatelném prostoru, jako je cirkus – nestane se tak a naopak se v kontextu s mytickým začátkem ukáže skutečná děsivost lidského počínání ohlodaná od nánosů klišé a patosu. A nezmění to ani skutečný konec, který bezprostředně následuje a který je asi tím nejkrásnějším feťáckým koncem, jaký jsem kdy viděl.

    Alfred ve dvoře – Handa Gote Research&Development: Mission. Připravili Veronika Švábová, Jakub Hybler, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dőrner. Premiéra 7. prosince 2013.


    Komentáře k článku: Dekonstruovaný svět opic

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,