Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Po sedmé hodině večerní vždycky čekám na okamžik, kdy z levé strany obrazovky na pravou projde Jakub Železný vážným krokem, mírně nachýlen dopředu, s hlavou mírně pootočenou k divákům a posluchačům, dokonale oblečen a perfektní dikcí, aby pohybem oživil zpravodajství. Mezitím někteří reportéři sdělují svá svědectví též za pohybu. Pak asi v polovině televizních novin na scénu přicházejí moderátoři zpráv v nové režii. Tentokrát jsou už dva, jeden jde zleva, druhá zleva a zastaví se uprostřed obrazovky, jako kdyby mířili doprostřed pomyslné scény, na níž se předvádí absurdně dlouhé, téměř hodinové zpravodajské představení. Ano, skutečně, podvečerní zprávy jsou hraným představením s viditelnou choreografií. Estetizovaná novinka, s níž poprvé přišla komerční televize téměř před dvaceti lety. Aby zaujala dynamikou, ve zpravodajství tenkrát museli reportéři běhat s mikrofonem u úst jako splašení a mlít, až se málem zajíkali. Bylo to směšné. Dnes, po létech, usedle režírované, v České televizi tyto okamžiky trapné. Hraná profesionalita podvečerního pořadu kontrastuje s komentovanými zpravodajsko-publicistickými pořady večerními. Přiznejme, že ty nejsou hrané, bohužel v poslední době nejsou ani profesionální. V nich by choreografie nic ani nezmohla, vše spočívá na osobnostech, jež mohou být partnery pozvaných hostů, a že to začasté skutečně vůbec nemusí být těžké! Bývali jsme svědky, že televizní moderátoři byli partnery připravenými, pohotovými a více než rovnocennými, a pocity neuspokojení či trapnosti jsme nemohli přisuzovat jim. Bylo.

    Ostatně, zvaní hostů do komentovaného zpravodajství je kapitola sama pro sebe. Je příliš zřetelné, že veřejnoprávní televize pojímá svou službu tak, aby její zpravodajství a publicistika co nejpřesněji odrážely rozložení sil ve sněmovně, nejlépe, když se v jejích pořadech střídají ministři a poslanci podle parity jako svatí na staroměstském orloji. Veřejnoprávní televize dává stále zřetelněji najevo, komu skutečně podléhá, ač by měla z koncesionářských poplatků žít nezávisle, bez ohledu na to, jak se mění poměr sil ve sněmovně. Snad odtud pochází po česku pervertovaný princip korektnosti, častěji jako požadavek vyváženosti, chápaný tak, že čas v televizním zpravodajství je stranicko-politicky nárokový. Jako kdyby hlavním posláním žurnalistiky nebyla informace a kvalifikovaná reflexe se zřeteli, jež nejsou jen aktuálně politicky utilitární.

    Po létech klidu zbraní v Evropě, v nedalekém sousedství ozbrojený konflikt, který nemizí, přivřeme-li oči. Aktuální zpravodajství zprostředkovávalo autentické svědectví z Kyjeva, dokud na scénu nevstoupil silnější soused ruský. Od té doby snaha po vyváženosti. Jak vyváženost vypadá? Hledají se důvody, proč silnější musel napadnout slabšího. Po skutečném smyslu tohoto střetnutí se raději neptáme. Známe cynickou maximu, podle níž dějiny píše vítěz. Dílčí kapitolu si už napsal. Vidíme, že rčení platí stále, řídíme se jím předem, ještě než vítěz zvítězí i nad námi. Vidíme chování německého průmyslu (nejenom), podobné jako ve třicátých letech, kdy podporoval nacisty, zatímco dnes limituje sebezáchovnou evropskou politiku. Sleduji dlouhé týdny televizní diskuse o tom, co se v Evropě děje, poprvé po válce, a žasnu, jak nechceme být poučeni vlastními dějinami (ozývá se mnichovanství, i pátá kolona je málem pohromadě), jak málo jsme ostražití, kolik chápavých vysvětlení pro agresi. Kolik ústupných manévrů, jenom abychom nebyli rušeni z klidu.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,