Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Musím tentokrát psát – ač nejsem teatrolog ani kritik – o novém Amadeovi v Brně. Je to ten proslulý Morávkův, co o něj byly známé tahanice. Píši proto, že jsem byl po dlouhé době uchvácen, vtažen do inscenace, zaskočen dokonalým využitím scény, prostoru, hudby, světel. Znamenitě vykalkulovaná hra není ani zdaleka pravdivá, je v plném smyslu divadlem v duchu italského Si non e vero, ma ben trovato (Není to pravda, ale je to dobře podáno), Tomislav Volek ji plným právem označil za „bulvární“ – začala však nové dějiny příběhů slavných lidí. Konec goethovského a pogoethovského titanismu někdy přijít musel, ale že nějaký Shaffer zrovna na Mozartovi zahájí éru životopisných příběhů „von unten“ – tedy úplně zezdola a s rozmetáním nimbu génia, to se nečekalo. A přece se tím obecenstvo nadchlo, a dokonce Mozart mohl v této podobě po zásazích scenáristů vstoupit až do Hollywoodu – považte!

    Trvalo mi tehdy pár let, než jsem prohlédl a přečetl si salieriovskou monografii někdejšího šéfa Mozartea v Salzburgu Rudolpha Angermuellera, a pochopil, jak Shaffer jen využil Salieriho jméno k napsání efektního divadla. Po zfilmování jsme poprvé v socialistické éře v kině seděli do posledního titulku a tónu klavírního koncertu a neřítili se jako obvykle k šatnám. O Mozartovi se mluvilo na pracovištích, v obchodech, v tramvaji. Proti filmu se vzbouřilo rodné Salieriho město Legnago. Třicet let po filmovém Amadeovi se nechtěnou zásluhou tvůrců filmu stal Antonio Salieri velkým autorem své doby – žádným géniem průměrnosti, který posloužil divadelníkovi jako onuce k moralitě. A my máme pro moralizování Britů od doby Mnichova zvláště vyvinutý instinkt…

    Ale zpět k Vladimíru Morávkovi. Už jsem psal o zběsilém tempu, v němž se Shafferovy myšlenky slévají do nádherného amalgamu. Hudebně režisér pracuje jako obvykle – zvolí si několik opakujících se krátkých segmentů a ty používá v instrumentačních obměnách (jsou perfektně vyvedené) během celé inscenace bez ohledu na to, že ilustrují v různých fázích jiné situace. Martin Donutil jako Amadeus diriguje Únos ze serailu tak svižným, rychlým a elegantním gestem, tak pěkně zní úryvky z Requiem (především Confutatis, Lacrimosa, Dies irae, Rex). Jako muzikolog bych měl protestovat – ale naopak! Je to strhující a nesoulad je zdrojem velkého napětí. Donutilové Miroslav a Martin jsou znamenití. V duchu se mi zjevil můj zvěčnělý přítel režisér Peter Scherhaufer, jak barda peskuje: Miro, nelituj se, kurva! Nadprodukce vulgarismů je zcela v souladu s dobou. Protagonisté je nejen používali, ale na rozdíl od nás i vnímali – my už si jich sotva všimneme. Herečky se vytáhly do donutilovské výše a šlapou oběma protagonistům perfektně na paty.

    Myslím, že Shaffer v takovém inscenování a s takovými hereckými výkony přitáhne všechny druhy obecenstva. A nás může přivést k úvahám a rozepřím o to, zda krásná lež a dokonalá schematická konstrukce jsou hlavním smyslem divadla na věky. A zda se vůbec ještě dá do divadla lézt s pravdou a láskou. Snad ještě zjistíme, kdo ze špiček ruské šlechty převyprávěl na vídeňském kongresu geniálnímu Puškinovi dobovou pomluvu, kterou v atmosféře fízlování a hledání „viníků“ revoluce a napoleonovských vítězství odstartoval lipský časopis, když uveřejnil glosu, jejímž jádrem bylo podezření, že možná ani náš čacký germánský Orfeus (to měl být Mozart) neskonal přirozenou smrtí, ale zákeřnou rukou cizince.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,