Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Tak zase jedna kniha, kterou nemohu minout. Můj spolužák ze školní lavice, surrealista Pavel Řezníček, vydal memoáry s názvem Vrstva chleba Vrstva vápna Královna. Je to název jedné z jeho prvních básnických sbírek. Vím to, protože je všechny ještě v samizdatové podobě mám, často ilustrované vynikajícími výtvarníky. Rodák z Blanska, který si ve svých románech dával různá jména jako Pekárek, Bednařík, Hadrawski, Blanski atd., měl jasno o svém povolání už v době, kdy jsme teprve brali rozum: Budu spisovatelem, pravil svým zvučným a strohým hlasem, který je prost jakéhokoliv odstínu brněnštiny a hanáckého zatížení jazyka, ve výslovnosti zdeformovaného i vlivy němčiny a jidiš.

    Jakmile jsem paměti dostal, měl jsem pocit, že nastává něco podobného, jako když po Restauraci 1815 ohlásili, že vyjdou paměti Josefa Fouchého – všechny tzv. významnější lidi ovanul děs. Otevřou se kartotéky, muž, který byl průběžně policejním ministrem v nejméně sedmi vládách často velmi rozdílného charakteru, začne vytahovat z rukávu jména a události, provalí se desítky skandálů. Ale opak byl pravdou, unavený stařec jen vzpomínal. Paměti, pokud je vůbec napsal Fouché, celkem nikoho nerozčílily a nezničily.

    Ne tak Pavel Řezníček. Vypálí stovky gagů v duchu haškovského a hrabalovského nekonečného sledu vyprávění. On, surrealista, příběh ještě protáhne tunelem své imaginace a roztaví v surrealistické peci, takže se dá očekávat naprosto všechno. Proto Řezníček na mnoho let zakotvil v hospodě vedle Bohumila Hrabala, který ho připomíná i ve svém díle. Stárnoucí Řezníček pak po smrti Hrabala se jako surrealista nediví ničemu, jen zírá, jak se rozrůstá okruh Hrabalových přátel z desítek na stovky…

    Série reálných a fantaskních příběhů, které ovšem mají pravdivé jádro, jsou nahlíženy Řezníčkovým ulpívavým a nesmlouvavým pohledem. Dehonestuje, někdy více a někdy méně spravedlivě, všechny. A sebe nejvíc. Je to surrealista, který sice ohlásil právě v této knize svou rezignaci na vše. Dokonce i na literaturu a život, neboť si na letošní rok 2014 naplánoval vlastní úmrtí – ale na to, Pavle, zapomeň! Nevěřím na Tvou rezignaci a na Tvůj ústup. Copak to lze uvěřit tomu, kdo napsal: Kůň leze na telegrafní tyč / nebo také na golfovou hůl / nebo také na včelu.

    Ale citujme přímo Řezníčka: Raději něco veselejšího. Byl jsem s jistým Drozdem ve Viole, už nevím na čem, ale muselo to být něco extra, když se Drozd dal přemluvit, aby šel do Violy! Mezi diváky byla tehdy asi osmdesátiletá Ljuba Hermanová. Měla s sebou nějakou /nebo jakousi/ pečovatelku. Stály pak obě u šatny a tu mě popadl diabolický nápad. Řekl jsem co nejhlasitěji Drozdovi: „Vsaďme se, Miroslave, kdo ji dřív dostane do postele!“ – Ten strašlivý pohled, kterým po mně mrskla její pečovatelka, bych nepřál nikomu zažít. Božská Ljuba asi můj výrok nezaslechla.

    Abych eufemizoval řezníčkovsky strohé „jistý Drozd“ – jde o Ing. Miroslava Drozda, výborného překladatele z francouzštiny, editora vzácných tisků a muže veskrze kulturního a ušlechtilého. Ale takové jsou Řezníčkovy paměti. Nevěřím, že rezignoval. Ani Ljuba Hermanová nerezignovala a pamatuji si, jak ji můj strýc jako editor a redaktor Československého hudebního slovníku osob a institucí opakovaně atakoval dotazem, zda se narodila před první světovou válkou, nebo až po ní, jak umělkyně tvrdila. Policajti na Bartolomějské i jinde v Praze to také nevěděli.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,