Dědova mísa
Naši ctění autoři Jan Císař a Milan Uhde se v tomto čísle Divadelních novin loučí s rubrikou Dědova mísa; požádali jsme je tedy, aby v ní naposledy – zrcadlově – vystoupili společně. Se sloupkem Dva skladatelé… se proto znovu setkáte po Novém roce. Pokračovat bude i Dědova mísa, kterou budou v příštím ročníku autorsky spravovat Vladimír Karfík a Miloš Štědroň.
Milan Uhde
Teprve teď jsem si přečetl hru Caryl Churchillové Sedm židovských dětí – Hra pro Gazu. Vyšla v 5. čísle časopisu Svět a divadlo. Prý vyvolala skandál; obvinili ji z antisemitismu. Jde podle mě o sugestivně napsaný monolog ideově vyhraněného mluvčího, který v ostře propalestinském světle vyjadřuje nadřazené pocity izraelského prožívatele situace. Sugestivita spočívá zejména v tom, že lidsky neudržitelná stanoviska dostávají velmi intimní kolorit. Ten je klamavý, i když klame hodně dovedně. Mluvčí není živý; je to figura z odstrašujícího plakátu. Antisemitismus jsem v něm však hledal marně. Churchillová napadá současnou izraelskou politiku. Má pochopení pro zoufalou situaci Palestinců. Ačkoli sám zas chápu, proč se Izraelci ne a ne shodnout na kompromisu s hlasateli násilné likvidace jejich státu, četl jsem text angažované dramatičky bez rozčilení; ale i jinak mě nechal chladným.
V Rusku vznikl film o Vladimíru Vysockém. Scénář napsal bardův syn Nikita a páteční příloha Hospodářských novin z 9. prosince přinesla se scenáristou rozhovor. Vysockij byl velká osobnost. Jeho písňové texty byly pro mě zjevením: dokázal přimět poezii, aby sestoupila z romantického piedestalu do ulic, bytů a hospod. To, co scenárista uvádí, napovídá výrazně, že půjde o filmovou hagiografii. I když jsem vůči hagiografiím zdrženlivý, musím na scenáristovi a režisérovi obdivovat, že v období bulvarizace ženoucí se za pikantériemi natočili portrét umělce, který si za sovětské totality dokázal udržet mravní a uměleckou integritu, aniž se stal disidentem. Příznačný je popis jeho rozmluvy s ministrem kultury, který ho požádal o podpis desky vydané ve Francii, ale doma mu k publikaci nepomohl: čtu z té scény náznak bardovy naděje v rozloženého úředníka. Film doufám uvidíme.
Jiná příloha Hospodářských novin – life style magazín, proč ne?! – mě tentokrát ve svém čísle věnovaném Vánocům zlákala rozhovorem se Sylviou Kristel, pověstnou Emmanuellou ze seriálu promítaného v televizi z dobrých důvodů v noci. Nevalná herečka – vycházím ze svého jednorázového dojmu z třetího dílu první řady – zůstala Emmanuellou po celý život; jinak si už moc nezahrála. Nediví se tomu. Na Západě panuje vžitá praxe, že bývá protagonista komerčního výrobku handicapován vůči vážně míněnému divadlu nebo filmu. Zato výrazný podíl na třicetidílné oslavě československého gestapismu nepřipravil v očích většiny diváků ani režisérů o pověst přední a vesměs výborné herce účinkující v tomto výtvoru, podle mě morálně daleko spornějším než pornografie. Má hlas demokratické majority dokonce vliv na mínění tvůrců o hodnotách? A pokud ano, je to dobré?
Jsem rád, že mi 50. číslo Respektu poskytlo podnět ke zpřesnění úsudku o účinkování v seriálech. Jan Gregor se v článku Role, která velmi bolí, zamyslil nad tím, jak si své úlohy vybírá Ondřej Vetchý. Novinář v tom objevil systém. Tento herec se totiž zřejmě rozhoduje podle toho, zda postava a dílo odpovídají jeho vnitřnímu tématu. Je v tom výjimečný. Vnitřní téma orientuje zejména výtvarníky, skladatele a spisovatele. Na rozdíl od lovců zajímavých látek se soustřeďují jen na náměty, které zasahují jejich niterné ústrojenství dané zážitky i jinými osobnostními předpoklady. Jan Gregor rozpoznal, že Ondřej Vetchý patří k tomuto rodu tvůrčích umělců. Úkoly, k jejichž plnění se zavazuje, tvoří koherentní řadu; jsou mezi nimi hrdinové zavázaní své cti, hrdosti a myšlence až do krajnosti, jakož i ztělesňovatelé temných dramatických osudů. I seriál si herec volil v souladu se sebou.
Jan Císař
Když jsem začal psát Dědovu mísu, některá témata jsem si zakázal. Když však nyní píšu poslední, tak si alespoň jedno dovolím: téma pražské divadelní sítě. Samozřejmě že tato volba je ovlivněna i událostmi, jež se nedávno sběhly kolem konkursu na Divadlo Komedie. Nicméně – bez ohledu na různé aféry mne problémy pražského divadelnictví zajímají dlouho. Především mě fascinuje počet představení, jež pražský „plakát“ denně nabízí: Je to prakticky plus minus 50 – slovy padesát – představení každý den; či tedy spíše večer. Účastnil jsem se před lety na jednom televizním pořadu, jenž mapoval všední pražský den v roce 1937 a počet divadel a jejich představení nám vycházel neskonale menší. Statistické údaje říkají, že se počet obyvatel v Praze od druhé poloviny 30. let zase tolik nezvětšil. I když se samozřejmě dá připustit, že pražská aglomerace se zvětšila o dost. Ale že by se ze všech těch okolních sídlišť tolik diváků hrnulo do pražských divadel? Jestliže tomu tak je, pak sláva; a jsou-li všechna ta představení slušně prodána, a dokonce si snad leckterá na sebe vydělají, pak stokrát sláva. Ale přesto se pořád ptám, kde se bere ten zájem o divadlo? Je skutečný? Nebo ne, ale jsou tu vášniví, posedlí nadšenci, kteří za každou cenu hrají pro skupinku přátel a příznivců?
V tom zářijovém všedním dnu roku 1937 jsme napočítali 3 – slovy tři – divadla, která nabízela „vážné“ umění, ostatní soubory se pohybovaly ve sféře zábavy. I dnes je jistě dost zábavných produkcí všeho druhu, ale oproti těm dávným časům existuje neméně pestrá nabídka všemožného úsilí o představení nikoliv – řečeno brechtovským slovníkem – kulinářská. Můžeme tedy předpokládat, že je nemálo tvůrců, kteří jsou rozhodnuti vyjádřit svůj postoj k životu divadlem. Některá jména těchto tvůrců se opakují v různých seskupeních a různých představeních. I tak je však jasné, že se zvětšuje počet lidí, pro něž se divadlo stalo osudem a kteří usilují prosadit svou vizi scénování. Všichni se přirozeně a nutně hlásí o slovo; chtějí mít kde hrát.
Ale: ta část divadelní sítě spravovaná a hlavně financovaná magistrátem je podivuhodný historický slepenec. Jeho malá část pochází ještě z Rakouska-Uherska, část ještě o něco menší z první republiky a zbytek z doby socialismu a samozřejmě z vývoje po roce 1989. Aby se tento slepenec mohl alespoň trochu napravit a aby odpovídal požadavkům přítomnosti, případně i budoucnosti, muselo by přijít odvážné, zásadní, poučené a promyšlené řešení. V něm by nemohlo jít jen a jen o peníze a ani o konkurs na jeden divadelní sál či na jedno ředitelské místo. Ale především o hledání odpovědi na otázku, jak za finanční krize, která vyvolává ekonomické otřesy, jejichž význam přesahuje dál, k ideologii a kultuře, zacházet s tím počtem divadelních představení v Praze; z čeho roste, co vyjadřuje a přináší, jak vycházet vstříc všem pozitivním trendům a tendencím, které obsahuje. Jenže: lze se něčeho takového dočkat? Může někdy přijít taková velkorysost, znalost a rozvaha? Tahle má poslední Dědova mísa nechce ani věštit ani navrhovat cokoliv konkrétního. Zůstane zřejmě na dlouho nebo na věky jen marným povzdechem. Takže je vlastně dobře, že jsem si tohle téma zakázal. Byly by to jen zbytečně popisované stránky.
Komentáře k článku: Dědova mísa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
