Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    David Jařab: Nerealizovaný dramatik jako by ani nebyl

    S Davidem Jařabem jsme hovořili o jeho nejnovější inscenaci Bílí psi a černý kočky, jež je uváděna v pražském Studiu Hrdinů, dramatické a filmové tvorbě i stavu slovenského divadla.

    David Jařab

    Název vaší poslední inscenace Bílí psi a černý kočky evokuje Kusturicův film Černá kočka, bílý kocour. To asi nebude náhoda?

    Je to náhoda. Až později mi došlo, že se Kusturicův film jmenuje podobně. Nějaká vnitřní souvislost mezi oběma díly ale existuje, obě vypráví o bílých a černých.

    Mým tématem je propojování dvou světů, které jsou si blízké, patří k sobě, mají však problémy, které pramení v historii, v době, kdy ještě psi byli víc psi a kočky kočky.

    Má být inscenace aktuální, nebo je její téma nadčasové?

    Uvažoval jsem nad tímto tématem v souvislosti s dnešní situací. A asi to byl i hlavní důvod, proč jsem se do toho pustil. Záhy jsem si však uvědomil, že divadlo nesnáší jistý druh dokumentární aktuálnosti a vlastně se mu i brání. Vždycky by mělo být vázáno k obecnějšímu, mytologickému příběhu. Vznikl tak text, který nemá s dnešní situací fakticky nic společného, přesto s ní souvisí a promlouvá k ní. Text může existovat a fungovat dál, kdy situace bude jiná, protože jsou v něm obsaženy archetypální vztahy. Hra má několik rovin, vedle rasového tématu je asi nejdůležitější příběh o zmařené lásce.

    Text jste psal do šuplíku, nebo jste již věděl, že bude realizován?

    Oslovil mě Jan Horák, umělecký šéf Studia Hrdinů, abych připravil autorskou inscenaci s tématem postkolo­nia­lismus. V Komedii jsem jako poslední inscenaci připravil Srdce temnoty, která se již touto látkou zabývala.

    Bílé psy a černý kočky jsem psal pro konkrétní herce, absolvoval jsem s nimi několik rozhovorů, což je metoda, kterou používám dlouhodobě. Vycházím i z jejich zkušeností. Chci, aby se s postavami dokázali identifikovat, aby existovala prostupnost mezi divadelní a skutečnou realitou.

    Podle čeho jste vybíral herce?

    Mimo jiné i podle barvy. Hledal jsem herce, kteří by mohli hrát Afričany. V Praze není mnoho možností, což ovšem neznamená, že s touto volbou nejsem spokojený. Eliška Mesfin Boušková mi doporučila Maxima Mededu, se kterým už léta spolupracuje a jsou přátelé. To bylo pro mě také podstatné, aby si konkrétní herci rozuměli a dobře se znali. Z bývalé Komedie jsem oslovil Jiřího Černého a Martina Pechláta, které dobře znám a vím, v čem se na ně mohu spolehnout. S Tomášem Jeřábkem jsem už také spolupracoval na inscenaci Kvartýr. U Jiřího Černého pro mě bylo ještě podstatné, že umí francouzsky, protože v textu používám tři jazyky – češtinu, francouzštinu a fonštinu, původní africký jazyk. Hra je částečně o porozumění a neporozumění, o srozumitelnosti a nesrozumitelnosti. Máme tendenci chtít, aby na nás lidé mluvili jazykem, kterému rozumíme, a aby se vykazovali znaky, které jsou pro nás srozumitelné. Ve chvíli, kdy tomu tak není, stávají se pro nás nečitelní a také nebezpeční.

    Jazyky nejsou v inscenaci přeloženy, vzniká tak prostor pro to, abychom herce pozorovali a přesně nevěděli, co říkají. Musíme to odhadovat podle toho, jaký mají tón a výraz. A to je občas situace, kterou inverzně zažívají cizinci u nás.

    V poslední době jste v Čechách moc nerežíroval, spíše jste působil na Slovensku. Proč?

    V Čechách jsem nedostal dostatečně lákavou nabídku a naštěstí jsem necítil potřebu dělat něco za každou cenu. Kromě divadelní režie vyučuji na FAMU, točím dokumenty a filmy a také píšu hry pro jiné režiséry.

    Na Slovensku o mou divadelní práci zájem byl a navíc mi nabídli prvotřídní podmínky. Mohl jsem si v bratislavském Divadle Aréna i ve Slovenském národním divadle vybírat z nejlepších herců, také finančně to bylo zajímavé. Navíc jsem již cítil potřebu změny, po patnácti letech v českém divadle jsem chtěl potkat i jiné lidi, změnit prostředí.

    Bílí psi a černý kočky jsou tak trochu návrat. V příští sezoně budu také režírovat v Divadle Na zábradlí. Na druhou stranu je docela příjemné vytvořit třeba jen jednu inscenaci za sezonu. Udržuje se tak autentičnost, nestává se mi to řemeslem. Řemeslník totiž nejsem.

    Pociťoval jste rozdíly mezi českým a slovenským divadlem?

    Slovensko je ještě ve fázi, kdy se diváci nechávají překvapovat divadelními zvraty. Ještě lační po jinakosti. Čeští diváci hodnotí inscenace s větším nadhledem a možná i větší ironií a despektem. Na druhé straně jsou na Slovensku konzervativnější.

    Myslím, že by fluktuace umělců měla být přirozenější. Když divák přijde na dvacátou inscenaci jednoho režiséra, zákonitě musí mít dojem, že už viděl vše a že se režisér opakuje. Je zbytečné nechat své dílo takto zplanět a neuchovat si jedinečnost. Chápu to, také to pociťuji, když čtu pátou knihu nějakého autora.

    Navíc doma není nikdo prorokem. U nás se dostane režisér do nějaké kategorie a už se mu těžko vystupuje. Je dobré se pracovně soustředit na země ve střední Evropě, na ty, které mají podobné zkušenosti.

    Asi nejúspěšnější byla vaše inscenace Jelinekové hry Rechnitz / Anděl zkázy, která se hrála ve Slovenském národním divadle. Vybral jste si ji sám?

    Bylo mi nabídnuto několik textů a tento se mi zdál nejlepší. Byla to třetí hra Jelinekové, kterou jsem inscenoval, zaujalo mě téma vyrovnání se s holocaustem, jež je výrazně estetizované. A i zde se vypráví o problémech, které se v současnosti opět vynořily.

    Text je to velice komplikovaný a navíc jsem věděl, že budu promlouvat ke kultuře a k zemi, která se ještě s minulostí zcela nevyrovnala. Očekával jsem, že to bude kontroverzně přijímaná inscenace. Že třeba o ní ani nebudou mít diváci zájem. To se nestalo, byla velmi úspěšná a skončila jen kvůli tomu, že tři herečky téměř současně otěhotněly.

    Inscenace nebyla chápána jako provokativní?

    Asi ano. Ale nebyla pro Slováky zraňující, týkalo se to přece Rakušanů… Samozřejmě diváci mohli spatřovat paralelu se Slovenskem, pokud chtěli. A myslím, že to tak i vnímali. Ale to je Bratislava, a ještě k tomu divadelní Bratislava, o pár kilometrů dál je všechno jinak. Což se projevuje třeba v současnosti – v stále častější cenzuře. Mnohé napovídá, jak dopadly volby.

    Bílí psi a černý kočky

    Maxime Mededa a Jiří Černý v inscenaci Bílí psi a černý kočky (premiéra 2016 ve Studiu Hrdinů) FOTO JAN DVOŘÁK

    Neměl jste škatulku vytvořenou i na Slovensku? Přece jen jste byl uměleckým šéfem Komedie, která se specializovala na německojazyčnou dramatiku…

    Oslovil mě tehdejší šéfdramaturg Národního divadla Martin Kubran, který je podobně zaměřený – na současnou domácí (tedy slovenskou, v mém případě českou), rakouskou a německou dramatiku. Když se někdo chce věnovat současné dramatice, musí zákonitě skončit u té německé, protože je jako celek nejlepší. Jednotlivci jsou v Anglii, Francii, Americe, ale rozhodně to není žádná výrazná vlna.

    Co připravujete nyní?

    Ve Slovenském národním divadle budu režírovat slovenskou hru napsanou přímo pro mě. Vznikají současné, slovenské texty a ty budou režírovány režiséry ze zahraničí. Já jsem si vybral dramatika Petera Lomnického, se kterým jsem spolupracoval již na inscenaci Rechnitz / Anděl zkázy, hru přeložil. Znám také jeho Kapitál, který byl uváděn v bratislavské Aréně. A jsme přátelé, což je pro mě důležité.

    Nyní už je text téměř dokončený a má název Strach. Je to dost otevřené dílo, do kterého se dá výrazně interpretačně vstupovat. Snažíme se v něm popsat, jak v nás vzniká strach, a ozřejmit mechanismy, které ho spouštějí. Vše je rámováno povodní v Bratislavě. Jednu jsem tam zažil, ale tady jde spíše o skutečnou potopu.

    Když jste pouze dramatik a víte, že váš text bude režírovat jiný režisér, berete ohledy – na diváky či režiséra?

    To je opravdu těžké. Snažím si uvědomit, v jakém kontextu dílo vzniká. Například pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě jsem vytvořil text Za vodou, který se vztahuje k historii Hlučínska a okolí Ostravy, a zároveň má hra i osobní rozměr, protože odtud pocházím. Myslím, že spíš než osobu režiséra zohledňuji divadlo a pro jaké publikum bude text inscenovaný.

    Nyní jsem také připravoval libreto Poslední štace aneb Adieu Evropa, hudbu vytvoří Jakub Kudláč, inscenace bude uvedena na podzim v Národním divadle moravskoslezském. Je to o německém divadle v Ostravě na přelomu let třicet sedm a osm, pracuji s fakty, která jsem dohledal a která nejsou příliš známá. Napsal jsem to trochu jinak, než jsem zvyklý, protože by to měla být opereta nebo singspiel. Proto nebylo snahou základní děj dělat složitým a podporoval jsem určitou melodramatičnost celku.

    Píšete také hry, u kterých nevíte, zda budou realizovány?

    Možná před dvaceti lety. Nyní nepíšu nic, co nebude inscenováno. Psát hry do šuplíku mi připadá zničující. Nerealizovaný dramatik jako by ani nebyl. Není to stejné jako u beletrie. Divadelní jazyk se musí vyvíjet v kontaktu s divákem. Musí se ověřovat, zkoušet.

    Viděl jste inscenaci Za vodou? Jak jste byl spokojený jako žijící dramatik?

    Jsem rád, že inscenace vznikla, a po několika debatách s diváky mám pocit, že v Ostravě rezonuje. Vzal jsem na to i své příbuzné z toho kraje a ti nehodnotili primárně kvalitu, ale především vnímali intenci. Cítím jistá omezení, která jsou dána možnostmi hereckého souboru, s tím se ale musí autor smířit. Učím se přijímat, že texty mohou být realizovány různým způsobem, ne jen tím mým. Možná se to ale může vyvinout, další můj text bude také režírovat Štěpán Pácl, budeme se znát už více.

    Co jste v poslední době připravoval na filmovém poli?

    Poslední dva roky jsem dramaturgicky vedl třináctidílný dokumentární projekt Česká fotka pro Českou televizi. Sám jsem režíroval dva díly, ale hlavně jsem se snažil udržet koncept. Ne vše dopadlo dokonale, ale myslím, že je to dobrý cyklus, i proto, že česká fotografie takovou širokospektrální reflexi zatím neměla.

    A pro Českou televizi také chystám hodinový dokument o vůdčí osobnosti české surrealistické skupiny Vratislavu Effenbergerovi. Do toho mám rozdělané dva hrané celovečerní filmy. Více se nyní věnuji tomu novějšímu, jmenuje se Hadí plyn. Scénář je už hotový, získali jsme na něj grant. Měl by se připravovat v koprodukci s Rumunskem a Slovenskem, ale to není definitivní. V současné fázi života si ovšem už uvědomuji, že věci nastat nemusí, a nehroutím se z toho. Na druhou stranu se pro to snažím udělat maximum, za chvíli odjíždíme na obhlídky do delty Dunaje, kde by se měla část tohoto filmu točit.

    Rechnitz / Anděl zkázy

    Snímek z inscenace Rechnitz / Anděl zkázy (premiéra 2013 ve Slovenském národním divadle) FOTO ANDREJ BALCO

    Můžete prozradit téma?

    Stále mám pocit, že jsem ještě neřekl všechno ke Conradově novele Srdce temnoty, kterou jsem režíroval v Komedii. Bude se to odehrávat ve střední Evropě a opět to bude vzdáleně souviset s řadou věcí, které se dnes kolem nás dějí. Je to podobenství o současném stavu Evropy, částečně je to o uprchlické krizi, ale otevíráme i otázky ekologické i ekonomické. Stěžejní je ale půdorys Conradovy novely.

    Takže to bude optimistické…

    Náhodou to má hezký konec. Paradoxně čím jsem starší, tím víc si dokážu představit i hezké konce.


    Komentáře k článku: David Jařab: Nerealizovaný dramatik jako by ani nebyl

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,