Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Další národní divadlo

    Podívejte se na Česko na mapě. Leží ve středu Evropy (možná jest příhodnější povědět přímo, že válí se ve středu Evropy?) a tvarem dává za pravdu těm, kdo odjakživa viděli v Česku stojatý rybník, plný málomluvných studených čumáků, či odtok či výpusť; no ano, výpusť to naše Česko připomíná, čili místo, v němž pomalu ale jistě ztrácí se smysl (neb vodu dovolujeme si považovat za smysl každé nádoby), čili vypouštěný či již zpola vypuštěný rybník, čili černou díru, čili bod, v němž Evropa došla či dochází ke svému: A dost! Už mám toho plné zuby! a vypadla tudy někam pod nás do ztracena, do podzemí… Dál netřeba záležitost vysvětlovat; vždyť tenhle pocit ztráty smyslu je nám všem nyní velmi blízký, nám cestovatelům, kteří chceme aspoň na pár týdnů v létě někam vypadnout, no a teď, kdy léto schýlilo se ke konci, nyní my husy, volové a krávy opět sešli jsme se tady v kotlině a pomalu míříme už opět do každodennosti a do práce (Já kráva zas do práce!), a v hlavě poneseme si při té kalvárii vzpomínky (či snad na hrbu – a potrvá, než podaří se nám ten hrb setřást!), vzpomínky dovezené ze všech možných cípů Evropy (ze všech možných rozevlátých cípů Evropy – opět doporučuji konzultovat s pohledem na mapu), kam vypravili jsme se… Za čím vlastně? Za divadlem?

    David Zábranský

    Ach mnohá středomořská rybářská vesnice hraje si na středomořskou rybářskou vesnici a bystří Češi-cestovatelé v takových středomořských vesnicích v měsících červenci a srpnu v tichu přihlížejí, jak častokrát jde to ztuha, jak se vesnice sdírá do krve, aby vylovila ze zhuntovaného dna aspoň jednu další rybu, a jak podvodně dovážejí se pak do středomořské vesnice ryby z Asie a z jižní Ameriky, jež vydávány jsou pak za ryby místní, a Čech věc odhalí, načež řekne o tom, že jest to kontroverzní… Nebo Slovensko. Jaký divadelní ráj oproti naší ztuhlé a nedivadelní kotlině… Slovenská historie je plná takzvaně kontroverzních postav; no jo, jenomže kontroverzních jenom podle nás. A zas jsme u toho: slovo „kontroverzní“, to jsme celí my. Kolik je v tom slově chladu a odměřenosti a ratia! A jak málo života. – A právě v tom je háček, právě v tom je náš kaz, naše Achillova pata, naše nedomyšlenost!

    Povím to stručně (a hned potom povím, koho mám na mysli, když mluvím o kontroverzních postavách): umět žít znamená umět dělat divadlo (zabavit se! nepřemejšlet furt!) a oněmi postavami jsou třeba Juraj Jánošík a Andrej Hlinka. Ten první bohatým bral a chudým dával, přičemž historická věda považuje za prokázanou pouze první část výpovědi (čili že bohatým bral), ale Slováky to nezajímá a právem (jakým právem? – ach to by bylo na dlouho a na filosoficko!) oslavují Jánošíka jako hrdinu. V obci Terchová, kde se výše řečený narodil, co rok pořádají se Jánošíkovy dny, slavnost, u níž – všechna ironie stranou – dojal jsem se k pláči; lidové tance a písně právem (k termínu viz výše) zachycují krásnou lež: muži jsou otevření a silní; těžké kožené boty dupají do podlahy; co na tom, že pod barevným krojem z historického hlediska rýsuje se mnohem jednoznačnější černá nebo hnědá košile?

    Lidové divadlo jest dle oficiální definice zvláštním druhem divadla, do něhož patří lidové písně a tance, lidové zvyky a obřady, pohádky atd. Mnohem podnětnější ale bude uvažovat o širším smyslu onoho pojmu; uvažovat o lidovém divadle, jež na sebe bere podobu národního obrození, národa a národovectví. A hle, jak velké máme pak před sebou jeviště!

    Na toto jeviště patří mimo jiné skanzeny a mauzolea. Za slovenské skanzeny jmenujme ten v obci Vychylovka na Kysuci, z mauzoleí pak to Hlinkovo v Ružomberoku; ve skanzenu stojí figuríny dráteníků, v mauzoleu stojí rakev s figurínou… Rakev s figurínou? A kde je Hlinkovo tělo, ptáte se? Inu, Hlinkovo tělo se ztratilo na konci války; údajně ho s sebou vzala postupující Rudá armáda… No nezní to dost divadelně? A když ještě zvážíte, že jen pár měsíců po Hlinkově smrti na Slovensku zavládl loutkový stát?

    Takže učme se žít, jak přes léto viděli jsme to na Slovensku nebo u moře! Zkusme třeba pro začátek považovat Zlatou bulu za bulu, Beneše za hrdinu, podzim za frašku. A nepřemejšlejme furt.


    Komentáře k článku: Další národní divadlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,