Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2019

ročník 25
19. 2.–4. 3. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co je Modrý pták?

    Při své první návštěvě Moskvy před mnoha lety jsem měl to štěstí, že jsem viděl původní inscenaci Maeterlinckova Modrého ptáka Moskevského uměleckého divadla. Byla to podívaná plná kouzel, jejíž půvab stupňovala stará budova MCHATu, která spoluvytvářela skvělou secesní atmosféru. Stanislavskij, jenž inscenaci režíroval, zařadil text do fantastické poetiky, kterou považoval za svou specialitu a chápal ji především jako sklenku pěnícího se šampaňského, jež se rovná veselé zábavě a oddechu. Dobové materiály dosvědčují, jakou váhu kladl na výtvarné řešení a působení a jak hledal nejrůznější „technické zázraky“. Vznikla tak féerie, výpravná divadelní inscenace s fantastickými ději a postavami pohádkového rázu, v níž se ztrácela symbolika textu usilující dosáhnout hluboko uloženého mytologického poselství.

    Modrý pták

    Páclův Modrý pták pro rodiče a děti dnešních dnů… FOTO PAVEL NESVADBA

    V tomto kontextu chápu, proč se režisér Štěpán Pácl v nové inscenaci Modrého ptáka v činohře Národního divadla vzdal této poetiky a rozhodl se spolu s dramaturgem Janem Tošovským pro interpretaci spočívající ve snaze realizovat střízlivou pohádku opřenou o současnou věcnost. Této poetice inscenace nemůže například vyhovovat orientální a přitom vznešená výpravná monumentalita, již scénická poznámka textu vyžaduje pro Zahradu štěstí. Scéna Andreje Ďuríka ji pro Páclovu inscenaci nahrazuje elegantní společností užívající si nicnedělání na břehu jižního moře, kdy jediným pohybem je plácání s badmintonovým míčkem. Je to přesně v duchu dnešních představ o bezstarostném krásném prožití šťastné dovolené a rekreace. Je to reálný odkaz na přítomnost, jistě zcela pochopitelný. Jenže v té reálnosti se skrývá problém.

    Text hry je jiný fiktivní svět než ten reálný, v němž žijeme; dva sourozenci tu ve snu putují za modrým ptákem štěstí. Ale přímé odkazy referující o našem reálném světě zbavují představení snového rázu a do popředí vystupují prvky edukační; místo divadelního zážitku nastupuje výchova a vzdělávání, jež se zdviženým ukazováčkem slovně formulují co je a co není skutečné štěstí. A navíc: Maeterlinck je poplatný v používání některých pojmů a v budování symboliky situací své době – počátku 20. století, takže ozve-li se slovně nebo stavbou situace tato edukační poloha vedle dnešních reálných odkazů, projevuje se způsobem poučujícím, didaktickým. Což platí zejména pro poslední část představení. V ní se totiž nejzřetelněji stýká jak intence Maeterlinckova, tak inscenace: chtějí stvrdit, že štěstí spočívá v elementárních životních věcech, jež lze souhrnně pojmenovat jako lásku k lidem. Je to záměr chvályhodný a potřebný, lze jej v dnešní době plně pochopit a mít pro něj velké sympatie. Jenže pořád zůstává ona základní otázka: Je možné spojit edukační funkci stojící na reálných odkazech ke skutečnosti s poetikou textu, jehož symbolika vychází z fikčního světa snu tak, že vznikne strhující inscenace?

    Jedinou odpověď nacházíme v podobě postav, herectví. Ostatně děj a postavy jsou komplementární, navzájem do sebe zapadají, doplňují se, takže předvádět příběh sourozenců Tyltyla a Mytily, jež se z reálného světa vypraví za štěstím do světa fikčního, znamená otevřít nelehký problém herectví tohoto scénického tvaru. Ještě jednou se vrátím ke Stanislavskému. Jakkoli pokládal inscenaci Modrého ptáka především za zábavnou záležitost, sledoval právě v herectví hlubší cíl: chtěl prokázat prohloubení hereckého stylu souboru MCHATu, pokud jde o tvarování hereckých postav.

    Divadelní scénická poetika vzniká nakonec aktivitou herců. Aby se zrodil divadelní fikční svět, musí mít herectví schopnost tuto fiktivnost evokovat, vyvolávat osobité představy. V případě této inscenace Modrého ptáka to znamená naplňovat představy zázračného nereálného světa, jenž se posléze do aktuální skutečnosti prolíná. Tahle dvojpólovost se prakticky týká všech lidí, zvířat a věcí v textu i v inscenaci. Oba sourozenci, kteří putují za modrým ptákem, jsou zdánlivě výjimkou. Jakmile však vstoupí do fiktivního světa, tak i příběh jejich hledání by měl vyzařovat jeho zázračnost viděnou navíc dětskýma očima. K tomu zdá se být lépe disponovaná i svou fysis Pavlína Štorková jako Mytyl. Tvar herecké postavy nesoucí její význam a smysl může totiž v tomto textu vznikat, existovat a fungovat jen komplexní, totální, celistvou tělesností jako „existenciálním scénářem bytí postavy“, který atakuje, vyvolává divákovu aktivní imaginaci, protože jako symbol rozvíjí svou vlastní scénickou logiku. V řešení tohoto úkolu mohou jistě pomoci scénografické řešení a pro herce kostým i maska, ale opravdu jen pomoci. Jinak je to otázka hereckého tvarování oné dvojpólnosti, jak se například objevuje ve švihácké mrštné eleganci a vychytralosti Kocoura Saši Rašilova nebo v bezmezně aktivní hektické závislosti a oddanosti psa Pavla Batěka.

    Jmenuje-li se tento článek Co je Modrý pták?, má tím být řečeno, že inscenace na tuto otázku odpověděla především svým záměrem, nikoli scénickým tvarem; v tomto ohledu kolísá, neboť reálné odkazy na skutečnost jsou nepřátelské snaze tímto způsobem provést mnohoznačnou symboliku textu. Tu otázku, již se kritický pohled nemohl vyhnout, ovšem budou v poslední instanci řešit diváci. Chce-li mít činohra Národního divadla úspěšnou inscenaci „pro rodiče a děti“, budou to především děti této doby, jež rozhodnou o tom, co je Modrý pták. Je si třeba jenom přáti, aby představení přijaly, neboť jak bylo řečeno na počátku: režijně-dramaturgický záměr přes všechna nebezpečí poučující edukativnosti má dnes svou naléhavost a své opodstatnění.

    Národní divadlo – Maurice Maeterlinck: Modrý pták. Překlad Šárka Belisová, Alena Morávková, režie Štěpán Pácl, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Iva Němcová, Lucia Škandíková, Tereza Kopecká, dramaturgie Jan Tošovský, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 19. listopadu 2015 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Co je Modrý pták?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,