Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Co dnes spravuje pražský magistrát

    Pojďme si v souvislosti s rozhovorem s pražským radním pro kulturu Václavem Novotným připomenout, jak vlastně vznikla současná pražská divadelní síť.

    První obrysy divadelní mapy Prahy vystouply v posledních dvaceti letech 19. století. Z dřívějška tu bylo Stavovské divadlo (1783), postavené ve funkci „národního“ divadla podle osvícenských tezí F. Schillera a G. E. Lessinga. Hrálo se převážně německy, ale také česky do roku 1862, kdy si Češi otevřeli Prozatímní divadlo a po dvaceti letech Národní divadlo (1883). Pražští Němci reagovali novostavbou Nového německého divadla (1888), dnešní Státní opery. V roce 1881 postavil Eduard Tichý budovu Theâtre Variété určenou artistickým produkcím se zvířaty. Výstavba velkých budov skončila novostavbou Divadla na Vinohradech (1907), jímž se reprezentovali bohatí vinohradští měšťané – to ještě Královské Vinohrady nespadaly pod Prahu. Čtyři budovy dodnes tvoří páteř pražské divadelní sítě.

    Karlínské Variété vzniklo coby provozovna dobového šoubyznysu, cirkusu však rychle odzvonilo a v budově se začaly hrát operety a revue a v roce 1945 tu vzniklo Hudební divadlo v Karlíně. Soukromopodnikatelské divadlo v Praze zapustilo kořínek v témže roce 1881 také stavbou divadla U Libuše – Švandova divadla. Dobový divadelní „bulvár“ se hrál od 60. let v tzv. arénách, které jako poslední relikt divadla 19. století pronikly až do 30. let, kdy z mapy divadelní Prahy zmizely.

    Plakát karlínského Variété

    Do moderního divadelního šoubyznysu podstatně nakročilo až Divadlo Marie Zieglerové, které operetní subreta v roce 1908 otevřela v domě U Deutschů sotva rok starou Veselou vdovou Franze Lehára. V dělnické Libni, stranou od centra, velkoměstskou operetu dlouho neudržela, předurčila však logiku bouřlivého vývoje pražské divadelní sítě v deseti letech první republiky. Praha se tehdy měnila v moderní evropské velkoměsto, přestavělo se především centrum kolem Václavského náměstí a přilehlých tříd, upravovala se stará zástavba i stavěly moderní novostavby. Příkladem může být palác U Nováků, jehož součástí kromě restaurací a obchodních pasáží byl moderní sál středně velkého divadla typicky zapuštěného do podzemí. Tato divadla vznikala podle vzoru New Yorku a Paříže, Pražané se chtěli bavit jako v Americe nebo ve Francii, císařská Vídeň už nikoho nezajímala. Středně velká divadla proto vznikla nejčastěji pro bulvární repertoár, operety a revue: Tylovo divadlo v Nuslích (dnes obnovené Divadlo Na Fidlovačce), Akropolis Žižkov, Divadlo U Nováků (hrálo tu Osvobozené divadlo V+W, dnes Divadlo ABC), Velká opereta (Divadlo v Dlouhé), Komorní divadlo v Hybernské ulici (zaniklo), Divadlo Komedie v Paláci báňské a hutní (působilo tu Divadlo Vlasty Buriana) aj. Výčet by byl dlouhý, neboť původní Praha nemohla nabídnout dost prostorů překotně vznikajícím novým divadlům.

    Tehdy se ustavila základní podoba divadelní mapy Prahy. Po vyhnání Němců v roce 1945 ji upřesnilo definitivní počeštění provozu Stavovského divadla (okupanti ho zrekvírovali v odpovědi na násilné připojení budovy k Národnímu divadlu v roce 1920 – už tehdy tři soubory ve Zlaté kapličce neměly kde zkoušet a přetahovaly se o hrací termíny na jednom jevišti) a uvolnila se budova Nového německého divadla, vůbec největší pražský prostor určený velkému baletu a velké opeře – po tříleté etapě Opery 5. května byla také připojena k Národnímu divadlu.

    Po zákazu soukromého podnikání divadla v roce 1945 (definitivně po únoru 1948) bulvární prostory opanovaly státem zřizované činohry. Zábavu vystřídalo umění, i když zůstala i socialistická podoba bulváru např. v Divadle ABC. Jako pohrobek poválečného Déčka vzniklo Na Poříčí činoherní Divadlo E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Libni hrála podobná činohra pod hlavičkou Divadlo S. K. Neumanna (dnes Pod Palmovkou). Divadla malých forem na přelomu 50. a 60. let zase musela hledat nové prostory: na mapě Prahy přibyly Divadlo Na zábradlí, Semafor (na místě někdejšího Nového divadla ve Stýblově pasáži), Viola, ale také Činoherní klub, Divadlo za branou, později Ypsilonka aj. Jediná pražská poválečná novostavba divadla, Nová scéna (1983), vznikla jako přídavek k rekonstrukci Národního divadla a dodnes je tím poznamenaná.

    Po listopadu 1989 se opakovala situace ze začátku 20. let: dříve etablovaná státní a nyní magistrátní divadla držela své pozice a bouřlivě se rozvíjející nová divadla se opět musela postarat. Kde všude nalezly alternativní, malé či poloprofesionální soubory působiště, tu není možné ani vypočítat. Nové malé činohry vyškrábly několik ještě nevyužitých míst (Divadlo v Celetné, Dejvické divadlo). Semafor dostal výpověď ze Stýblova paláce, z Karlínku ho vyplavila povodeň, až mu Praha 6 zřídila nový prostor.

    Ale na přetížené poměry nejvíc tlačila obnovující se soukromá divadelní sféra. Zvláště velké muzikálové produkce nemohly prosperovat v kdejakém sálku, jinak krachovaly. Proto se vedly lobbistické války o Karlín, zůstal sice v rukách magistrátu, ale po jakémsi dovětku bývalé éry za Ladislava Županiče se připodobnil soukromým produkcím. Nejsilnější společnosti si pořídily někdy nákladné, někdy skromnější prostory: Divadlo Ta Fantastica, Divadlo Kalich, Divadlo Spirála, GoJa Music Hall, Divadlo Hybernia, Divadlo Broadway. Část soukromých divadel přímo konkuruje dotovaným činohrám: Tomáš Töpfer s Eliškou Balzerovou obnovili Fidlovačku, Jan Hrušínský Divadlo Na Jezerce, v prostoru bývalého Divadla hudby se usídlilo Divadlo Radka Brzobohatého, prostor Adrie obsadilo Divadlo Bez zábradlí Karla Heřmánka. Vznikají tahanice o nárok na městské dotace.

    Pak nemají mít pražští radní sta­rosti…


    Komentáře k článku: Co dnes spravuje pražský magistrát

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Divadelní historik sice nejsem, ale k stáru přece jenom…buňky na teorii už ztratily pružnost a naopak o těch dějinách se jeden, chca, nechca, za půl století leccos dozvěděl a něco i pamatuje. Navíc nemám rád, když se z české divadelní kultury vynechává divadlo loutkové. Stačí, že nejenom za mého studia (1967-72), ale ještě do mého novém příchodu na KDV FFUK v roce 1990, se tam o loutkách prakticky nemluvilo a když, tak jen o těch orientálních. (Možná, že už je to tak znovu.)
      V Praze dnes působí cca 40 profesionálních skupin a souborů a navíc i soubory amatérské, po kterých už vůbec nemám přehled. Pokud jde o divadelní prostory, je ovšem situace daleko jednodušší:
      Nejstarší je sál amatérské Říše loutek v budově Městské lidové knihovny na Mariánském nám., otevřené k 10. výročí vzniku republiky. Divadlo má vchod z Žatecké ulice a různým pokusům o zcizení odolalo za IV.republiky mj. proto, že je zařízeno jako specificky marionetové, takže jakémukoli jinému využití klade apriorní odpor. Budova patří samozřejmě městu.
      Divadlo S+H sídlí v adaptovaných prostorách bývalého kina Svornost v Dejvicích, tuším že od sezóny 1994/95. Divadlo se tam přestěhovalo, protože po Listopadu hasiči zrestituovali svůj dům v Římské ulici na Vinohradech, ve kterém divadlo působilo od roku 1945; hasiči své prostory odmítli divadlu nadále pronajímat (dnes Divadlo U hasičů). Na rekonstrukci kina odhlasovala peníze sněmovna ČR, poslanci o jeho potřebě nezapochybovali ani vteřinu.
      Konečně profesionální Divadlo Minor, bývalé ÚLD, sídlí v adaptovaných prostorách prvorepublikového kina Skaut na západním konci Vodičkovy ulice pod Novoměstskou věží, už asi 10 let. Obě divadla jsou v budovách, patřících městu a jsou také městem zřizována.
      V případě Divadla S+H je to ovšem právně poněkud „nečisté“, protože autorská práva na loutky S+H a de facto celé „duchovní bohatství“ s nimi spojené patří vdově po M. Kirscnerovi a ředitece divadla H. Štáchové a jejím dětem. Tím pádem není divadlo lokálně nijak vázáno, H. štáchová by je klidně mohla kdykoli přenést třeba zpátky do Římské a stejně tak by si mohla zřídit filiálku třeba ve Vídni nebo v Mnichově. Proto by Divadlu S+H velice slušela privatizace – město by mohlo dejvický prostor divadlu jenom pronajímat.

      19.11.2012 (16.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Petře,
        ten přehled měl přece poukázat na základní logiku vývoje pražské divadelní sítě. Takže jsem nevynechával loutková divadla, ale nemohl jsem, a ani nechtěl, jít do detailů. Mimochodem, když už píšeš o loutkových divadlech, co původní dnes zbořené působiště ÚLD? Ale dík za doplnění.

        19.11.2012 (23.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Pavlovský

          Petr Pavlovský

          Josefe,
          to neměla být ani v nejmenším výtka, to bylo míněno opravdu jen jako doplnění, „domácí úkol z pilnosti“, jak píše Hrabal; nebo také jako text loutkářského šovinisty – vyber si.
          Pokud jde o parcelu, na které stálo původní ÚLD, netuším a ani mě to nezajímá. Neměl jsem k té budově nikdy dobrý vztah. Jako architektura to byla bezcenná spatlanina, nastavovaná a nikdy nedostavěná. Funkčně s mnoha nedostatky a závadami.
          A historicky? Jistě, byla to komorní scéna Neues Deutches Teater, Kleine Bühne. Po válce pak Ústřední loutkové divadlo – ohavný název, pandán k Centralnyj kulolnyjj těatr moskevského Sergeje Obrazcova. (Znělo mi to vžydcky trochu jako „ústřední topení“.)
          Ty dvě instituce, česká a německá, a tvorba jejich souborů mají samozřejmě své místo v dějinách divadla v Česku, ale to nijak negeneruje historický význam té budovy. Po mém soudu žádný zvláštní neměla, a proto jejího zboření nijak neželím. Navíc to vedlo k postavení dnešního Minoru, který patří k nejlepším divadelním prostorům v Praze.
          Osobně mám na svých 6 let práce v tom divadle (1894 – 90) vzpomínky dost rozporuplné. Jako pouhý lektor dramaturgie, ale zároveň kolega a kamarád ředitele (T. Engel), který si mě tam přivedl, jsem byl jakousi „šedou eminencí“ některými sice oblibovanou, ale mnohými staromilci obávanou a nenáviděnou. Nebylo to vždy příjemné, i když, jak mě znáš, jsem dost otrlý člověk, protože už tehdy jsem měl za sebou „mojí univerzitěty“. Když jsem tam v prosinci 1990 definitivně končil, pociťoval jsem veliké ulehčení, jakkoli jsem na leccos z toho, co jsme tam za těch 6 let dokázali, hrdý a navíc: jetě v prosinci 1989 jsem tam z pozice OF de facto instaloval nového ředitele, Karla Makonje .
          Tomáš odešel ředitelovat do Kolína, což bylo logické, jeho parketa vždy byla a dodnes je činohra – dělal v řadě činoher dramaturga – ne loutky).

          20.11.2012 (1.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,