Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Rodina jako základ cirkusu

    O rodině a historii vypráví trilogie Family Roots in Black Black Woods skupiny Cirk La Putyka. Pokaždé z jiné perspektivy a s využitím jiných uměleckých prostředků. Naštěstí.

    Rostislav Novák staví z hlíny trůn pro svého otce Rostislava Nováka v performanci Black Black Woods FOTO MIKE RAFAIL

    Rostislav Novák staví z hlíny trůn pro svého otce Rostislava Nováka v performanci Black Black Woods FOTO MIKE RAFAIL

    Uplynul skoro rok od uvedení první části Family až k premiéře posledního projektu Black Black Woods. A zatímco „Rodina“ je typickým, poměrně neoslňujícím, novocirkusovým projektem La Putyky, „Černočerný les“ je překvapivá, pro diváky i performery náročná, fyzická a výtvarná báseň choreografů Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney.

    Cesta (k) cirkusu

    Začněme ale uprostřed. „Kořeny“, tedy projekt Roots pojednává o historii cirkusového umění a o životní i umělecké cestě každého z protagonistů. Premiéra inscenace Rostislava Nováka mladšího byla uvedena v březnu v berlínském kabaretním divadle Chamäleon. Byla tedy otázka, jak se podaří inscenaci přenést do velkého sálu holešovického prostoru Jatka78. Povedlo se to. Diváci sedí u stolečků před vyvýšeným jevištěm i na elevaci. Svíčky prostor zmenšují a vytvářejí intimitu. Tu naopak narušuje obsluha, která v průběhu představení přijímá objednávky jídla a pití. A rozporů má tato produkce mnohem více.

    V první části je představen vývoj cirkusu (což je vlastně jedna velká rodina) od počátku minulého století, s využitím silné paralely – pádu berlínské zdi. Pokrok zkrátka, naštěstí, nezastavíš. Ale střetů je možná až příliš, na začátku přijde žoviální principál (Jiří Kohout) a laškuje s publikem, na scéně se míhá panoptikum cirkusových figurek (třeba dokonalá hadí žena Lisa Matilda Angberg). Dlouho se jedná o trochu nostalgickou, mírně neuctivou, humornou nadsázku. A najednou přijde patetická projekce Jakuba Jelena a hraje se o pádu zdi.

    Po přestávce jsou prezentovány až snové mikropříběhy účinkujících, o tom, jak k cirkusu přišli. Většina je těžko rozkódovatelná (i když například svou gymnastickou kariéru Michal Boltnar jasně a excelentně zpřítomňuje na bradlech). Lepší je tak na hledání významu rezignovat a jen se kochat čísly (některá jsme už však v předchozích projektech na Jatkách78 viděli – například Ethana Lawa s obručí, artista však provádí tak bravurní kousky, že by po pravdě byla škoda toho pokaždé nevyužít). Ovšem třeba trampolína zabudovaná uprostřed jeviště dovoluje kouzla nevídaná – od pokořování zdí, které vystavěla společnost, až k překonávání překážek soukromých. Stačí chtít a můžete létat.

    Ale zmatek z představení přesto zůstává. Hlavní potíž Roots je totiž v dramaturgické neujasněnosti. La Putyka připravila inscenaci pro varieté, atmosféra je dokonalá, hudba Jana Balcara energická, artisté komunikativní, kostýmy Kristiny Novákové Záveské dostatečně blýskavé. Ale soubor se evidentně také snaží o sdělení, zarámování. Nonverbálně toho říká příliš mnoho, a tak paradoxně diváka od porozumění odrazuje. Ono je to taky těžké, publikum pojídající kuřecí řízky a párky přimět k zamyšlení.

    Ethan Law provádí s obručí hvězdné kousky v inscenaci Roots FOTO TOMÁŠ TŘEŠTÍK

    Ethan Law provádí s obručí hvězdné kousky v inscenaci Roots FOTO TOMÁŠ TŘEŠTÍK

    Cesta do vnitřního, temného lesa

    Black Black Woods toho také sděluje mnoho. Přitom se jedná „pouze“ o odvěký příběh otce a syna. O lásku, souboj a nenávist. A takové vyprávění potřebuje mnoho času. A také mnoho vstřícnosti ze strany diváků.

    Rostislav Novák mladší o spolupráci s choreografem, tanečníkem a režisérem této inscenace prozradil: Jozef Fruček se mě zeptal, jestli chci dělat představení, které uspěje v Praze, nebo představení, které naruší hranice současného performativního umění. Hádejte, jak jsem odpověděl. Opravdu to není dílo pro každého. Budete ho milovat, nebo nesnášet. Cokoli mezitím je téměř nemožné.

    Diváci mohou přijít do velkého sálu Jatek78 tři hodiny před začátkem, aby sledovali stavbu minimalistické scény. Samozřejmě to udělá jen několik jedinců. Nejedná se však pouze o stavbu a přípravu jediných dvou účinkujících – Rostislava Nováka staršího a Rostislava Nováka mladšího. Nyní se především buduje to, co máte v „regulérním“, asi hodinu a půl dlouhém, představení pochopit. Čtou se tu texty, promítá rodinné video obou protagonistů. První část uzavírá mladší Novák, když na vymezený prostor na podlaze nesčetněkrát píše větu: Udělám to lépe. Jednou se vychýlí: Udělám to jinak. Udělám to po svém. A pak se opět vrací do zajetých kolejí…

    Představení začíná šokem. (Především pro skalní fanoušky Cirku La Putyka, v Roots tak krásně napojené a nakrmené.) Novák starší natírá oranžovou barvou podlahu popsanou synem. Trvá to dlouho. Poté syn staví z kvádrů hlíny trůn pro svého otce. Trvá to snad ještě déle, ale zde je alespoň cítit fyzické vypětí. Později se začnou objevovat fragmenty příběhů o porozumění, boji či šílenství. Nejsou ovšem snadno přístupné a popsatelné. Jsou to smutní klauni s obřími černými nosy, otec napájí syna, jenž má místo hlavy obrovskou papírovou kouli, vodou (nebo vodkou?) a nemůže přestat. O nadvládu se neustále přetahují, aby nakonec došli k poznání a smíření. Je zde přítomný výsměch lidské nepoučitelnosti a zaslepenosti. V černočerném lese své intimity a egoismu se ztrácejí a jen občas vidí směr, kterým se mají vydat.

    Používají znaky a symboly. Jsou herci a zároveň výtvarníci. Pracují především se svými těly (nejsilnější moment nastává, když vedle sebe stojí obnaženi a vy vidíte, že je to stejné tělo s jediným rozdílem – a to je několik desítek let). Ale k svému vyjádření potřebují také přírodní materii – vodu, hlínu, papír.

    Hudba je u La Putyky vždycky podstatná, ale v tomto projektu přímo nezbytná. Skladatel Vassilis Mantzoukis totiž představení rytmizuje a dynamizuje, mírně divákům pomáhá vydechnout. Kapela (bicí Merlin Ettore, kytara Jan Balcar, housle Veronika Linhartová, klávesy a baskytara Adam Novotný, violoncello Šimon Marek) je přítomna v zadní části jeviště, odděluje ji opona a vlastně spíše vytváří předěly než klasický hudební doprovod.

    Uprostřed akrobatů stojí rodiče režiséra – Anna Nováková a Rostislav Novák starší, snímek z inscenace Family FOTO JAKUB JELEN

    Uprostřed akrobatů stojí rodiče režiséra – Anna Nováková a Rostislav Novák starší, snímek z inscenace Family FOTO JAKUB JELEN

    Na začátku cesty

    Zbývá se ještě vrátit na počátek – k inscenaci Family. Jak už jsem naznačila, je pro mě nejméně inspirativní. Rostislav Novák mladší vytvořil projekt, jenž měl jednak sdružit všechny spolupracovníky, se kterými tvořil v posledních letech (vystupuje jich zde přes dvacet), a především na jeviště přivedl oba své rodiče (Annu a Rostislava). Oni jsou ve středu všeho dění, oblečeni do kostýmů, které odkazují na staré pořádky, na dobu již překonanou. Ale vystupuje zde i syn Rostislava Nováka mladšího – Matyáš. Tři generace jedné rodiny a mnoho přátel vytvářejí obraz společenství Cirku La Putyka. Obraz je to ovšem opět těžko přehledný a neucelený.

    Už v tomto prvním projektu trilogie byly důležité rituály. Ať už ty každodenní – setkávání u stolu, nebo výjimečné – vstup do dospělosti, svatba. Podstatný je i motiv sounáležitosti a důvěry, nejsilněji zapůsobil obraz, v němž několik mužů drželo na ramenou trampolínu, aby na ní mohl Matyáš Novák metat salta. A to byl zase obřad iniciační…

    Rostislav Novák mladší se ve Family snažil o silné propojení nového cirkusu a divadla, bohužel však některé mluvené projevy působily směšným až kýčovitým dojmem. Navíc inscenace nepůsobí soudržně, stále jsou to jen jednotlivá čísla – občas artistická, čas od času spíše činoherní. Ale to byl jen počátek dlouhé cesty.

    Trilogie postupuje od (širší) rodiny, přes společenství a společnost zpět k rodině. Sice k té nejužší, ale ve způsobu vyprávění k látce bezbřehé a především všeobecně platné, pradávné a neměnné. Od již konvenčního novocirkusového jazyka se soubor dostává k experimentálnímu a až obřadnímu vyjádření. Roční pouť Cirku La Putyka je úctyhodná.

    Cirk La Putyka: Trilogie Family Roots in Black Black Woods.

    Rostislav Novák ml.: Family. Scénografie Hynek Dřízhal, hudba Jan Balcar, Andrej Rády a Veronika Linhartová, choreografie Thomas Steyaert. Premiéra 14. října 2015 v Jatkách78.

    Rostislav Novák ml.: Roots. Scénografie Hynek Dřízhal, kostýmy Kristina Nováková Záveská, hudba Jan Balcar, choreografie Šárka Bočková a Alexandr Volný, videoprojekce Jakub Jelen, zvuk Jan Středa, světla Jan Mlčoch. Premiéra 17. března 2016 v Chamäleon Theater v Berlíně. (Psáno z české premiéry 17. října 2016 v Jatkách78.)

    Jozef Fruček, Linda Kapetanea: Black Black Woods. Dramaturgie Martin Kubran, scénografická spolupráce Hynek Dřízhal, umělecká spolupráce Michal Pěchouček, kostýmy Kristina Nováková Záveská, hudba Vassilis Mantzoukis, zvuk Jan Středa a Eva Hamouzová, světla Perikles Mathiellis. Premiéra 22. září 2016 v Jatkách78.


    Komentáře k článku: Rodina jako základ cirkusu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,