Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Circa aneb Veronika Š. píše z Auch (No. 1)

    Ono to s tou francouzskou stávkou nebude zas tak horké. Stres, úzkost a strach, které mě opanovaly už týden před odletem do Paříže, odvála sama francouzská realita. Letadla létají, metro i autobusy jezdí; sice ne v takovém množství a intervalech, jako když se nestávkuje, ale buďme k sobě upřímní: „Kdy se ve Francii nestávkuje?!“ Na tuto oblíbenou francouzskou tradici, která je v posledních letech doplněna o vydatné žhářské aktivity v městských periferiích, jsem si již zvykla. Nebyl to tedy důvod zavrhnout návštěvu jednoho z největších a nejdůležitějších francouzských festivalů nového cirkusu CIRCA.

     V malebném městečku Auch nedaleko Toulouse se letos koná již XXIII. ročník přehlídky nového cirkusu. A proč je tento festival považován za nejdůležitější? Do Auch se poslední roky sjíždí novináři, produkční a dramaturgové mezinárodních festivalů, teoretici i umělci, aby zhlédli nejnovější projekty novocirkusových souborů nejen z Francie ale i ze zahraničí. Proto ředitel festivalu Marc Fouilland rád používá přídomek Festival de cirque actuel (Festival aktuálního cirkusu). Jako by těch pojmenování nebylo dost – tradiční cirkus, neoklasický cirkus, nový cirkus, současný cirkus a teď ještě navíc cirkus aktuální. Těžko říci, jaký cirkus bude následovat po něm.

         Cílem festivalu Circa je ukázat to nejlepší, co se ve Francii a okolních zemích urodilo za poslední rok. Přitažlivost festivalu stoupá i s možností seznámit se s tvůrčími tendencemi nové generace cirkusových umělců, kterou v Auch reprezentují cirkusové školy jako je CNAC (Centre national des arts du cirque)z Chalôns en Champagne, Lido z Toulouse, ESAC (Ecole nationale des arts du cirque) z Bruselu, švédská Ecole de cirque Doch, nebo Escuola de Circo Carampa ze Španělska.  Vytvářejí se nové kontakty, domlouvají mezinárodní spolupráce a projekty, zve se na další festivaly a rozmlouvá se o stavu i budoucnosti nového cirkusu, jehož podoba i vnímání jsou v každé evropské zemi odlišné.

     Tři mušketýři a francouzský nacionalismus

         Co do počtu obyvatel, nepatří Auch zrovna k největším gaskoňským obcím. Může se však chlubit dominantou středověkého klášterního komplexu s katedrálou a velkými kamennými schody, u jejichž vrcholu ční socha slavného mušketýra D´Artagnana, který z Auch údajně pocházel. Během festivalu se po celém městě tyčí barevná cirkusová šapitó, ve kterých se střídá jedno představení za druhým. Letos bylo na festival pozváno šestnáct profesionálních souborů, z čehož nefrancouzských je zhruba jedna třetina.

         První festivalový den zahájilo představení Famfarerie Nationale francouzského souboru Circa Tsuica, které nadchlo nejen precizním technickým provedením, ale především maximálním hereckým nasazením všech dvanácti účinkujících. Ti prostřednictvím jazzové hudby a akrobacie (hand to hand, houpačka, čínská tyč a německé kolo) předváděli publiku, jak nebezpečný, falešný a směšný může být přehnaný francouzský patriotismus a nacionalizmus. A lepší načasování úvodního představení si nemohla festivalová dramaturgie snad ani přát. Ve chvíli, kdy se ulice velkých francouzských měst plní odboráři a transparenty s protestními hesly, stovky diváků se v malé jihofrancouzské obci baví utopií této reality. Bylo příjemné sledovat vtipnou, nikoli však podbízivou, hudebně cirkusovou hříčku s příměsí nadsazené brutality a černého humoru.

         Příběh tematicky přecházel od francouzské revoluce až do druhé světové války, v níž byla atmosféra bitevního pole naturalisticky evokována kusy roztrhaných a zkrvavených figurín (střelbu ze samopalu evokoval zběsile bubnující muzikant). Akrobati a akrobatky, oblečeni do dobových kostýmů nebo oděvů vzdáleně připomínající francouzské kroje, vystupovali jako národní hrdinové a hrdinky, jejichž odvahu a chuť bojovat za ROVNOST-SVOBODU-BRATRSTVÍ měly symbolizovat krkolomné kreace na houpačce, z níž byl vždy jeden akrobat vymrštěn svými kolegy do vzduchu, v němž protočil několik salt a následně dopadl na černou tlustou matraci přímo před první řady vyděšených diváků. I přesto že artisté dali divákům několikrát pocítit strach z riskantních akrobatických čísel, fyzický výkon nepřevyšoval syntetickou podobu celé inscenace, jejíž dynamický spád určoval dechový orchestr (hráli samotní akrobaté – a někdy přitom dokonce současně „cvičili“). Na vertikální čínskou tyč, jejíž stabilitu zajišťovala lana, přidržovaná šesti hrajícími akrobaty-dechaři, vyšplhala mladá dívka a na vrcholu umístila francouzskou vlajku. Ta byla vzápětí použita k vytření mokré podlahy. S francouzskými symboly je zacházeno volně a s vtipem, přičemž trikolora prostupuje tematicky celým představením – spodní prádlo akrobatů nevyjímaje. O tom se přesvědčíme přímo v závěru cirkusově ironického vyprávění o francouzském národním uvědomění.

     Australské Furioso

    O můj historicky první zážitek s australským novým cirkusem se postaral soubor Circa z Brisbane. Jejich nejnovější inscenace Circa (pojmenovaná stejně jako soubor) je výsledkem kombinace sekvencí tří odlišných inscenací – Space between, Furioso a Buttle of stars. Jejich spojením v nový tvar vytvořil soubor neobvyklý projekt vysoce kontaktní a stran cirkusové techniky experimentální povahy. Čtyři muži a tři ženy rozehrávají na prázdném jevišti pouze prostřednictvím svých těl příklady extrémních vztahů, které mohou mezi jednotlivci vzniknout – agrese, vášeň, láska, nenávist – přičemž se tyto vztahy mezi jednotlivými účinkujícími přeskupují. Důležitý není výraz tváře, gesto, výprava, nebo hudba, ale jen minimalistické bodové osvětlení, do jehož centra se dostává sporadicky zahalené krásné lidské tělo. Tělo jakožto hlavní téma projektu Circa, tělo jako nástroj, který je možno formovat do poloh, u nichž máte pocit, že jdou ještě dál než za hranice lidských schopností. Ale přitom jsou skutečné, krásné a obdivuhodné. Akrobaté však nestaví své dovednosti na odiv. Vzájemné přenášení, vyhazování do vzduchu, prolamování a přehýbání opodstatňují vnitřním nábojem – objetí je silné a upřímné, stejně jako jsou odmítavé a agresivní zápasy a pády. Pohyb střídá pohyb, tempo se nezastavuje, pauzy neexistují, není prostor na přehrávání, nadbytečné emoce nebo jiné režijní ornamenty. Ve středu jeviště a našeho a jejich zájmu je člověk v pohybu, v jehož dynamice, síle a pravidelnosti je obsaženo celé lidské bytí a konečnost. Circa je jednoduše poezií lidského pohybu.


    Komentáře k článku: Circa aneb Veronika Š. píše z Auch (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,