Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Christoph Winkler: Zlá těla na jeviště patří

    Berlínský choreograf Christoph Winkler přijel na podzim do Prahy na festival 4+4 dny v pohybu. V Divadle Archa prezentoval svou choreografii Baader – eine Radikalisierung (Baader – radikalizace). Titulní a jedinou roli proslulého německého teroristy RAF ztvárnil mladý tanečník Martin Hansen. Téma mě natolik zaujalo, že jsem se s choreografem dohodla na delším rozhovoru nejen o Baaderovi a RAF, ale především o politice v tanci.

    Martin Hansen

    A bylo mi jasné, že tím prvním by měl být Andreas Baader a že by ho měl tančit Martin Hansen. FOTO ARCHIV

    Jak jste přišel na téma Andreas Baader?

    Přesně si nevzpomínám. Nejdřív byl projekt pro více tanečníků Böse Körper (Zlá těla). A mě přišlo, že pokud se mají tanečně ztvárnit „zlá těla“, je nejprve třeba najít jedno konkrétní a jím začít. A bylo mi současně hned jasné, že tím prvním by měl být Baader a že by ho měl tančit Martin Hansen.

    Co bylo pro vás na Baaderovi nejdůležitější?

    Přečetl jsem si jeho nový životopis a spoustu literatury, prohlédl si fotografie, poslechl jsem si zvukové dokumenty. Na téma Frakce Rudé armády (RAF) jsem myslel už delší dobu. V Německu je to stále velké téma. Před nedávnem se s velkou pozorností setkal film Andrese Veiela Wer, wenn nicht wir (Kdo, když ne my) o vášnivém vztahu Gudrun Ensslinové s jejím spolužákem z vysoké školy Bernwardem Vesperem. Své životy spojili počátkem 60. let s levicovými spisovateli a politickými aktivisty, stali se součástí rozšiřujícího se globálního povstání Kdo, když ne my? Jejich individuální nespokojenost s tehdejším světem znamenala v důsledku i konec jejich vztahu. Na konci 60. let se Gudrun přidává k rebelujícímu Andreasi Baaderovi a Bernward si ničí zdraví užíváním psychedelických drog ve snaze dopsat román o změně světa…

    Změnil se během práce váš postoj k Baaderovi?

    Jistě. Je příliš jednoduché říct, že to byl arogantní hajzl, což jsem si myslel na počátku. Historie nás učí, že je v určitých dobách potřeba někoho, kdo vezme situaci do svých rukou, kdo je akční. A Německo bylo v obrovské morální krizi. Toto jím otřáslo. Krutě. Ale v důsledku jej pozitivně změnilo. Občas je zkrátka nutné, aby se ke slovu dostali lidé s určitými poruchami chování.

    Kdesi jsem četla, že Baader pocházel z uměleckého prostředí.

    Jeho strýc působil jako nezávislý výrazový tanečník u mnichovské opery. Baadera tak trochu vychovával namísto otce, který zemřel za války. Byl to prototyp výstředního mnichovského bonvivána a velice chytrý člověk. Na svou dobu byl extrémní a otevřeně se hlásil ke své homosexualitě. Jeho prostřednictvím se Baader dostal do kontaktu s homosexuální komunitou a začal si všímat, co znamená líčit se a jakých efektů se dá dosáhnout tím, když člověk sám sebe nějak prezentuje. Naučil se inscenovat vlastní život. I později od homosexuálů hodně čerpal. Odtud pramení jeho mánie pro hezké oblečení. U svého vězeňského oděvu měnil aspoň límce… A podmalovával si oči tužkou. Byl vždycky nalíčený, ať už ve vězení, nebo na veřejnosti.

    Označil byste jej za zločince?

    Nazval bych jej spíš „temnou silou“. Právě proto mě zajímal. Pro herce je to ta nejlepší role. Každý herec hraje zlé charaktery rád. A on byl tak trochu – jak už jsem řekl – herec. Tanečníci jsou samozřejmě taky herci. V baletu a tanci ale temných, záporných postav moc není. Nanejvýš tak Černá labuť v Labutím jezeře. V naší choreografii jsem nechtěl vysvětlovat, co je to zlo. Vzal jsem výrazný, temný charakter, konkrétní postavu, a prostřednictvím tance jej zpracoval.

    Christoph Winkler

    Christoph Winkler (1967) vystudoval klasický balet v divadelní škole Ernsta Busche v Berlíně. Od té doby je nezávislým tanečníkem a choreografem. FOTO ARCHIV

    Jak vás ovlivnila či inspirovala slavná taneční inscenace Johanna Kresnika Ulrike Meinhof z roku 1990?

    V podstatě nijak. Kresnika si ale vážím. Už proto, že je jedním z mála, kdo se v tanci vždycky pokoušel reflektovat politiku, ať už prostřednictvím Uwe Barschela, Meinhofové nebo Fridy Kahlo. Přestože jeho výrazové prostředky byly z mého pohledu trochu monotónní, respektuju ho. Já se ale pokouším zpracovávat ne pouze politická, ale spíše společenská témata. Existuje určitý společenský diskurs a já se vždy ptám, jak k němu můžeme jako tanečníci a choreografové svým dílem přispět. Dominantní jsou v tomto ohledu v Německu činohry a různé performance. Ty mají největší dopad a vliv. Věřím ale, že je důležité, aby do společenského dialogu zasahoval i tanec.

    Zaujal mne dost nečekaný výběr hudby.

    Zcela jistě musel v představení zaznít Wagner. Aby bylo zřejmé, že jde o německé drama. Další dvě použité skladby jsou od skupin Pink Floyd a Can. Potom, co si Baader vzal život – případně co byl zavražděn – se u něj v cele našlo 60 nebo 70 LP desek. A mezi nimi byly i tyto dvě skupiny. Ale také Gamma, Eric Burdon a mnoho jiných. Měl poměrně solidní hudební vkus.

    Když jste to načal. Jak to bylo s jejich údajnými sebevraždami?

    Teze o vraždách oněch zatčených teroristů RAF se probírá neustále. Právě v souvislosti s filmem Andrese Veiela se téma znovu otevřelo. Jeden neutrální kriminalista všechny situace rekonstruoval podle oficiálních protokolů a dospěl k závěru, že tak, jak jsou veřejnosti předkládány, to být nemohlo. Této veřejné diskuse jsem se aktivně účastnil a na základě celé té spletité situace vznikala i naše choreografie.

    Jak projekt vnímají němečtí diváci?

    Asi nejvíc zaujalo oněch 100 Baade­rových fotografií na začátku. Ty diváky nasměrovaly. Pak už se poddali hře, přijali ji a sledovali samotný tanec. Baaderův manifest, který nechávám zavěšený v pozadí, slouží jako obraz jeho ideologie. Současně skrze něj a další jeho proslovy a texty, které znějí z nahrávek, nahlížíme i do jeho nitra. Tím způsobem se pokouším objasnit kontext jeho života a doby. Jeho myšlení. Podstatná je pro mne jediná tanečníkem Hansenem nahlas během představení pronesená věta: Fucking is shooting, shooting is fucking. To je originální citát. Nechávám na jevišti dělat a říkat vždy jen tolik, kolik je nutné. Ani o slovo či pohyb víc.

    Jaké byly ohlasy?

    Hodně návštěvníků, kteří tu dobu ještě zažili, to neuvěřitelně zasáhlo. Stále ještě existují staří bojovníci a zakuklení sympatizanti. Jeden z nich jednou během představení vstal a zvolal: Tenhle muž bojoval, vy o tom vůbec nic nevíte! Dokonce i jeden renomovaný divadelní kritik za námi přišel a stále nás přesvědčoval: Byla to vražda! Byla to vražda! Pro mnoho lidí v Německu je důležité, že se znovu zpracovává tato doba a ona tehdejší neuvěřitelná nenávist ze strany policie vůči nekonformním, nezávislým lidem a studentům. Byla to doba, která mnoho lidí velice zasáhla, a toho si lze všimnout i u publika.

    I vy jste vlastně jistého druhu válečník. Začínal jste jako vzpěrač a judista…

    Kdepak já a bojovník! Jsem vyloženě diskotékový tanečník. Svou pověst jsem si vydobyl na tanečním parketu v krajském kulturním domě v Torgau v tehdejším NDR, kde jsem od dětství vyrůstal. Vzpírání je skvělý sport, nic víc. Z mých fyzických dispozic vám musí být zřejmé, že ty nejtěžší činky jsem nezvedal. Zato při tanci mě všichni pořád chválili a povzbuzovali, takže jsem se začal věnovat amatérskému divadlu a potom jsem šel do Berlína na baletní školu. Prostě jsem se zařadil do systému. Ve východním Německu se – chtěl-li jste tančit – musela vystudovat baletní škola. Volná taneční scéna neexistovala. A z baletní školy pak tehdy vedla cesta k folklóru, televiznímu baletu, k armádnímu tanečnímu souboru Ericha Weinerta nebo k opeře. To by mě čekalo, nebýt roku 1989. Když jsem školu dokončil, přišel převrat a otevřely se jiné možnosti.

    Začal jste studovat choreografii.

    Ano. Bylo to poměrně jasné, protože jsem byl přece jen na tanečníka už trochu starší. Do baletní školy jsem nastoupil až po maturitě. Se mnou tam byli samí šestnáctiletí a všichni uměli dokonale provaz. Já uměl provaz dokonale jen v hlavě. A tak všichni mí pedagogové i spolužáci vzdychali: Z toho kluka nemůže být nikdo jiný než učitel. Bylo mi jasné, že ze mě žádný velký baletní umělec nebude, že budu spíš učit ostatní tanečníky, sedět v publiku a chytře o tanci plkat. Ale nabízela se ještě choreografie…

    Nedá mi to, a na závěr se zeptám přímo. Má se politika míchat do tance a tanec do politiky? Nejsou to přece jen příliš vzdálené oblasti?

    Nemám moc chuť uvažovat o otázce, odkdy je tanec tancem a politika politikou, kde mají hranice a zda a jak jsou prostupné. Zabývám se tancem. Skrze něj komunikuju se světem a vměšuju se do jeho dění. Když zpracovávám téma Baader, chci, aby se vědělo, že je na jevišti Baader a nikdo jiný. I další mé projekty se dotýkají politického a společenského dění. Jednak je to můj už existující taneční projekt o copyrightu v tanci, který nyní oprašuju. Na jaro pak chystám taneční představení o čtyřech pravicově radikálních ženách a na podzim inscenaci Das wahre Gesicht – eine Pantomime über die Fratze des Kapitalismus (Pravá tvář – pantomima o pitvorné tváři kapitalismu). Tak si vytvořte názor sami.


    Komentáře k článku: Christoph Winkler: Zlá těla na jeviště patří

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,