Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Město na dně Venuše

    Inscenace Zlaté město Chemického divadla je věnována Praze. Dějový základ tvoří povídka Gustava Meyrinka G. M., v níž se do města vrací z ciziny pomlouvaný a podezřelý občan, jenž však má hromadu peněz a tím i vliv. Závistiví a zprvu nedůvěřiví lidé se tímto navrátilcem nechají manipulovat – bourají dle jeho scénáře nemovitosti a marně doufají, že pod nimi najdou zlato. Tajemný muž zmizí, nechá po sobě zbourané domy a zkrachovalé občany (anekdotická pointa původního příběhu je ovšem v inscenaci buď zamlčena, nebo jsem ji nepostřehla). Použity jsou i další texty spojené s Prahou, včetně okřídleného výroku Franze Kafky o matičce, která má drápy, nebo článků časopisu Nový prostor. Tato „montáž“ Vojtěcha Bárty a Barbory Etlíkové nevyznívá jako slepované pásmo, ale existuje na scéně přirozeně, i když dějově poněkud roztěkaně.

    Hospodská část inscenace je plná zamýšlení i humoru  FOTO JIŘÍ KŘÍŽ

    Hospodská část inscenace je plná zamýšlení i humoru FOTO JIŘÍ KŘÍŽ

    Hrací plocha je orientována směrem do sálu – kde bývá místo pro publikum. Herecky je využit i balkon, z něhož ošklivě splývají závoje šedavé hadroviny a půvabně visí dřevěné loutky ptáků. Na začátku inscenace zde dívka v červených šatech (Dana Marková) zatouží po zmrzlině, zlákána reklamní rekvizitou. Zmrzlinář jí odpovídá italsky. Tato situace by mohla být zpracována jako lokální satira, ale zmrzlinářovo italské počítání zní tajemně, sladce a drobátko hrozivě, jako našeptávání démona místa. Děj se záhy přesune na hlavní scénu do přízemí. Stoly, jeden s pípou a sbírkou půllitrů a druhý obklopen rozvrzanými židlemi, navozují hospodskou atmosféru. Ta je ne právě příjemně zhoustlá sotva průhledným dýmem (který zvolna opadává, ale čas od času znovu zaútočí) a rozsvícena hostinskou v pseudolidovém kroji s vrstveně vykukujícími spodničkami a bílými punčoškami zdobenými červenými srdíčky, pod nimiž nosí kolenní chrániče. Její představitelka Bio Masha, dryáčnické srdíčko této inscenace, čaruje alchymisticky s půllitry, čepuje průzračnou vodu, posléze mírně cinknutou pivem, rozlévá barevné panáky (její počínání tak trochu připomíná magistra Kellyho). A hlavně působivě, chytlavě a přitom originálně, zpívá kousky zlidovělých staropražských písniček, natáčí si je, zvukově deformuje a znovu pouští ve smyčce pro následující scény. Hudební mix se mísí s mixem vodových piv a panáků. A u stolu se mixují dějiny.

    Herci si vychutnávají hrátky na různé fáze alkoholického opojení a jím laděného společensky kritického, ba i filosofického horování. Toporně vytřeštěný Filip Šebšajevič v geniálně vybraném šedivém svetru odpudivé solidnosti předvádí opilecké eskapády na hranici akrobatického výkonu. Richard Němec se bodře veselí s rozpřaženou náručí, je ho plné jeviště. Velmi mladistvě vyhlížející Vojtěch Hrabák také umí čarovat s postojem znejistělých nohou a se skotačivým nadhledem se těžkomyslně zadumat. Všestranný Jiří Kniha je tentokrát jednoznačným záporákem jako úlisný alibistický podnikatel.

    Hospodská část inscenace funguje jako na drátkách, je plná humoru, zamyšlení, trefných vystižení. Střídá se zde literatura s reportáží. Když pošetilci přes původní kritické tlachání sednou na lep boháčovu žertu a sklízejí plody své krátkozrakosti totálním zmařením nadějí a existencí, doslova nevědí kudy kam. Inscenace je následuje do chaosu a nejasu. Tma a světlo se střídají jako by omylem, někdo leze po zemi, někdo někam mizí.

    Z toho zmatečného marasmu vyvstává žena v červeném županu (opět Dana Marková), opatrně tápající zpustlým jevištěm na extrémně vysokých podpatcích, se zpovědí prostitutky, která nachází ve své profesi způsob poznání, umění a obdarování (podle autentické výpovědi z Nového prostoru). Zvláštní až podivný, ale skutečně nalezený způsob, jak žít, nepůsobí depresivně, ale opatrně nadějně, s podtextem věčného smutku. Odvážná erotická báseň Honzy Krejcarové věcně rozněžní závěr inscenace, která je znatelně nevyrovnaná, ovšem naplněná sympatickým herectvím a pátravým, dokonce nakažlivým zájmem o město, jehož zlato je pošpiněné a v nebezpečí. A vždycky bylo.

    Chemické divadlo – Vojtěch Bárta a Barbora Etlíková: Zlaté město. Režie Vojtěch Bárta, živá hudba Bio Masha, výprava Jana Hauskrechtová, dramaturgie Barbora Etlíková, light design Lukáš Večerka. Premiéra 28. května 2016 ve Venuši ve Švehlovce. (Psáno z reprízy 9. června 2016.)


    Komentáře k článku: Město na dně Venuše

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,