Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Český rozhlas otevřel kliniku tvůrčího nepsaní

    K novotám, jež za mého žití obohatily svět, patří i škola tvůrčího psaní. Z SSSR, kde první Vysoká Spisovatelská učila psát proletáře, přeskočila idea naučit psát i neproléty na univerzity USA a pak i k nám. Ať jde o kurzy či řádné studium, výsledek je týž: jelikož se nadání vyučit nedá, produkují autory, kteří spisovat neumějí, ale mají na to diplom, což je společensky povyšuje.

    Pavel Kohout

    Význam má obor i pro skutečné spisovatele, kteří si učením nenaučitelného vydělávají na špatně placené psaní dobrých knih. V zenitu života mě však začal trápit problém, jak návyku psaní odvyknout a vychutnat si v klidu stáří. Ví se, jak těžce lze přestat s kuřbou, a psaní je stejná vášeň. Šanci odestát se spisovatelem dává teď institut neviditelný, ale tím hlasitější – Český rozhlas se svou JIPOPP, Jednotkou intenzivní péče pro přestárlé psavce. Měl jsem to štěstí zažít ji!

    Mám na kontě padesát her a třicet filmů, a hrozilo, že budu dál brát práci novicům. Psychiatrie ČRo na mě šla metodou chytře napadající obezitu tím, že pacient je pozván k opulentní hostině, která nenápadně přejde v hladovění. Léčitel s krycím označením dramaturg Pekárek dal mně a mé ženě Jeleně, jejíž hry uvedlo i BBC, upravit pro mikrofon šest mých aktovek, což ihned odvysílal.

    Mou jedinou historickou je hra o koncilu v Kostnici. Pro mne byl první Konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, a české kacíře vydal ohni, aby se rozhádán politicky i ekonomicky ukázal jednotným alespoň v kauze víry. Vymyslel jsem středověkou televizi, a tím trikem potřeboval pro čtyřletou epopej jen pár postav, velících urbi et orbi. Tříhodinový film Ecce Constantia! natočil v roce 1992 Luboš Pistorius pro ČT s Adamírou, Preisem, Růžkem, Pelzerem, Donutilem a Holubem; pak nemělo žádné divadlo tolik hvězd.

    Teď se blíží šestisté výročí, čehož ČRo využil. Autora přijal fiktivní generální ředitel, aby ho osobně pozval k přepisu pro rozhlas tím, že tvorba proběhne pod jeho patronací. Onoho 20. listopadu 2012 jsem ještě sobecky slíbil dílo opět se ženou napsat, a že stopáž měla být hodinová, vyžádal si dokonce, aby pro obsažnost mělo tři díly. Pak nám mladý fámulus hrající režiséra zaslal vzorky své práce. Byly zdařilé, i když zřetelně upřednostňující formu, což lze sladit, je-li režisér z těch, které zajímá obsah, a ne učedník Roberta Wilsona, jemuž obsahů netřeba. Část připomínek byla, jak vím až dnes, předehrou terapie.

    Vážený a milý pane Kohoute…

    V díle jsou přemnohé historické reálie a vztahy (ač skutečné a historicky doložitelné), leč je jich příliš mnoho a odvádějí pozornost od děje… Řeč je přespříliš kučeravá, leckdy na úkor srozumitelnosti děje. Latina nepatří ke všeobecnému vzdělání. Já způli pochopil, způli našel v překladači, ale co nebohý posluchač?… Onikání: na jevišti, v televizi i filmu funguje, v rádiu ne, protože není vidět, na koho se mluvící při onikání dívá… Kombinace hraného příběhu s historickým dokumentem formou přímého přenosu z 15. století skrze fiktivní vysílání televizní stanice: moderátorské vstupy opět příliš kučeravé, místy zdánlivě zamotané (nejsou pochopitelně zamotané, ale mohlo by tak na první poslech působit)… Dimitrij Dudík 21. 11. 2012

    Pyšně zvyklý, že mě nikde nikdo nenutil psát, jak by si to napsal sám, kdyby uměl, jsem to měl za osobní názor. Že si verze žádá zásadní zkraty, jsme věděli, ale také, že ve středověku se mluvilo vždy „kučeravě“, a ne jazykem „tývolé“, že náznaky prezentují latinu jakožto dobové esperanto a že onikání schopné rozlišovat Ty a Vy je charakterotvorné. Zarazil hlavně přílišný ohled na masového posluchače, když bylo zřejmé, že dílo je určeno náročným. Ujištěni pozváním jsme nicméně začali hned psát beze smlouvy, jaká chrání zadavatele před lajdáctvím tvůrců a ty před nátlakem zadavatelů. Ostatně brzy došlo i na ni.

    Vážený pane Kohoute…

    V současné době platíme za původní hru 30.000 Kč… Dohromady by to tedy dělalo 90.000 Kč… Hynek Pekárek 28. 11. 2012

    Smlouva tím stvrdila třídílnost a honorář nebyl podezřelý proto, že nedosahoval ani půlky evropských, a vybudil v nás ušlechtilé vlastenectví. Sto stran jsme odevzdali před termínem a na schůzku v kavárně Slavia 6. února 2013 šli zpupně vstříc chvále. Zchladila nás obdoba skotských střiků, při níž z obou hadic tryská jen ledovka, abychom pochopili, že ty připomínky byly příkazy. Vyzvání k novému startu nadále bez zálohy jsme přesto furiantsky přijali, jak se nám v namyšlenosti na mysl nevešlo, že jsme byli varováni dle úsloví „Chytrému napověz!“. Po novém čtvrtroce práce nasadila JIPOPP terapii šokem.

    Dobrý den, pane Kohoute…

    Ve zkratce se dá říci, že to podstatné, co jsme textu už vytýkali dříve, se v mnoha ohledech nezměnilo… Jakkoli chápeme, že autor má právo připomínky i neakceptovat, je například lpění na onikání opravdu nešťastné a v rozhlase zavádějící a matoucí. Mediální rozhlasový rámec by měl v ideálním případě evokovat dnešní bleskově rychlý svět médií, ve volbě jazykových prostředků i syntaxí zůstává však v rovině rozhlasu pro pamětníky… Tři díly, to už je svého druhu seriál, i tady zůstáváme dlužni, posluchač by se měl orientovat i bez znalosti dílů předchozích… Přese všechno si myslím a mohu mluvit i za kolegu Dimitrije, že to všechno je v další verzi odstranitelné. Všichni vnímáme tento projekt jako mimořádný a jde nám o nezpochybnitelný výsledek, o text, který by byl rozhlasově inspirativní. Pevně doufám, že vám naše soudy nebudou připadat příliš příkré… Hynek Pekárek 30. 5. 2013

    Ve své stále ještě chorobné prepotenci jsem zaslal text matadoru rozhlasové režie, kypícímu i v důchodu energií. Jeho pochvala a zájem zavinily recidivu, jak ji prozrazuje můj surový nátlak z 1. června 2013, za nějž se teď z duše stydím:

    Vážený pane Pekárku…

    S příkrými soudy jsem se plodně setkal často, ale Vaše jsou nezvyklé, přišlé jakoby z let, kdy platily nejen politické, ale i estetické zákony normalizace, k nimž patřilo, že správné je, co si přeje příslušná vrchnost. Možná si neuvědomujete, jak neslušné je, že necháte psát autory další a další verze bez zálohy, jako by honorář byl odvislý od bezpodmínečného splnění Vašich nápadů. Když takhle zacházíte s námi, jak asi s autory méně nezávislými?… Protože byla Vám všem známa jak naše tvorba, tak vybraná předloha, vyšli jsme z toho, že rozhlas akceptuje jak látku, tak specifický autorský rukopis… Dopis Vámi určeného režiséra i Vaše kritické poznámky jsme vzali na vědomí. Kdo srovná první verzi s následnou, zaznamená podstatné změny. Druhé kolo připomínek jde však daleko za kompetenci jak dramaturgie, tak režiséra. Práce kolegy Dudíka se mi líbily, ale pro mě jsou z jiného světa. Proto navrhujeme, aby si dal texty pro své režijní představy psát autory jemu bližšími a my mohli pokračovat s režisérem, který věří, že si s předlohou poradí on i posluchači. Zárukou Vám bude námi oslovená legenda ČRo Karel Weinlich, jenž s textem nemá zásadní problém. Potřebné úpravy provedeme s ním, jak to s režiséry děláme vždycky, a rádi vybereme z Vašich připomínek, co výsledku pomůže. Další verzi už považujeme za zbytečnou.

    Zavinil jsem tím, že nás psychiatři ČRo vzápětí už přímo dotrkali do reality:

    Vážená paní Mašínová, vážený pane Kohoute…

    Jakkoli připustím, že se ve svém úsudku mohu mýlit, je pro mne podstatné, že jsem se shodl s režisérem, na němž by ležela odpovědnost za inscenování scénáře… Věřte mi, že chápu vaše nelibé pocity, když se někdo „šťourá“ ve vašem díle, že se jako renomovaní autoři bráníte přijmout některá naše řešení, o jejichž oprávnění nejste přesvědčeni. Na druhou stranu by tu měl platit odvěký zákon nabídky a poptávky, pravidla hry, která jste podpisem smlouvy přijali… Mrzí mne, že připomínky D. Dudíka k textu vyústily ve váš požadavek výměny režiséra (jenom připomínám, že to byly zároveň moje připomínky a v logice událostí se tedy nabízí otázka, zda by neměl být vyměněn i dramaturg?). Já ovšem nemám tak silné kompetence, abych o výměně dosavadního režiséra za Karla Weinlicha mohl rozhodnout sám. Nejde tu však jen o výměnu režiséra, váš návrh jde ještě dál a v podstatě navrhujete, abychom nejen výběr režiséra, ale i finální dramaturgii delegovali cele na vás a „čekali“ už jen na dobrý inscenační výsledek… Mezi námi je však „ekonomický vztah“ naprosto opačný – producentem je podle smlouvy Český rozhlas… Navrhuji, že dám přečíst tuto verzi scénáře Janu Vedralovi (jako jednomu z iniciátorů a zároveň garantovi projektu) a šéfdramaturgyni Centra výroby Kristině Žantovské. Pokud oni rozhodnou, že jsme se ve svém úsudku mýlili, pak bude nutné, abychom já i Dudík odstoupili, vy byste dostali jiné spolupracovníky a hra by byla natočena. Pokud však naše připomínky potvrdí, musíte se rozhodnout, zda je budete chtít akceptovat a scénář přepsat. V opačném případě by Český rozhlas ve smyslu smlouvy od další spolupráce jistě ustoupil. Hynek Pekárek 3. 6. 2013

    Neprohlédl jsem léčebnou provokaci a byv stále ještě rezistentní, obrátil se v hierarchii o patro výš, netuše, že se ozve virtuální šéfdramaturgyně z JIPOPP.

    Vážený pane Kohoute…

    Jsem jako mí kolegové přesvědčena, že vaše divadelní hra Ecce Constantia je ve třech hodinových inscenacích rozhlasově neúnosná. Nebudu opakovat, co přesně vyjádřily poznámky režiséra Dudíka a dramaturga Pekárka. Zcela je podepisuji a přiznám se, že já jsem dokonce od počátku přesvědčená, že by si vaše divadelní hra (byla kdy inscenována?) zasloužila rozhlasový přepis v rozsahu jedné klasické rozhlasové inscenace, klidně přesahující hodinovou stopáž… Rozpínat dílo postavené na květnatém diskurzu a rétorice, jakož i na přemíře historických faktů (jistě zasluhujících obdiv) a z nich vyplývajících vztahů mezi preláty tehdejší Evropy, je spíš kontraproduktivní a pro posluchače natolik náročné, že je to může od poslechu dalších dílů odradit. Je opravdu na Vás, jestli chcete s námi spolupracovat, nebo ne. A přirovnávat naše dramaturgické zásahy k normalizačním, je, jak se mezi židy říká, chucpe… Nepodpořím Vás v tom, že si najdete jiného režiséra či dramaturga, a postavíte tak sebe a svůj text mimo pravidla, která tady platí pro všechny stejná. S úctou, MgA. Kristina Žantovská, 28. 6. 2013.

    Má nežidovsky hloupě uražená odpověď z 3. července 2013 nechť slouží jako důkaz, že použité drsné prostředky odpovídaly snaze zbavit mě i zbytků chuti k psaní.

    Vážená paní Žantovská,

    nazýváte-li to, co hájíte, pravidly, pak je Český rozhlas mimo Evropu. Všude jinde totiž platí v divadle, v rozhlase i v televizi, že ví-li si s dílem rady prvotřídní režisér (a pokud jím Karel Weinlich není, tak co hledá čerstvě ve Vaší Síni slávy?), přebírá zodpovědnost za to, že si vše potřebné s autory vyřeší sám… Podivuji se, že jako šéfdramaturgyně Českého rozhlasu vůči autoru, jehož jste si sami pozvali, takže jste věděli, jak píše i o čem je hra, volíte konfrontaci… Pak je to ovšem v kumštu způsob jednání, který opravdu patří k direktivnímu režimu… Do dvou a tím méně do jednoho dílu se tento koncil prostě nevejde, a tři máme přece ve smlouvě, která snad nepřestala platit? Požadavky dramaturga i režiséra by ze hry udělaly readers digest!… Posluchači Vašich zábavných pořadů stejně už po pár minutách přeladí či vypnou, takže na příjmu zůstanou ti, jimž je dílo určeno – elita, která má také právo být občas obsloužena bez kompromisů a devalvací.

     

    Přes varování své ženy jsem se stále nedoléčen obrátil současně na domnělého šéfa všech.

    Vážený pane generální řediteli…

    Už ve dvou verzích jsme přistoupili na ty připomínky, které jsme považovali za rozumné, ale jinak se řídili jakožto autoři mnoha původních i adaptovaných prací vlastní představou, která nás zatím neklamala. Když naši partneři stáli autoritativně na svém, dal jsem dílo číst Karlu Weinlichovi, k němuž máme jako k režiséru respekt. Neměl s ním problém a souhlasil, že by úkol převzal. To paní Žantovská odmítla s poukazem na jakási „pravidla, která platí pro všechny stejná“. Poprvé (za normalizace jsem byl zakázán) jsem zažil v umělecké instituci zákony odporující rozumu… Chci upozornit i na pochybnou praxi, kdy rozhlas na objednané dílo nedává zálohu, takže má snadnou páku k nátlaku, která byla v tomto případě zneužita.

    Už pokorněji zní můj dopis z 23. říj- na 2013 témuž činiteli, ačkoli mi mělo být jasné, že jeho úvodní pozvání i patronát byly nezbytným klíčem k úspěšné léčbě.

    Vážený pane řediteli,

    smím Vás poprosit o laskavou odpověď na můj dopis, od něhož uplynulo už víc než 100 dnů?

    Bez odpovědi uplynulo dalších šest měsíců a to stačilo, aby léčba plně zabrala. Psal jsem už pouze své Trilobity pro MF Dnes s odporem sílícím tak patrně, že mě redakce v únoru 2014 nahradila hned kvartetem nástupců vedeným rytířem Stránským, aby novinám vrátilo ztracený respekt. Klíčová zkouška však proběhla až 5. květ- na 2014, kdy se na Hradě konala večeře na počest prezidenta Gaucka, jenž byl mým laudátorem při jednom z německých vyznamenání. Jako Duch Hamletova Otce se tam zjevil muž, jenž hrál v úvodu léčby ředitele rozhlasu, a ptal se, kdy televizní hru Volá Kostnice dokončíme. Tentokrát špatně sehrál překvapeného mým sdělením, že jsem mu dvakrát psal, a spěšně odešel se slibem, že se brzy ozve. Pro jistotu jsem vyčkal dva týdny, až jsem si byl jist, že šlo o finální test, a napsal vyznání, které čtete, jímž děkuji skutečnému řediteli ČRo Peteru Duhanovi a jeho terapeutům za senzační uzdravení ze smrtícího návyku metodou fungující jako antabus, který i notorickým opilcům navždy zhnusí alkohol.

    Už po odeslání redakci DN jsem odmítl pozvání jeho doubla z JIPOPP, telefonicky tlumočenou nejspíš stejně falešnou sekretářkou, čímž jsem se, věřím!, ve své remisi vyhnul podezření z návratu choroby a tím dalším týdnům psaní. Léčba zabrala i dík tomu, že vícepráce plynoucí z připomínek ztenčily smluvní částku pro každého z autorů na 7 500 Kč za měsíc, z nichž však nebyl vyplacen ani haléř, takže nás právě hrozba bankrotu uchránila recidivy.


    Komentáře k článku: Český rozhlas otevřel kliniku tvůrčího nepsaní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,