Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sedm a dost! aneb Český filmový rok 2019

    Z letošní české filmové produkce stojí za vidění podle mého názoru sedm snímků. Čtyři jsou debuty, z čehož by mohla plynout vytoužená naděje českého filmu. V zájmu předvánočního pěstování nadějných vyhlídek budu se v této bilanční zprávě zabývat pouze zdařilejšími díly, nikoli těmi z jiné kvalitativní kategorie.

    Nízkorozpočtový nezávislý experiment Bohdana Karáska Karel, já a ty si na karlovarském festivalu vysloužil přiléhavé označení „situační esej“. Na půdorysu partnerského trojúhelníku se zabývá vztahy generace třicátníků. Právnička Saša (Jenovéfa Boková) se rozhodne řešit manželskou krizi s Karlem (Miloslav König) dočasnou odlukou. Po krátkém spolubydlení s kamarádkou a jejím mužem se odstěhuje k Dušanovi (Bohdan Karásek), u něhož nalézá pochopení a souznění. Věci se však nevyvinou podle klišovitého očekávání. Mladí lidé se ve svém hloubání zaměřují na milostnou tematiku a rezignují na ostatní životní oblasti, což ovšem plasticitu postav neredukuje. Sebeanalyzující konverzace je organicky zabudována do kvazidokumentárních záznamů všednodenního provozu. Tři hlavní představitelé autenticky interpretují dobře napsané dialogy. Tvůrce středometrážních „bytových filmů“ svým prvním celovečerním filmem dokazuje, že nosná myšlenka si vystačí s omezeným rozpočtem a vztahová problematika nemusí být reflektována jen slaboduchými komediemi spíchnutými ze sexistických stereotypů a trapné řachandy.

    S všeobecně přijímaným tvrzením, že největší slabinou českých filmů je scénář, souvisí mimo jiné i relativní úspěšnost tvůrců rekrutujících se z divadelního prostředí, jež zpravidla scenáristickou, ale i dramaturgickou a režijní kvalitu skýtá. To by mohlo platit i pro Jiřího Havelku, který zfilmoval svou divadelní hru Společenstvo vlastníků. Inscenace, uváděná už dva roky jeho domovským souborem Vosto5, získala Cenu Marka Ravenhilla a Cenu Divadelních novin a do repertoáru ji přebírají i další divadla (VČD Pardubice, JD České Budějovice). Filmový scénář Vlastníků, který vznikal souběžně s divadelním, se od něj liší jen v drobných nuancích umožněných filmovými prostředky. Základní dramatickou situaci konverzační tragikomedie představuje pokus o řešení havarijního stavu budovy během jednoho výbušného zasedání společenstva vlastníků bytů. Zprvu absurdní taškařice postupně s vyjevováním motivací a odkrýváním starých i nejnovějších křivd graduje k neblahému finále. Vlastníci se mi jeví nejvýraznějším počinem letošního roku v žánru komedie. Přímočaře zrcadlí konkrétní okolnosti, ale s přesahem do obecnějších sfér podávají jednoduchou alegorii společenského milieu třicet let po sametové revoluci. (Celou mou recenzi najdete v zimním čísle Filmu a doby.)

    Debut Michala Hogenauera Tiché doteky je naopak na dialogy i objasňování motivací postav skoupý. Chladná, puristická atmosféra odtažité studie vyšinutých povah a podivného prostředí posunuje styl Michaela Hanekeho k hranici hororu. Dvacetiletá Míša (Eliška Křenková) ve snaze poznat svět a osamostatnit se přijme práci au-pair v zazobané holandské rodině uprostřed velmi zvláštní předměstské komunity. Přes počáteční údiv a odpor se přizpůsobuje jejich striktním pravidlům a opouští své dosavadní hodnoty. Zároveň s prostřihy na následné policejní vyšetřování roste napětí a až do závěrečného odhalení panuje nejistota o smyslu a původu násilí páchaného ve jménu neurčité výchovné ideje. Na působivosti poněkud ubírá nevěrohodnost vnitřního vývoje pasivní a snadno manipulovatelné hrdinky. Každopádně tento koprodukční projekt (ČR, Nizozemsko, Lotyšsko) přináší do české kinematografie obsahově i formálně neotřelé prvky.

    Účast v soutěži benátského festivalu opatřila Marhoulově adaptaci románu Jerzy Kosińského Nabarvené ptáče aureolu mimořádnosti ještě před uvedením do kin. Putování opuštěného chlapce krajinami válečné východní Evropy plné archaických zvyků a primitivní brutality estetizuje nádherná kamera Vladimíra Smutného. Malý sběratel traumat prochází zastaveními pomyslné křížové cesty, jejíž rány se do jeho křehké duše nesmazatelně otiskují. Dobový kontext nacismu a stalinismu neomezuje nadčasové sdělení filmu, že oběť zla přebírá jeho praktiky. Kromě obrazu jsou další devízou světové hvězdy Harvey Keitel, Stellan Skarsgård a Udo Kier a dětský protagonista Petr Kotlár.

    Náročnou cestu absolvují i hrdinové filmu Staříci, ale v jiné době a na opačném pólu životního běhu. Ladislav Mrkvička a Jiří Schmitzer hrají bývalé politické vězně, kteří se na sklonku života chtějí vypořádat s advokátem, jenž jim připravil neblahý osud a unikl porevoluční spravedlnosti. Tempo filmu kopíruje jejich těžkopádnost danou tělesnými neduhy stáří. Bez jakéhokoli odlehčení, které by ani u takto závažného tématu nebylo nepatřičné, sleduje klopotné pátrání po dávném viníkovi. Roadmovie bezmocných mstitelů je vlastně cestou ke smrti. I tento debut Martina Duška a Ondřeje Provazníka, kteří se dosud věnovali dokumentární a televizní tvorbě, si přes všechny nedostatky zaslouží uznání.

    Mentalitu starého muže zkoumá také Jiří Mádl ve svém druhém snímku Na střeše. Osamělý penzionovaný učitel ukrývá ve svém bytě mladého vietnamského imigranta. Z konfrontace několikeré jinakosti, věkové, etnické, názorové, vzniká dojemný vztah dvou outsiderů nahrazující potrhané rodinné vazby. Výkony Aloise Švehlíka a Duy Anh Trana ani citové nasazení režiséra ale nevyváží jistou tezovitost příběhu naplňujícího zadání politické korektnosti, čímž nedosahuje kvalit Mádlovy prvotiny Pojedeme k moři.

    Totéž lze říct i o druhém opusu Štěpána Altrichtera slevujícímu  – oproti Schmitkemu – z nároků na diváka. Adaptace Rudišova románu (původně divadelní hry) Národní třída učesala frustrovaného rváče do podoby víceméně neškodného, nešťastně zamilovaného trulanta. Troskotá na literárním monologu a šablonovité satiře. Asi nejlépe je ztvárněn otcovský komplex Vandama (Hynek Čermák) objasňující jeho náturu. Černobílé vidění světa poetizuje altrichterovská mysterióznost, v prostředí sídliště bizarní.

    Filmový přepis jiného proslulého románu dopadl nevalně, takže – jak jsem slíbila – se o něm ani o jiných nepodarcích letošní české filmové produkce zmiňovat nebudu. Skončeme optimisticky blahopřáním debutantům, kteří se doufám dočkají Cen české filmové kritiky, a držme palce Nabarvenému ptáčeti vyslanému do boje o Oscara.

    ///

    Více o filmech Staříci a Vlastníci v DN 20/2019:

    Radikální pomsta a neschopnost domluvy

    Více o filmu Nabarvené ptáče v DN 17/2019 a na i-DN:

    Těžce se smrtí se prát

    Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 4)


    Komentáře k článku: Sedm a dost! aneb Český filmový rok 2019

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,