Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2018

ročník 25
27. 11.–10. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Čehona dostal medaili

    Začalo to destrukcí. Bouráním Rakouska-Uherska. Jak známo, Čehona byl občan pilný. Hrdě nosil na klopě vyznamenání od císaře pána, které dostal za ochotu a loajálnost ke státnímu zřízení. K mocnářství. Miloval hřejivý pocit důležitosti, který se s medailí dostavil. Prototyp ochotného a všeho schopného člověka, který ještě ráno 28. října 1918 bránil monarchii. Pohoršoval ho hluk padajících státních znaků, které neukáznění Češi nadšeně strhávali z fasád domů po celé zemi. Čehona zbožňoval pořádek a vydal se jej do ulic bránit. Když zjistil, že Rakousko padlo a nic z něj už nekouká, opatrně sňal z kabátu medaili za zásluhy a vrátil se domů jako československý vlastenec. Horlivě odstraňoval mariánské sloupy i sochy maršálka Radeckého, vypořádal se s Ferdinandovými třídami i s mosty Františka Josefa a ochotně plival na všechno, co připomínalo nenáviděný žalář národů. Rakousko. Tři sta let v něm trpěl!

    Pilného občana Čehonu hrál v roce 1938 v Osvobozeném divadle Rudolf Böhm-Hrušínský. Tatínek mého tatínka. Voskovec a Werich do hry Pěst na oko využili verš z rakousko-uherské hymny: Čeho nabyl občan pilný? a Čehona byl na světě. Jenže to už zbýval jen necelý rok do chvíle, kdy československé úřady (nikoli nacistické, ale československé) odebraly v listopadu 1938 Jiřímu Voskovcovi licenci k provozování divadla a milované Osvobozené bylo zlikvidováno. Voskovec a Werich museli emigrovat do USA. Po vzoru sousední Německé říše začali Čehonovi z čista jasna vadit Židé. Najednou se všude roztahovali. Ve Vlajce psali, že jsou nečistí. A parazitují prý na lidech. Tak s nimi Čehona zatočil. Milovaný Hugo Hass vyletěl na hodinu z Národního divadla a tisíce dalších, neznámých lidí musely opustit svá zaměstnání, živnosti i domovy. Aby nepohoršovali. Na pár dní se mobilizovalo na obranu mladé vlasti. Aby se neřeklo. Mezitím se pan Čehona učil zdvihat pravici, aby včas pozdravil nový pořádek. Německy ještě trochu uměl a na donášení do Pečkárny přece také nic špatného není. To dělal už za starého Rakouska.

    Hitlerův wehrmacht a Stalinova Rudá armáda přepadly Polsko a začala druhá světová válka. Ani ta netrvala věčně. Nové pořádky minuly, gestapo i Hitler byli v pekle a Čehona s nadšením vítal Voskovce a Wericha, dr. Beneše a Stalinovu Rudou armádu. A za ní armádu NKVD. Ukázalo se, že všechno dobré, co na světě bylo, zařídil Sovětský svaz, a bylo třeba se s tím smířit. Soudruh Čehona dostal legitimaci KSČ a místo kamarádů z Pečkárny měl náhle plno soudruhů u Státní bezpečnosti. Mezi Čechy a Slováky. Ostatně s mnohými se znal už z protektorátu. A zase začal nový život. Voskovec znovu emigroval do USA a místo tisícileté říše tu bylo přátelství na věčné časy, tentokrát se Sovětským svazem. Ale jak víme, i věčné časy utekly docela rychle. Pár procesů a poprav v padesátých letech, sovětská okupace v šedesátých letech, normalizace v sedmdesátých a osmdesátých – a věčné časy byly pryč.

    Hned v listopadu 1989, ještě jako obětavý agent StB, se Čehona přihlásil k sametové revoluci a jako jeden z prvních lidí v ČSSR začal podnikat. A dařilo se mu. Svoboda byla tak krásná! A kapitalismus! Tolik přátel v nejvyšších kruzích! Jen ten Havel kdyby neotravoval s těmi svými pravdami. A těch státních peněz, co všude najednou bylo! Jen je podojit. A Čehona dojil a dojil. Trochu mu chybělo staré dobré donášení, ale věřil, že i to se podaří znovu zavést. A podařilo se. Havel je sice stále živý, i když už dávno umřel. No vážně! Každou chvíli mu někde na světě odhalí bustu, náměstí či ulici, letiště či lavičku. Ale na Čehonu nemá. Ten se totiž přátelí s prezidenty, co přišli po Havlovi – a to už jsou jiní sekáči. Zdá se, že čas donášení a malého náckovství je zpět.

    Současný prezident otočil kormidlem prudce na východ. Do Ruska a do Číny. Jeden prezidentův poradce je opravdový Číňan, sice trestně stíhaný, ale Číňan, a všichni ostatní zemanovci jsou skoro Rusové. Čehonovi z čista jasna začali vadit muslimové, kterých se prý do Čech valí stovky milionů. Říkal to prezident, tak je to pravda. V Parlamentních listech psali, že uprchlíci jsou nečistí. A parazitují prý na nás, na lidech. Tak s nimi Čehona zatočí. Jako s Židy za protektorátu. Ostatně čas nových pořádků je tu. Čas pilných občanů Čehonů.

    Jsou zkrátka mezi námi už sto let. Nezničitelnost a přizpůsobivost pilných občanů je třeba ocenit. A tak pilný občan Čehona dostal 28. října 2018 na Hradě od pana prezidenta státní medaili, jako od císaře pána. Ke sto letům Čehony. Pan prezident mu ji za zásluhy připnul na klopu a Čehona ji nesundá, dokud se poměry u nás nezmění a z cesty na Východ se nevrátíme zpátky na cestu k západním demokraciím. Už aby to bylo.

    Pěkně jsme to slavné jubileum oslavili.


    Komentáře k článku: Čehona dostal medaili

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,