Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Bylo nebylo, co se to tu stalo?

    Liberecké divadlo F. X. Šaldy se rozhodlo nadělit svému diváctvu velkorysý dar v podobě výpravné produkce pro rodinné publikum, v níž spojily síly všechny tři jeho soubory. Inscenace Legenda z Mlžných hor se hlásí k široce oblíbenému žánru fantasy a zároveň – jak napovídá již svým titulem – mocně hraje na regionální notu, nadto vzývá nadgenerační pospolitost i další tradiční hodnoty. Obstojí však divadelní kejkle v konkurenci filmových spektáklů?

    Starosta Václava Helšuse a Dáma Markéty Tallerové FOTO PETR NEUBERT

    Na zdánlivě jednoduchou otázku neexistuje jednoznačně kladná odpověď. Scénář, nad nímž dali hlavy dohromady dramaturgové Lenka Chválová a Jiří Janků s hudebním skladatelem Janem Kučerou, totiž bez sebemenší invence pracuje s těmi nejodranějšími klišé, absentuje snad jen motiv vyvoleného mesiáše. Lenošivá imaginace autorů nevdechla život novému světu, ale zrodila sterilní rozbitou říši tvořenou třemi kdysi bez problémů koexistujícími, nyní vlivem záporáckých intrik odděleně živořícími etniky. Zemití Lidé (činohra), lyričtí Ušatí (opera) a postapokalyptický gang Divocí (balet) se tak opět musí spojit, aby zatočili se zlem a znovu nastolili řád. Spíš než inspiračním perlám typu Pána prstenů, Narnie, Petra Pana nebo Čaroděje ze země Oz se však výsledek blíží Landovu podloudnému kvazi opusu Klíč králů.

    Vágní příběhová konstrukce má tradiční podobu iniciační pouti, na niž jsou navěšeny dílčí epizody. V nich se ale většinou nic zásadního nestane, zato se zhusta zbytečně žvaní a sáhodlouze představuje. Nejlépe svou úlohu plní Kučerova symfonická hudba, která bez potíží snese srovnání se světovou produkcí a svým epickým založením je atraktivní pro diváky starší i nedospělé. Na opačné straně kvalitativního spektra se pak nacházejí texty, operující s otřesnými archaickými rýmy typu děťátka – zahrádka, jež občas neústrojně koření mluva profesní (práh bolesti), případně hovorová (šoupneme babičku do blázince), či dokonce feťácký slang (potřebuju dávku!).

    Hlavními hrdiny nesoucími břímě osudu jsou podobně jako v Pullmanově geniálním Zlatém kompasu děti, jež zde ale představují dospělí herci. Eva Goldmannová (Mařinka) a Tomáš Váhala (Kvítek) se ve svém projevu bohužel nezřekli nežádoucího pitvoření a dalších dětinskostí. Z tria sourozenců se vymyká němá Pomněnka (baletka Annabel Natasha Pearce), jež se ve finále logicky stane mediátorem komunikace s Divokými, což eliminuje její domnělý hendikep. Z početného hereckého obsazení, v němž dostali příležitost zazářit i dětští členové libereckých baletních škol, na sebe pozornost strhnou především reprezentanti Zla, temně otcovský Starosta Václava Helšuse a mocnou mízu stromů mlsně sosající Dáma Markéty Tallerové.

    Režie Kateřiny Duškové se zhlédla v dávno omšelé výrazové veteši televizních pohádek osmdesátých let. Straší se tu létajícími hadry, světelnými pablesky a samozřejmě stroboskopem, což dnešní mladou generaci, odkojenou nejrůznější žánrovou produkcí, spíš rozesměje, než vyděsí. Klopotně vyprávěný, zbytnými slovy překypující děj nadto spíš poučuje a nudí, než aby přinášel vzrušení a zábavu. Unylou podívanou rozzáří alespoň kostýmy Agnieszky Páté-Oldak, které jednoduchými prostředky dobře diferencují jednotlivé skupiny postav, stejně jako choreografie Petry Parvoničové, jež nezapřou smysl pro gradaci, ladně kombinují nejrůznější styly od klasických baletních prvků až k ozvěnám street či break dance a dovedou zúročit individuální schopnosti mimořádně disponovaných tanečnic a tanečníků.

    Chvályhodná snaha o jevištní soužití všech tří uměleckých těles tentokrát nedostála svému potenciálu, který tu ale bezpochyby je. Stačí se nebát trochu popustit uzdu fantazii a hledat i jiné než mnohokrát prošlapané cesty. Těším se na další výlety!

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Jan Kučera, Lenka Chválová a Jiří Janků: Legenda z Mlžných hor. Hudební nastudování Jan Kučera, režie Kateřina Dušková, choreografie Petra Parvoničová, scénografie Jozef Hugo Čačko, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak. Premiéra 20. května 2022 (psáno z druhé premiéry 22. května).


    Komentáře k článku: Bylo nebylo, co se to tu stalo?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,