Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nás pět a půl – Dějství druhé

    Vltavíny

    Jak už víte, milí čtenáři, čekám ve vrátnici Divadla pracujících v Gottwaldově, až dorazí k telefonu umělecký šéf Slováckého divadla v Uherském Hradišti, který mi nabízí angažmá. Podle všeho dopíjí v některém pajzlu borovičku, tak si dovolím připomenout, jak dopadly moje univerzitěty. Před nástupem na semestr jsem měl na krku podmínečné vyloučení, první a pravděpodobně jediné v dějinách brněnské techniky. Za vzpouru na otrocké brigádě při stavbě jaderné elektrárny Dukovany. Seděl jsem přede dveřmi komise, která o mně měla rozhodnout, byly to dveře nějakého prorektora pro ideologickou práci, vedle mne arabský student. Významně mrkal, pak se naklonil a spiklenecky špitl: Za co to máš? Taky sis vodil cholky na koleje? – Za brigádu, opáčil jsem. Myslím, že dodnes netuší, o čem byla řeč… Vevnitř na mne nějaká komise řvala, že jsem poškodil dobré jméno školy. Celý studijní kruh pak druhý den odhlasoval slovy snaživé slovenské predsedníčky: Že sa Bréťo nezachoval dobre a ohrozíl všetkých. Ačkoliv na brigádě všichni tihle starci na chmelu mluvili jinak. První dny na vysoké a toto. Jeden po druhém vstávali a říkali: Ano. Podstatou sporu bylo, že jsme pracovali neuvěřitelných dvacet čtyři hodin, měli pauzu dvanáct hodin a zase dokola, víkendy volné. Třetí týden jsem se té otročině vzepřel, nastudoval jsem si někde, že to je protiprávní, a šel za stavbyvedoucím. Ten na mne povolal předsedy strany a svazu mládeže na stavbě (ten přijel na buldozeru). Ječeli na mne, do toho začalo strašně pršet. Stáli jsme uprostřed pole, na odvážené orné půdě, kde měly vyrůst komíny Dukovan. Kolem vystěhované vesnice, prázdné statky. Všechno jako kulisy. Rozrytá země se brutálně měnila v bažinu. Oni vřískali, gestapáckým způsobem, bylo to ponižující. Jeden bolševický buran, řidič náklaďáku, mne chytil pod krkem a třepal mnou. Cosi se ve mně vzepřelo, vzal jsem všecky svěřené papíry, zašlapal je do bláta a řekl, že na to seru. Jedu do Brna a chci vidět pracovní smlouvy mezi školou a Pozemními stavbami Brno. Otočil jsem se s těmi svými pokleslými ramínky a podle sebe hrdě jsem kráčel tím polem. Jak jsem byl celý od blacka, mokré montérky s vaťákem na mně visely, trochu mi z toho ponižování vyhrkly slzy… Muselo to být směšné. Pak vyšlo slunce a jakýsi stařec v prvorepublikové kožené motoristické výstroji s kuklou a brýlemi na hlavě, s vnukem v sajdkáře přirazil motocykl a zkraje pole nadšenecky zahalekal: Taky na vltavíny, kolego? Taky? Kolem Třebíče jsou známá naleziště vltavínů, které z odkryté půdy lezou, jak houby po dešti. Dostal jsem záchvat šťastného smíchu a smál jsem se celou cestu stopem do Brna, kde v kanceláři Pozemních staveb už čekala další komunistická figura. Zuřivě prskala, že už zajistila, aby mne vyhodili ze školy.

    Břetislav Rychlík

    Vzpomínka na kachní farmu ve Bzenci FOTO ARCHIV AUTORA

    Nevyhodili, ale bylo mi jasné, že inženýrem nebudu. To jsem si říkal každý večer, který jsem měl trávit nad rýsovacím prknem. Jediný zážitek z toho nesmyslného půlroku mi přineslo představení v aule školy, kde jsem složil imatrikulační slib. Na nástěnce u vrátnice viselo oznámení, že herec Pavel Zatloukal z Divadla na provázku sehraje Mystero Buffo, divadlo jednoho herce. Režie Scherhaufer. Přišel černovlasý frajer s knírem, vyzul boty, vyhrnul džíny a bosky hrál hodinu divadlo. Po zhlédnutí mi bylo definitivně jasné, že toto bude moje cesta. Jenom jsem netušil, jak na ni vykročit a bude-li o to někdo stát.

    Audičky

    Moment! Teď se do telefonu ozvalo jakési frkání. Umělecký šéf Slováckého divadla přišel z borovičky. Smlouvá si se mnou schůzku, moc mu po telefonu nerozumím, ale mám 8. září přijet do Hradiště. V ten den stojím u vrátnice, vrátná mi oznamuje, že pan šéf je v Koruně, což je pajzl vedle divadla, kde se odehrává závěr Jirešova a Kunderova filmu Žert. U výčepního pultu stojí mužík se silnými brýlemi, s bradkou, ošuntělý, kdysi kvalitní, dnes nějak od polívky či čeho pocintaný oblek, pod krkem falešná brož v sametové vázačce. Kolego, to jsem rád, že jste dorazil. Na přivítanou na Slovácku vodka (tak vodku pije?, ne borovičku)… Pak půjdeme ke mně do šéfovny a vykonáte audičky. To byl Karel Neubauer, kdysi snad talent české režie, teď tento mužík.

    Audičky byl groteskní sen. V šíleném bordelu šéfovny, kde smrděly popelníky plné vajglů, jsem vypálil pár oblíbených beatniků a, tuším, jeden sonet. Pak mne požádal o monolog. Měl jsem zcela naivně podle svého cítění připravený monolog Valla o lidské svobodě ze Sestupu Orfeova. Neubauer kouřil, potahoval si bradku, tvářil se umělecky, pak vyprskl: Vteřinečku! Něco tomu chybí! Kytara! Vyběhl kamsi na chodbu, za chvíli se schlíple vrátil. V divadle nikdo není, něco to chce místo kytary. Přistavil si žebřík ke skříním, potácivě se po něm soukal, měl jsem hrůzu, že se zřítí. Začal šmátrat na vršcích skříní, zvedla se děsná mračna prachu a on vytáhl obří desky na archivované plakáty a fotky z inscenací. Slezl dolů, rozkašlal se sípavě a vrazil mi desky: Kytara. Beatnik potřebuje kytaru! Desky nešly ani obejmout, zakryly mi půl postavy, ale v částečných mrákotách jsem to sehrál. Kolego, beru vás, je to místo nápovědy (Uff… nápovědy? O tom nebyla řeč…) s hereckým úvazkem, gáže 1200 korun. Nástup 15. září. Teď dovolte, abychom tu smlouvu stvrdili přípitkem v Lidovém domě. Jste mým hostem. Liďák byl další pajzl. Tam měl šéf dluhy. Objednal vodku, mně borovičku, na zapití malé pivo, doslova před očima se mi zlil a pak přišel jeho oblíbený trik: Břetislave, já zapomněl v šéfovně peněženku, půjčte mi, zaplatím a při první příležitosti vrátím. V životě jsem ty peníze neviděl, a to jsem netušil, že si za dva měsíce bude půjčovat od mých důvěřivých rodičů peníze na pohřeb zcela zdravé matky, která ho ostatně přežila.

    Patnáctého září jsem měl v občance výpověď z Gottwaldova a razítko o nástupu do Slováckého divadla. Neubauer mne přivedl do ředitelny, kde stál blazeovaný muž, košile zvaná dederonka s jakýmisi vzory na hrudi, sako seladonsky na ramenou. Ředitel Svatopluk Bimka. Bývalý klarinetista Hradišťanu, za účinkování v Jirešově a Kunderově Žertu měl máslo na hlavě, takže věrný kádr. O čtyři roky později mi při náhodném setkání na autobusovém nádraží v Uherském Hradišti už jako ředitel normalizační brněnské televize vyrazí dech: Ty nastupuješ do HaDivadla? Ani tam nejezdi. Válu a Goldflama jsem koupil do televize jako dramaturgy… Za jedenáct let mne jménem Občanského fóra bude vítat s trikolorou coby revolucionářský ředitel Domu kultury v Uherském Hradišti. Teď mi jen povýšeně podal ruku a odkráčel se sekretářkou na oběd, což byla jeho jediná činnost, kterou jako ředitel vyvíjel. Kromě střílení jelenů na stranických honech v Tatrách. Máme tady dva. Jeden chlastá, druhý střílí jeleny, bude o rok a půl později při krizové situaci v divadle řvát před vrátnicí Lubor Tokoš.

    Břetislav Rychlík

    Naše komika byla brutální. Atrapy v hospodě Milokošt, bigbítová zábava, 1976. FOTO ARCHIV AUTORA

    Atrapy

    Pardon! Já musím první den zaskakovat, což vypadá jako z pamětí kandrdase u kočovné společnosti, ale tím opravdu jsem. Pan šéf mi pravil, že hned večer na zájezdě ve Bzenci (pár kilometrů od rybníka, kde jsem ještě před nedávnem brousil každé ráno škrabku na kachní hovna) budu hrát za nějakého Bambase v Manon Lescaut. Bylo kolem toho dusno, Bambas něco natáčel. Všichni mu to pochopitelně záviděli a Bambase pomlouvali. Oznámil nečekaně, že na zájezd nepřijede. Zaskakoval jsem několik roliček od studenta po fízla, zkouška byla až před představením. V autobuse mne Neubauer představil souboru, část z nich myslela, že šéf má nového kolouška, jak mi později prozradili. Studenty, spolužáky Des Grieuxe (hrál ho Miloš Mejzlík, Manon krásná Bambasova žena Daniela, Tiberge démonická postava divadla Luboš Vraspír), vytvářela zcela obskurní sestava herců mezi padesáti až šedesáti lety, několik dobráckých slováckých strýců z techniky, věku naprosto nestudentského. Jenom Igor Stránský a Láry Kolář mohli vzdáleně připomínat ve třiceti letech studentíky. Jinak Ferdinand Šafránek padesát pět let, Mirek Bezdíček kolem šedesátky, technikáři před důchodem. Měl jsem několik větiček typu sborové recitace: Ó, Tibergi, ó, Des Grieux… na shledanou, ne, adieu. U toho jsme si s těmi dědáčky pinkali plážovými nafukovacími míči a poskakovali rozverně po jevišti. Ten rozpor, ta trhlina v duši mezi touhou a studem z reality mě provázely celou mou érou v oblastních divadlech.

    Než z první vody odehraju záskok v Manon (zrovna vykřikuju na Mejzlíka: Nesahejte po meči!), musím něco napsat o divadle ATRAPY. V roce 1976 jsem na nádražních záchodcích ve Veselí potkal prodavačského učně a výborného kytaristu Luďka Keďula Zálešáka. Ten hlaholil: Naše lesy nejsou žádným dixielandem!!! Tomu jsem vůbec nerozuměl, myslel jsem, že to je heslo z padesátých let, kdy zakazovali jazz. Odvlekl mne do zadní části nádražní hospody. Tam seděli slovy spořádaných obyvatel města nejstrašnější chuligáni, pro mne svobodomyslné bytosti v těch odpudivých a krásných letech sedmdesátých (odpudivých proto, že sedmdesátých a krásných, protože v letech našeho mládí, abych parafrázoval Ivana Wernische). Legendární Ivan Mejda Nováček, fotograf, majitel amerického džípu. Pepa Klaun Punčochář, tehdy amatérský malíř, opředen pohoršující aférou, když během směny v železárnách souložil v dílně s manželkou svého spolupracovníka. Šéne Ivoš Horký, majitel laclových džín, Eman Kosík, amatérský filmař. Všichni o deset až patnáct let starší. Hodlali dělat divadlo. Klaun, vyhozený z železáren, čistil česla na malé vodní elektrárně, kde měl ateliér, a tam šlo zkoušet. Vzrušeně jsme debatovali do noci, oni znali Provázek, Semafor, já taky, navíc Ypsilonku… Naše lesy nejsou žádným Disneylandem! To byl Vodňanský se Skoumalem.

    Nevím, kdo to vymyslel, ale po nějakém nepravidelném scházení, zkoušení, debatách, pití, poslouchání pásků, poflakování se, výměnách knížek se přišlo na model našeho hraní bez zřizovatele. Domluvili jsme se s lokální rockovou kapelou NUMEN, na kterou stály od pátku do neděle fronty v okolních sokolovnách a hospodách, že vždycky přeruší tancovačku a my něco zahrajeme. Myslel jsem, že to vydrží jednou. Buď nás vyženou, nebo zakážou.

    Už při prvním představení nastal šok. Měli jsme nahozené tři klauniády. Jednu mi odkázal otec, měl ji ve svém repertoáru sokolského baviče z různých šibřinek a pochovávání basy. Publikum nás vůbec nechtělo pustit, dožadovalo se bonusu. Tak jsme s Klaunem vystřihli nějaké básničky. Vypukla takřka vteřinová popularita, což se pozná zájmem dívek a počtem pozvání na pivo či víno od chlapů. Bylo to v hospodě v Milokošti. Nakonec se ustálilo, že tam budeme hrát pravidelně každou neděli a vždycky něco nového, krom našich hitů. Příště už jsme měli kostýmy a rekvizity, několik maskérek. Natočili jsme dva němé filmy a absolvovali jedno šílené vystoupení na vysokoškolských kolejích v Olomouci, po kterém nás považovali za debilky. Naše komika byla brutální, drsný humor dělnické třídy, což byli všichni kromě mne. Á, bacha! Zatýkám Des Griexe Mejzlíka. Nesahejte po meči!

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl – Dějství druhé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,