Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nás pět a půl, dějství desáté

    Cesty, křižovatky, jízdní řády, setkání

    Pozritě, Hanáci! Ve volejbalu nás porazili, všetky ženské nám prebrali a nejlepší divadlo dělajú, prohlásil k souboru Divadla na provázku Peter Scherhaufer po soustředění na Komáří louce u jihočeského rybníka Holub v létě 1984. Exaktně prokazatelné jsou samozřejmě jen ty volejbaly a jeden fotbal. Jinak se pohybujeme ve sféře vkusu. Fakt je, že po soustředění, kde s námi bylo ještě pražské Divadlo na okraji, jsme zaznamenali nápor touhy mnohých našich generačních kolegů (především hereček) jít do angažmá v HaDivadle. A naopak, já jsem dostal lano od Petera Scherhaufera na Provázek (Jsi herec, jsi pán!) a do pražské Ypsilonky, které opakoval Jan Schmidt v průběhu dvou let jedenáctkrát. Až jsem se začal hanbit. Dnes jsem si jistý, že věrnost HaDivadlu bylo to nejlepší, co jsem učinil, byť nejenom tuto sezonu budou pokusy nás zakázat a rozehnat. Do začátku konce komunistického režimu jich bude ještě několik, včetně kriminalizování a soudních žalob a jedné perestrojkové svazácké ceny za divadlo pro mne (o tom příště).

    HaDi – lodičky, Provázek – pyramidy, Okraj – staročínsští mudrci, 1984   FOTO ARCHIV AUTORA

    HaDi – lodičky, Provázek – pyramidy, Okraj – staročínsští mudrci, 1984 FOTO ARCHIV AUTORA

    _tri soubory-1_fmt _tri soubory-2_fmt

    O prázdninách dělám brigádu u zedníků nebo jezdím v pět ráno s tatou do železáren, abych si trochu přilepšil. (Měli jsme bezkonkurenčně nejmenší gáže v celém československém divadelnictví, bylo to součástí sociálního vydírání. Experimentální divadlo – experimentální platy!) V divadle jsme drželi nepsanou domluvu, že v televizi nebo ve filmu, kde se začaly objevovat nabídky, bereme jen pohádky a filmy se slušnými lidmi (hráli jsme ve filmech Dušana Hanáka, Ivana Baladi, Dušana Trančíka, Miroslava Balajky). Se Sedalem a Goldflamem jsme odmítli hrát v jakémsi seriálu brněnské televize o práci estébáků (měl to být brněnské major Zeman), produkční mi říkal: To jste si posral kariéru, seriál dělá herce. Léto roku 1984 jsem byl raněný z rozchodu s děvčetem a žil jsem na pokraji sebezničení. S Vláďou Mišíkem, který měl zákaz hraní (ten byl původně vyslovený do zapomnění!), jsme trávili čas dílem v nonstopu ve Vodičkově ulici v Praze, dílem na Horňácku a pili. Nakonec jsme se rozhodli ze záchranných důvodů odjet do legendární Brizgalky, salaše v slovenských Beskydech, u polských hranic. Do nejbližší vesnice bylo sedm kilometrů, každý nápoj se tahal do kopců. Tady kraloval ozdoben kozou a mandolínou, erby divého lesního muže, vystudovaný sociolog, toho času kotelník a nefalšovaný slovenský andr Gusto Dobrovodský. Jezdili tam Jano Langoš, Nikolaj Stankovič, Olga Havlová, jednou tam bratři Slováci jako pohanského bůžka vynesli Dominika Tatarku. Zatoužil jsem aspoň na chvíli překročit státní hranici, protože jsem do svých šestadvaceti let nikde nebyl. Sbírali jsme houby a borůvky a já jsem jako omylem přelezl pár metrů do Polska. Tam jsem si zařval, jak švec v zemi krále Miroslava: Nie ma wolności bez Solidarności! Nevysvětlitelná věc dnes.

    Tak co? Tak jak?

    Atmosféra na soustředění patří asi k tomu nejsilnějšímu, co mne v divadelním životě potkalo. Spalující touha artikulovat potřebu svobody a generační výpovědi byla tak mohutná, že dodnes vidím celé táboření jako film den po dni. Do pórů mi proniká i studená voda z ranních nudistických koupelí v rybníce. Ta osvobozující nahota, to byl spontánní symbol našeho života zde. Motáme se s Pecou a Zdeňkem Duškem v pět ráno z hospody, mlha z rybníků zavalila krajinu, v lese se ozývá hraní na housle. Na pařízku stojí Iva Bittová, s krvavým otlakem pod krkem cvičí a cvičí (Poprchává, cigánovi do rukáva, héééj). Když jsme první dny ráno s hadivadelní partičkou vzhledu kavárenských povalečů kráčeli na lesní mýtinku debatovat během vyřezávání lodiček z kůry o našem vkladu do společného projektu, měl už Provázek rozcvičku, metali salta, žonglovali, házeli nožem, stavěli pyramidu z lidských těl. Divadlo na okraji předčítalo Potužilovi své intimní deníčky, deklamovali staročínské mudrce a poezii, trojhlasně zpívali zhudebněného Máchu. Na tohle nemáme, myslel jsem si. My jsme měli za sebou čtyři měsíce rozprav a ještě jsme nepohnuli rukou, akorát ty lodičky. A pak jsme to náhle během dvou tří dnů našli a uchopili. Mezitím jsme rozmetávali každé odpoledne Provázek v zápasech volejbalových, které organizoval soutěživý Šery. Tým snů z Provázku: skoro dvoumetroví: Lála Dulava, Martin Tarzan Havelka a Šery, mrštní akrobati Peca, Láry Hauser, Pavel Zatloukal. Proti nim my: trpaslík Goldíny na plochých nožkách, které neodlepí ze země (On je zadupávač mravenců, řekla mi kdysi jeho dceruška Sisinka…), vyléčený alkoholik Karda, těhotná Hanka Müllerová, choreograficky se zmítající Sedal (odehrával míč zásadně umělecky přes hlavu dozadu místo přes síť), rachitik Rychlík. Jen bývalý hokejista Kovalíny s Maršovským vytvářeli zdání lidí, kteří tuší, jak dostat balon přes síť. Kardu občas vystřídal Jirka Bulis, který hrál v polobotkách, líně se ploužil po hřišti a občas lehkým mávnutím klavíristické ruky zarazil míč u soupeřů do země. Pokaždé jsme vyhráli 3:0 na sety. Šery zakopával vztekle míče do lesa a řval na nebohého nejobětavějšího Láryho: Vidíš, pičo, to je kvůli tobě! Dáme čtvrtý set, a kdo ho vyhraje, vyhrál celý zápas! Bylo to neuvěřitelné, ale přistoupili jsme na to. Vyhráli jsme 15:1.

    Vy možná, já určitě!

    Cesty měly 11 schvalovaček(!), z Prahy jezdily volhy s komunistickými divadelními funkcionáři a míchaly se s brněnskými schvalovateli. Jen něco zakázali, my jsme okamžitě vymysleli ještě horší věc. Šéf Tuček po poslední schvalovačce zhrouceně ukazoval ruce v imaginárních poutech a významně koulel očima. (Podle Peggyho Nekolného si pozval vedoucí projektu a za zavřenými dveřmi šeptal – Vy možná, já určitě!) Výborně se zachoval Zdeněk Buchvaldek (ten vysmívaný soudruh Bavor z Muže na radnici). Premiéry se vyvzdorovaly. A zněly i čtvrthodinové potlesky vstoje. To nešlo odpustit. V deníku jihomoravských komunistů vyšla série dehonestujících a likvidačních kritik. O generaci starší režisér František Čech, politický vězeň padesátých let, můj spolurodák z Veselí, k němuž a jeho ženě Brigitě se nikdy nepřestanu hlásit, jako ke svým duchovním učitelům, nám však napsal: Do rána jsem nespal a přemýšlel o tom, zda to, co jsem viděl, je divadlo, a ráno jsem si odpověděl, že je, protože to v sobě má étos, je tu jasný oblouk od nešťastného jednotlivce až k společnému souzněni všech, a konečně je tu nejdivadelnější princip: divák je tu přítomen svátku, mimořádné události, divadelní slavnosti, která člověka pozdvihuje, přináší mu radostné poznání. Začalo se mluvit o divadelní Chartě naší generace.

    Představení v Bratislavě, kde chtěli soudruzi ze slovenského svazu dramatických umělců vidět scénář a vyjednávači Šery s Jánem Zavarským jim ho odmítli vydat, bylo povoleno 50 minut před začátkem. Básník Feldek vzkřikl: Ešte Česi povedia, že Slováci sú kokoti! Slovenský dramaturg a kritik Martin Porubjak po představení v Bratislavě označil Cesty za lidský a občanský čin. Spoločný projekt Cesty demonštroval mravnú silu a úprimnosť tých štyroch štúdiových divadiel, (…) po dlhých prípravách, spoločných improvizáciách, skúškach a sústredeniach sa zrodilo dielo, ktoré prekročilo hranice umenia a stalo sa ľudským, občianskym činom.

    Vy možná, já určitě! (zleva: Goldflam, Scherhaufer, Schmid, Potužil, Kovalčuk), 1984 FOTO ARCHIV AUTORA

    Vy možná, já určitě! (zleva: Goldflam, Scherhaufer, Schmid, Potužil, Kovalčuk), 1984 FOTO ARCHIV AUTORA

    Pryč z Jeruzaléma a přes držku

    Pak spadla klec. Další představení byla zakázána. Pro HaDivadlo to bylo drtivé, protože Cesty měly být na jaře roku 1985 vrcholem dílny k desátému výročí založení souboru v Prostějově. Bylo zřejmé, že havrani Smrtipotu krákají nad naší existencí v hanáckém Jeruzalémě (Jeruzalém miloučký a hezký, tak hanácký a neochvějně český, zpívala vlastenecká píseň). Nastoupila nová, cyničtější garnitura komunistických funkcionářů a zákaz uvedení Cest byl jejich prvním výkonem. Bylo jasné, že to je začátek. Seděli jsme u Kovalčuka v kanceláři a z ničeho nic začala neplánovaná debata, která trvala do noci. Kam jsme (jsme-li vůbec) ochotni zajít. Shodli jsme se, že za ustupování diktátu nikdy. Já jsem připraven jezdit někde s maringotkou po vrtech nebo dělat v kotelně a přejít natvrdo do politické opozice, říkal Kovalčuk. Souhlasili jsme s tím všichni. Zatím jsme zkusili riskovat a rozhodli se z Prostějova odejít do Brna. Mělo to jeden těžký háček, neměli jsme kde hrát. V prostějovským chlívku, dávalí po hrnkú slovovicééééé… (básnil Hubert Krejčí, kterého vytáhl Kovalčuk k režii v HaDivadle).

    Před časem, při jiném zájezdu divadla do Bratislavy, se přihodila přízračná věc, která asi nijak nesouvisela s naší situací v Jeruzalémě, ale přesto. Byli jsme v centru města po představení přepadeni a brutálně zmláceni v čerstvě zkolaudovaném domě našeho slovenského kamaráda, malíře Fera Bubina Kudláče. Ve tři v noci tam vtrhlo komando osmdesáti policistů se psy, slzným plynem (Do piče, taký Chanel 5 som ešte nemala, geniálně opáčila policajtům paní domu, když jí bezdůvodně nastříkali slzák do očí) a ztlouklo společnost asi třiceti nekonformních mladých lidí. Já už jsem spal a dostal jsem pendrekem v posteli. Pozatýkali nás, hnali neoblečené sněhem (těhotnou Hanku bosou) a odvezli na strašidelnou stanici VB U dvoch levov (U dvou lvů). Strčili nás všechny do takové klece na chodbě a po jednom vodili celou noc a den k výslechům. Obvinili nás z vloupání do domu, což byla totální lež a záminka, protože jsme byli hosty majitele. U absurdního výslechu nedokázal vyšetřovatel pochopit, kde jsem vlastně zaměstnaný. – Státní divadlo v Brně. – Ulica? – No, my sídlíme v Prostějově. – Ulica Prostějov! – Ne, Prostějov je město, my jsme detašované pracoviště, sídlíme tam na Vojáčkově náměstí. – Takže, Štátné divadlo Brno, ulica Vojáčkovo námestí. – Néé, to je v Prostějově, to Vojáčkovo náměstí. Prostějov je město, šedesát kilometrů od Brna, hanácký Jeruzalém. – Aký Jeruzalém? – Vy jste jako pohádková postava, hloupý Honza. A už jsem ji měl. Z vedlejší místnosti přiběhl nějaký velitel a vykřikl: Nebi ho, je to umelec, bude sa sťažovať. Když mne vedli po schodech ven, Sedal s výrazem Fučíka vzrušeně špital za mřížemi: – Cós jim povídal? – Hlavně neříkej, že děláme divadlo v Prostějově, dostaneš přes držku.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl, dějství desáté

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,