Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mezi kostelní věží a urychlovačem částic

    Šest šedě oděných herců přichází, aby vyprávěli příběh. Příběh o velkém černém autě bez světel, zpívajících dětech, brazilském deštném pralese, urychlovači částic a především o malém angličáku. Usedají na spoře osvícenou kovovou lavici a počínají hovořit, zdánlivě nesouvisející obrazy vytržené z různých životů se tak pomalu skládají v koláž jednoho pozdního listopadového odpoledne.

    Létající dítě

    Šest herců vypráví o jednom pozdním listopadovém odpoledni FOTO PAVEL NESVADBA

    Létající dítě Rolanda Schimmelpfenniga má formu monologického vyprávění. Nejvýraznějšími stylotvornými prvky je refrénovitost textu a jeho přerývavé přechody mezi rozličnými pohledy postav. Výjevy se opakovaně vracejí, asociativně se vynořují – tak, jako se člověk vrací k některým myšlenkám a dojmům, aby se vzápětí v uvažování vydal dál. To, co se na začátku zdají být výkřiky do tmy, se postupem mění v jednu ze souvislých linií příběhu.

    Právě zde tkví největší nástraha i výzva dramatu. Přibližně v polovině představení divákům dojde, k jakému tragickému vyústění všechny roviny směřují, ač k ní některé promluvy dojdou oklikou. Atmosféra by měla začít gradovat a vyvrcholit v uzavírajícím úsečném prohlášení o fatálních důsledcích rodičovské roztěkanosti. Bohužel režisér Mikoláš Tyc hozenou rukavici pozvedl pouze napůl. Pod jeho vedením jednotlivé situace pointují samy sebe, ale do celkového vyznění se příliš nespojují. Jednolitý tok problematizují zcizovací narážky (např. když herci opravují faktické nepřesnosti svého kolegy) nebo komické momenty (třeba leguán tvořený „řetězem“ herců či jejich pošťuchování coby členů dětského sboru). Nedokáží splynout s hlavním tahem příběhu, a neúmyslně ho boří.

    Metafyzický rozhovor duše dítěte a kostelníka na ochozu věže vyjevující duchovní rozměr hry tak nevládne silou, kterou by mohl mít. Nakonec nepomáhá ani retardace poslední scény, kdy repliky manželů říkají postupně všechny tři páry. U každé dvojice emoce zřetelně nabývá další kvality, posouvá postavy tu k většímu šoku, tu k větší nevěřícnosti. Leč divákovo spočinutí v okamžiku strašného poznání nebudí zamýšlený otřes.

    Nicméně poměrně trvalým pozitivem (v této sezoně by se našly výjimky) „buranských“ inscenací zůstávají herecké výkony. Hostující aktéry se podařilo sladit se stálými členy souboru. Vznikla dobrá kolektivní souhra, jež nepotlačuje individualitu jednotlivců. Nejvíce vynikají Magdalena Tkačíková a Jaroslav Matějka, paradoxně také díky komickému rázu několika svých etud. Tkačíková jako rozverné dítko s lampionem a Matějka v nepřirozeném úhlu šátrající po telefonu totiž přinášejí tepající energii usvědčující zbytek inscenace z nepatřičně klidného podhoubí. U všech herců mnohokrát probleskne rozechvělé nitro, jenže bez kontinuálního pokračování, režie pro ně totiž nebuduje dostatečný prostor.

    Výše napsané řádky, zřejmě více než jsem chtěla, zastírají hlavní pozitivum inscenace – pro toto divadlo nezvyklou dramaturgickou volbu a odvahu pustit se na objevitelskou cestu. Sympatická snaha vybočit ze zajetých a osvědčených kolejí sice napoprvé nevyšla na sto procent, ale může tvořit solidní základ trasy nové.

    BURANTEATR – Roland Schimmelpfennig: Létající dítě. Překlad Petr Štědroň. Režie Mikoláš Tyc, dramaturgie Jitka a Jan Šotkovští, scéna Karel Čapek, kostýmy Aneta Grňáková. Psáno z české premiéry 19. dubna 2014 v BURANTEATRu na Stadioně.


    Komentáře k článku: Mezi kostelní věží a urychlovačem částic

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,