Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vyhnáni k bezbřehé svobodě?

    Brněnský Buranteatr zakončil svou velmi vydařenou sezonu premiérou jediného dramatu Jamese Joyce Vyhnanci. Hra, kterou slavný irský spisovatel psal ve švýcarském exilu v čase první světové války souběžně se svým klíčovým románem Odysseus, s nímž ji pojí některé autobiografické rysy, stojí v autorově díle poněkud stranou pozornosti nikoliv jen pro svou osamocenost. Jisté prvky realistické kritičnosti a neřešitelné zauzlenosti mezilidských vztahů by mohly svádět k hledání styčných ploch s velikány předchozí generace evropského dramatu, Vyhnance však proti Čechovovi či Ibsenovi zřetelně vymezuje jistá experimentálnost v teoretickém ohledávání tématu tradičně chápané mravnosti, které z nich činí do jisté míry knižní drama. Nadto disputacím o etice, jakkoliv stále jiskřivým a podnětným, současný společenský diskurs již unikl. To vše jsou zřejmě i důvody, proč se Vyhnanci dočkali české premiéry až Dočekalovou inscenací v Národním divadle v roce 1994 a druhý brněnský pokus o ně následuje po téměř dvaceti letech.

    Vyhnanci

    V popředí Klára Vojtková jako naoko submisivní Berta FOTO PAVEL NESVADBA

    Lze tušit, že za volbou neznámého klasika stála mimo jiné výtečná příležitost pro čtveřici herců (skoro)třicátníků. Souběžně s variacemi či aktualizacemi klasických textů (Misantrop, Pán s kaméliemi, Heda Gablerová) pěstuje Buranteatr v jedné své linii také tzv. herecké divadlo testované na moderních či současných látkách (Skleněný zvěřinec, Obraz, Pan Polštář); miniaturní hrací prostor na Sokolském Stadionu, kde soubor působí, s bezprostředním kontaktem jeviště s hledištěm, tu slibuje silný divácký zážitek. Touto cestou se vydala také inscenace Mikoláše Tyce vyznačující se neokázalou, až minimalistickou režií, která svůj výklad soustřeďuje zejména do práce s promyšleně navrženou scénou Karla Čapka: srozumitelnost idey nových prostorů vznikajících otevřením průhledů těmi dosud známými je pointována v závěrečné části vyosením zadní stěny a rozevřením bočních. Poznávání neznámého je tak sice lákavé, má však své meze, jejichž překročení může vést k osobní i vztahové destrukci.

    Jiří Š. Hájek hraje spisovatele Richarda Rowana jako docela nerudného mladého jezevce, který teorii o nezbytnosti úplné vnitřní svobody jedince uvádí do praxe vědomou indiferencí k pletkám své ženy Berty s jeho dávným přítelem. Zdá se však, že Richardovo jednání není vedeno jen idealistickými pohnutkami: možná je mu vhod alibi k pěstování vlastního poměru s učitelkou hudby Beatrice, snad jej představa ženiny nevěry i vzrušuje. Jiří Hájek nadto Richarda vybavil stopami žárlivosti a umanutostí, s níž manželkou manipuluje. Kateřina Dostalová ztvárňuje učitelku Beatrice jako stále napjatou, ostražitou bytost, kterou rozechvívá Rowanova zachmuřená blízkost i vědomí, že je jeho múzickou inspirací, dávná zkušenost a snad i povaha ji však svazují pouty opatrnosti. Richardův přítel, novinář Robert, plní v podání Petra Jarčevského v zamotaném vztahovém čtyřúhelníku roli až politováníhodně bezděčného komika. Říká si o ni polohou blazeovaného svůdce, jehož zdánlivou sebejistotu nezadržitelně drolí podivný postoj dávného druha i nevypočitatelnost Bertiny náklonnosti. Tu hraje Klára Vojtková hostující z uherskohradišťského Slováckého divadla v asi nejplastičtějším výkonu večera. Spisovatelově ženě propůjčuje dráždivou ambivalenci té, která se prezentuje jako submisivní figura hry, jíž nerozumí, jen proto, aby odvedla pozornost a získala vlastní manévrovací prostor. Mezi mlýnskými kameny nerovného manželství a pokrouceného mileneckého vztahu tak dokáže vybalancovat vlastní suverenitu a přežít.

    Má se lidská přirozenost oddat svobodné proměnlivosti vztahů, nebo poddat zodpovědnosti za duše těch, které k sobě poutáme? Inscenace Buranteatru o tom vypráví se zaujetím, herci diváka v kontaktním prostoru snadno přimějí, aby o spletitosti otázky přemýšlel.

    Buranteatr Brno – James Joyce: Vyhnanci. Překlad Vladimír Vařecha. Režie Mikoláš Tyc, scéna Karel Čapek, kostýmy Aneta Grňáková, výběr hudby Jan Šotkovský, Mikoláš Tyc. Dramaturgie Jan Šotkovský. Premiéra 31. května 2013.


    Komentáře k článku: Vyhnáni k bezbřehé svobodě?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,