Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bůh náhody byl rozpustilý…

    Nedávno jsem letěla z Kanárských ostrovů. Důvod, proč se jezdí na Kanárské ostrovy je jediný – ne za kulturou, ne do divadla, opery, ale za kulturou odpočinku u knihy a oceánu… Tam není hříchem opalovat se, rozvalovat se, udělat si pohodu po nezastavitelném pracovním tempu… Někdy se takhle zcela uvelebit v pohodě a nic nedělat hlavně přes Vánoce a Silvestra mi příjde zcela cool. Ne že bych se opalovala na pláži, ale odletět si do exotické země a nechat za sebou zimní šeď či zimní slunce, sněžit, mrznout, zkrátka dát vale zimě v Evropě, ať je jakákoliv. To jsem udělala. A nebyla jsem sama…

    Kdo je na této fotografii se dozvíte na konci 1. dějství. FOTO autorka

    Kdo je na této fotografii, se dozvíte na konci 1. dějství. FOTO autorka

    První dějství

    První scéna

    Když už se zase nezastavitelně blížily povinnosti v Evropě, musela jsem zpět. Odlítala jsem z La Palmas de Gran Canaria…

    Letiště není velké. Už si to valím s kufry, když najednou vidím v davu známý obličej… Že by to byl on? Tady na Kanárech? Dívám se, zda je to skutečně On. Ne, je to skutečně on… Ale že by taková náhoda!? Když náhle zmizel v davu…

    Uklidním se. Byla to jen podoba.

    Druhá scéna

    Přišla jsem do fronty na odbavení, a koho před sebou nevidím, Carlu! Stojí přede mnou, jako přede mnou stála v Berlíně na letišti před měsícem, když jsem odlítala na Kanárské ostrovy… Zase se potkáváme. To jsem z toho paf. A ona taky…

    Pochází z Gran Canaria, já ztratila její číslo, abychom si zašly na kafe… A osud tomu takhle chtěl, abychom se opět setkaly! Obě jsme jako u vytržení. Jak nás to nebeské divadlo řídí a píše pro nás divadelní kousky…

    Ale to zatím byla jen ouvertura… Ten den bude osud skutečně štědrý!

    Třetí scéna

    Už sedíme v autobuse. Přejíždíme mezi letištní halou a letadlem. Autobus se plní, když se směrem ke mně protlačí, jako bychom byli magicky přitahováni – On!!

    Tady nastává obrat…

    Naproti proti mě si přisedává: ON! Jsem v šoku a dám to i najevo. Takhle se setkat, v autobuse, na letišti a na Kanarských ostrovech je prostě osud! A už mu své pocity sděluji… Skutečně jste to Vy? Z Berlína, z Volksbühne? A vyslovuji slova, jako bych se učila mluvit… Překvapeně a jako by to byl sen… Jsem z toho zase tak vedle, že najednou nevím, jak se On jmenuje….!  Jaká to náhoda… dobrý den, já pracuji v divadle, píšu německy prozu, divadelní hry… Už to ze mě podivně leze. Tahle část mi nebyla přijemná. Představit se je slušnost, ale nemuselo to být. Ale v tom teple a krásném dni a při celé té náhodě se to nabízelo…

    No to je náhoda… Usmál se mile. Celý opálený, oči mu svítily odpočinkem… Jeho poměrně mladá přítelkyně se také usmála… Ale co se stalo…! Najednou si nemůžu vzpomenout, jak se ON jmenuje… Jak se jen jmenuje!? Pane Bože! Volala jsem ho!! Vzpomínala na jeho představení, na plakáty po Berlíně… Všude jeho jméno, jen ne teď v mé hlavěi… V mysli se mi nořila různá jména, ale jeho vůbec… Tolik představení jsem od něj už viděla. Vlastně když jsem přišla v roce 2003 do Berlína, nikam jinam jsem nechodila, jen do Volksbühne… Ale ne, i do Berliner Ensemble a Schaubühne…

    Bydlela jsem v Prenzlauer Bergu, tak jsem to měla blízko. Volksbühne byla mým dennodenním centrem inspirace a radosti… A jako žurnalistka jsem měla vždy levnější lístek. Jeho inscenace Dostojevského děl, jako třeba Idiota… s Martinem Wuttkem… byly úžasné. Inspirovaly mě. A další a další … On… můj vzor…

    A teď bojuji… Jak se jen jmenuje.. Asi jsem dlouho ležela na sluníčku… Ne vlastně byl úplněk… 15. leden… Ten má ten vliv… Takové zatmění jsem snad nikdy neměla…

    Zkusím to tedy jinak. Jmenuji, Milena… kde jste byli? – Těší mě, Frank… v Maspalomas

    Maspalomas znám, to je taková německá turistická kolonie. Na pláži leží a všude chodí samí Němci. Divím se, že zrovna tam byl… Je to tam strašné, jen duny jsou tam nádherné! Ale zase se vracím ke jménu… Že jsem neřekla příjmení, to by se představil i on… Ale byl tak milý…

    Odkud jsi? zeptal se mě. Z Prahy, Čech… – No tam to mám rád. Bylo by bezva zase jet na Festival německého jazyka… – Stále existuje. Ale už ne v takovém rozpětí, jako před lety… Smějeme se na sebe… A dojíždíme k letadlu…

    Uvidíme se v Berlíně… zašpásuji… Určitě, pěkný let… Rozloučíme se… A jdeme každý svou cestou… Carla mě celou dobu pozoruje. Nic nechápe. Koho jsem to potkala?! Nerozumí německy, tak ji to španělsky vysvětlim. Diví se, jaké mám známé… Ano, ale nemohu si vzpomenout na jméno. Naštěstí je nepotřebuje vědět, kultura ji nezajímá…

    Čtvrtá scéna

    Jdeme do letadla… Jdu ke svému sedadlu 19C… Když dorazím, koho tam nevidím vedle mě sedět!?: FRANKA!!

    Oba jsme udiveni z té až moc velké náhody. Sedíme – tedy přes uličku – vedle sebe!!

    Jsem ještě víc rozrušená… Budeme vedle sebe sedět 5 hodin… Taková příležitost! S Frankem… ještě furt ke mně nedorazilo to jeho příjmení… Ale jak jsme se představili, tak mu říkám: Frank. Vykám.

    Napadá mě, že bych s ním mohla udělat interview... Frank, to bychom spolu něco mohli spáchat, když takhle vedle sebe budeme sedět celých 5 hodin…  To by bylo zcela exkluzivni interview… Ve vzduchu, za letu… Nad Afrikou, nad Evropou… Hned mě napadají Divadelní noviny!

    No moc rád, ale zítra už zase uháním do Vídně, začínám tam zkoušet. A musím se připravit… Ukáže mi skutečně silnou knihu. Dvakrát tak silnou než je Bible…

    Ptám se, co je to za „Bibli“. Je to Hans Henny Jahnn. Vše napovídá tomu, že na pláži podtrhával a pracoval… Škoda… Jasně, chápu, řeknu. Ale přijď za mnou v březnu, to už budu zpátky z Vídně a rozhovor udělámeDobře přijdu! Těším se. Dám mu vizitku. Vzlétáme…

    Mám také připravenou práci… Ale rozhovor za letu by byl unikatní… No, kdo ví, třeba zase spolu někdy poletíme…

    Před rokem jsem takhle letěla z Berlína do New Yorku s Matthiasem Lilienthalem, tehdejším ředitelem HAU. Neseděli jsem vedle sebe, dvě řady nás dělily, ale pozdravili jsme se. Bylo časně ráno, tak nebyla chuť mluvit. A nebylo to tak spontání jako s Frankem…

    Sedím jako přibitá na sedadle, a přemýšlím o příjmení…

    Pátá scéna

    ON pracuje. Nechám toho přemýšlení a také vytáhnu laptop a píšu. Pracuju na svém novém větším filmu podle mé povídky napsané německy Der Neinsager… Jaká to náhoda, že zrovna ON režíroval ve Volksbühne Der Jasager, der Neinsager od Brechta. Ale to jsem mu neřekla. Kromě toho můj Der Neinsager vznikl dřív, než jsem viděla tohle představení a věděla o Brechtově textu. Zase náhoda… Bůh náhody byl dnes rozpustilý…

    Přibližuji se k svému oblíbenému divadlu a Frankovi. Teď už jsme tedy hodně blízko. Pracujeme vedle sebe, v pohyblivé kanceláři. Oba dva pracujeme na tom, abychom vyslali „uměleckou zpověd, výpověď“ lidem, co uvidí naše představení, film… Jsme jako kosmonauti… Od Země se odrazit a ve vzduchu vytvářet MESSAGE FOR PEOPLE…

    Píšu scénář na film, on podtrhuje a zapisuje. Ne ne, nepozoruju ho, jak jí… Neposlouchám, co vypráví přítelkyni… Respektuju jeho privátní zónu. I když jsme tak blízko sebe!

    Šestá scéna

    A co se s Frankem vyfotit? Zdokumentovat náhody v jeden snímek. Spolu v letadle, kdo má takovou fotku? Usmál se, nebyl proti… Označil to také za výjimečný okamžik… S bleskem, bez blesku neřeším. Hlavně, že se vyfotíme. Hlavně, že budu mít vzpomínku. Pošlu ji do Volksbühne… Komu?! A najednou mi to docvaklo i s foťákem: Frankovi Castorfovi!!!

    Frank Castorf se jmenuje můj divadelní hero a spolucestující z Kanár do Berlína.

    Konec prvního dějství

    Pokračovaní příště. V březnu. V divadle.

    ///

    FOTO archiv

    Milena Oda. FOTO archiv

    Milena Oda se narodila v Jíčině (1975), dnes žije a pracuje v Berlíně. Píše prózu, drama a poezii a překládá z německého jazyka do českého a opačně. Studovala germanistiku a historii v Olomouci na FFUP, dále v Bayreuthu, Salzburgu, Klagenfurtu a v Düsseldorfu. Působila jako hostující studentka na Mozarteu v Salcburku a asistentka dramaturgie v divadlech v Klagenfurtu a v Schauspielhaus Düsseldorf (2000-2003).  Absolvovala stipendijní pobyty Writer in Residence v Pécs/Pětikostelí (Maďarsko) a Unabhängiges Literaturhaus Krems an Donau (Rakousko). Přijala pozvání na divadelní festival Creative forum of the independents theater groups v egyptské Alexandrii. Byla nominována na Cenu Nadace Alfréda Radoka v Praze za hru Pěkné vyhlídky ve vlastním překladu. Byla nominována na Open Mike v Literaturwerkstatt v Berlíně (2002). Ve Vídni v roce 2006 obdržela cenu Marguarite d `Or za literaturu – za povídku Schritt und Tritt. Napsala scénář divadelní hry Mehr als Meer. Hra byla vydána knižně v německém a arabském jazyce v Edici Bibliotheca Alexandrina (2009).


    Komentáře k článku: Bůh náhody byl rozpustilý…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,