Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bůh existuje… jsem si jistá… absolutně jistá…

    S Alenou Ambrovou jsem se seznámil tak, že jsem hned druhý den na JAMU viděl Pohnutelné čtení o hraběnce Genovéfě a tam jsem se zamiloval – nejdřív do Miroslava Donutila – a pak hned do ní.

    Druhý den jsem měl první lekci z řízení divadel – učil mě to pan ředitel Mayer z Národního – a tomu jsem řekl, jak mě ten Provázek okouzlil, a on odvětil, že jsem se zbláznil, že tam nejsou žádní herci, jen kašpárci, zpocení kašpárci – načež jsem řekl, že si to nemyslím a že všechny ženy jsou tam nádherné, a on řekl, že nevím, o kom mluvím, Iva Bittová že tam přece už dávno není, a já jsem říkal, že ne Iva Bittová, ale Alena Ambrová že mi připadá nádherná, a on se na mě podíval divně a studeně a pomyslel si cos – bůh ví co přesně – ale pak už mi navždycky vykal. A pak jsem chodil všechna ta představení shledávat a nadšený být pokaždé znovu a znovu a plakát Pas de deux měl jsem v Bruntále nad postelí a Aťka na tom plakátě shlížela na mý chlapecký sny a věděla zatraceně mnoho a já se s ní pak i seznámil a všichni mi říkali pozor na ni, to je Scherhauferova chráněnkyně, to by taky mohlo být o hubu – a já jsem ji různě hladil stéblem po hlavě a ona se dívala teskně a nechávala mě tu a tam přespat u nich v kuchyni, to jsem ještě bydlíval v Provázku na zkušebně, vždycky se muselo počkat, než vrátný z Domu umění udělá prohlídku, zarýgluje všechno – to bylo třeba na nějakých pět deset minut vlézt do skříně a počkat, až se pan vrátný ujistí, že tam nikde nikdo není, pak po špičkách vylézt zas, natáhnout si žíněnku a spát. Ale i tam – čas od času půjčila mi Aťka prostěradlo a polštář a někdy i uvařila. Kuře.

    No a pak byla revoluce a Petr Oslzlý odešel do Prahy dělat společnost lepší, než byla, a Peter Scherhaufer rozhodl se zreformovat moravské vysokoškolské umělecké školství a v divadle najednou udělalo se místo – čili jsem mohl s tím svým Studiem začít se roztahovat – tak jsem se hned i roztáhnul. Různé zásadní zprávy o mladých srdcích jsme produkovali, do naha svlékali se – nejčastěji Smečák a Dragoun a Zrzavý a Kevrič – a nahé dívenky pomalovávaly ty jinochy barvou a vzrůšo z toho bylo po Brně a já byl přísný a urputný v té své práci s mládeží a Aťka zas mi pomáhala a někdy, když jsem trval na tom, že pohyb ruky musí trvat šestadvacet vteřin, jinak že jest Smečka pitomec, zastala se ho a řekla, ať si dám pohov – toto že jsou děti a těm se přece nějaké to chvění malíčku odpouští. A já se styděl najednou a snažil se být lepší, než jsem byl.

    Pak se ty děti přejmenovaly na Neděti, a pak dokonce Zatracené již Neděti a Vladimír Just, když to všechno viděl – ta naše představení, pubertální řvaní po lásce – překousl málem propisku, jak ho to štvalo – a měl pravdu, bylo to myslím hodně nesnesitelné. Ale když to pak napsal – zas právě tato Aťka za mnou přišla a řekla, že ona si to nemyslí – že všechny ty děti sbírají v sobě velkou sílu a že jednou změní tvář českého divadla – alespoň kousek z ní. Vsázela zejména na Míčovou a Zrzavého a Holého a Kevriče a Smečku a Votavu a Novotného a Burešovou a Kantora – a měla pravdu – jsou dnes do jednoho zatraceně šikovní.

    S tím Studiem jsme pak hráli až osmkrát za měsíc a fronty stály a všechny to dost iritovalo a Petr Oslzlý se vrátil z Hradu a začal dělat pořádek v domě a rovnou mi neprodloužil smlouvu a já jsem všem volal, aby se mě zastali – ale nikdo to neuměl, jen ona ano – zbytečně sice, ale vehementně – a já za to byl vděčný jako pes.

    Pak jsme byli sedm let bez sebe a já jen tu a tam slyšel, že s Aťkou je to divoký, nemocná že je mnoho a mnoho, bez Peterka nešťastná a žít že se jí čas od času nechce a málem že umřela a pak jsem přišel zpátky a potkal ji zázračně uzdravenou, po těžké nemoci jakoby vzkříšenou, plnou radosti a vůle pracovat a věřit. Stala se od začátku naší velikou oporou, pořád nám vařila čaje a polívky a filosofovala a nadšená uměla být z toho, že jsme angažovali Buršovou, že Šmída, že Jeništu, že Holendu, že Kubátovou, že Vyorálka pověřili jsme Idiotem, Vrbkovou Lízou, Budaře Stavroginem.

    Kromě toho nám všem pořád něco mazala na chleba a skvostně a dojemně uměla být matkou Raskolnikovi, Gaňovi Ivolginovi i Stavroginovi – všem těm běsům chtěla v těch svých rolích maminek nějak pomoci – nebylo jak – ona to stejně nevzdala. Byla vždy neuvěřitelně dojemná a pravá a trochu směšná – když ve svých postavách prosila, když házela předměty po lidech, které milovala, když se modlila – a nevěděla přitom, jak se to přesně dělá.

    Když v rámci natáčení dokumentu o Svlékání z kůže (společné provedení projektu Sto roků Kobry) poznamenala – spíš jenom tak mimo záběr – Bůh existuje… jsem si jistá… absolutně jistá… – chtělo se mi brečet. A od tý doby si to dost často říkám – jejími ústy a její intonací.

    Dojemný byl její Osvald v Cirkusu Havel – popletený sluha na konci své životní cesty. Nemohl chodit, nemohl nic změnit, nemohl nic říct. Ale i za těchto okolností si zachoval noblesu zrovna královskou.

    Tu stejnou, se kterou pak Aťka na konci své cesty nejprve rozhodla se bojovat s démonem, pak nad ním ještě i zvítězila – rovnou přešla do velkého podezření, že Nemoc obchází – ta blbá, ta račí a ještě i tenkrát chtěla hrát, hrát a hrát. Často mluvila o tom, že je jí mizerně, ku posrání, všechno že ji bolí, ale ona že to odehraje – tu Dračevovu matku v Baladě pro banditu, tu Indiánskou babičku v Psí hvězdě, tu Nemoderní tanečnici v Láskách jedné plavovlásky, tu Chromou paní v Tramvaji do stanice bratří Mašínů.

    Alena Ambrová byla veliká umělkyně a neobyčejně laskavá žena a baletka a vášnivá teoretička herecké tvorby a tanečnice na střeše a velkorysá strážkyně tajemství, jakých je u českého divadla a v životě málo.


    Komentáře k článku: Bůh existuje… jsem si jistá… absolutně jistá…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,