Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Biblické rockování

    Jesus Christ Superstar, Evangelium o Marii a Mše mají společný základ v biblických událostech a rockové hudbě. Rozdílné jsou hudebními styly i dobou a logikou svého vzniku. V Česku se sešly v krátkém časovém rozestupu těsně před Velikonocemi, ale jejich uvedení nesouvisí pouze s hlavními křesťanskými svátky, cílí na různé strany. Všechny premiéry zakončil standing ovation – ani v jednom případě jsem neměl důvod se připojit. A to nejen proto, že se z vyjádření úcty k mimořádným dílům stala snobárna – snaha dokázat si, jak důležité věci jsme se zúčastnili.

    Evangelium o Marii

    Evangelium o Marii se odehrává v uzavřeném fantasy prostoru (vpravo Petr Ště­pán v roli Jana, uprostřed Jiří Mach s Kristínou Vreckovou jako Josef a Marie, company) FOTO JEFF KRATOCHVIL

    Jesus na parkovišti

    Uvedení rockové opery Jesus Christ Superstar (1969) v Národním divadle moravskoslezském neznamená jen první a velmi slavené setkání Ostravy s legendárním dílem. Je to poprvé, co si na kultovní dílo troufli v „běžném“, městem zřizovaném souboru. Pokud soubor Městského divadla Brno, a především pak soubor Hudebního divadla v Karlíně, kde se dílo hrálo (hraje), nebudu počítat mezi „běžné“ soubory, jakkoli je též zřizuje město. Už jen pamětníci si vzpomenou na úzké stylové limity dřívějších muzikálově-operetních souborů, které díla přesahující My Fair Lady nedokázaly zahrát ani technicky.

    Připomínám to proto, že pro ostrav­ský soubor je uvedení Ježíše zatím nejtěžší zkouškou na jeho cestě od operety k muzikálu – nezbylo než rezignovat na pravidla stálého souboru a přijmout prvky komerčních produkcí. Především všechny hlavní role obsadit mimo soubor, na základě konkurzů. Přinejmenším premiéra přivedla na jeviště výtečné interprety mladé generace, kteří tak dostali šanci vyrovnat se s kultovním dílem po svém – to se po první inscenaci ve Spirále (1994, obnovená 1997) už nepodařilo ani v Městském divadle v Brně (2004, obnoveno 2005 a 2008), ani v Hudebním divadle Karlín Praha (2010), kde trochu recyklovali obsazení z roku 1994.

    Možný generační rozlet přibrzdil Jiří Nekvasil režií vycházející nikoli z muzikálových, ale operních výrazových prostředků. A také svým vyhraněným pohledem na dnešní smysl Ježíše. Příznačné bylo už to, že začal deklamováním na začátku bylo slovo, jenže na začátku muzikálu byly, jsou a budou hudba, tanec, zpěv. Company používal důsledně jako statický operní sbor, který zpívá v předepsaných pózách. Stejně tak sólisty Nekvasil aranžoval do statických seskupení, herectví odvodil z operního naznačování (pěvec přijde, zaujme pózu a způsobně odzpívá), nikoli z muzikálového pohybu a tance. Jen výstup Heroda lze chápat jako muzikálový a významově aktuální – Herodes v parádním podání Jana Vlase znemožnil Ježíše ve své televizní talkshow.

    Pouze s vysvětlením, že holt operní režisér pracuje, jak je zvyklý, nevystačíme. Je tu komplikovanější otázka, čím vlastně hudební divadlo působí: Hudbou? Jevištní podívanou? Tématem? Příběhem? Jistě, vším, nicméně u Ježíše se nejvíc nabízí vizualizovaný rockový koncert, jímž se jaksi zdola – prostřednictvím Jidáše – demytizuje a zlidšťuje, a tím i problematizuje Ježíš, potažmo celý biblický příběh. Nejsilnější inscenace pak nesou cosi navíc – první uvedení Ježíše ve Spirále počátkem devadesátých let se stalo symbolem polistopadových nadějí a svého druhu vzorem podnikatelství. V Brně šlo o vyrovnání se s legendárním dílem, v Karlíně namalovali krásné biblické obrazy. Nekvasil vnější krásu vědomě potlačil, dá se říct, že vyhnal show z jeviště, stejně jako Ježíš vyhnal kupce z chrámu (u Nekvasila Ježíš vymetl atraktivní tanečnice ve zlatém – zlatá telata šoubyznysu?). Vizuál inscenace je takřka černobílý a postavy jsou všední současníci – Jidáš je rebel s vytříbeným účesem a oblečením dnešní bohaté mládeže (dokonalý Lukáš Adam, pro mě první hvězda inscenace), Pilát (pěkně ironická kreace Tomáše Savky) je ošuntělý generál v trochu operetní uniformě, nerozhodný úředník (možná vůbec největší zlo dneška), Máří Magdalena (precizní a krásná Martina Šnytová) milá naivní sluníčkářka, Petr je zbabělý slušňák v nepříliš padnoucím obleku (pro typ Romana Haroka ložené), Kaifáš (Juraj Čiernik), Annáš (Peter Svetlík) a kněží (nejhorší hlasy inscenace – Marcel Školout, Jan Drahovzal, Ariel Zmuda) jsou zkorumpovaní politikové. Jen Ježíš (méně charismatický, pěvecky výtečný Peter Cmorik) je postava mimo realitu, tak trochu Lohengrin, jehož mise mezi lidi nedopadla dobře.

    Jiří Nekvasil místo očekávaného brilantního muzikálu stvořil konceptuální operní inscenaci, neobratnou, šedivou, chudě nasvícenou, vizuálně naprosto neatraktivní, ale s jasným posláním, jaké známe v operním světě z Řeckých pašijí Bohuslava Martinů: evangelium platí v každé době, zvláště v současném marasmu bychom se měli zastavit a promyslet pašijový příběh znovu, opravdově, právě teď a právě tady. Proto se hraje před maketou kostela, respektive na ploše znázorňující parkoviště před ním, včetně betonových krychlí. Ostravané to místo naproti divadlu jistě snadno na jevišti identifikují.

    Slušný orchestr, i když jeho zvuk byl měkčí a jaksi mainstreamovější, než by si Lloyd Webberova hudba zasloužila. Preciznímu pěveckému nastudování vévodila srozumitelnost každého zpívaného slova navzdory sem tam chybující zvukařině (orchestr přehlušený, nepřesné vyjetí zpívající postavy). Jestli by ti mladí, energií nabití lidé v company dokázali i něco víc než jen suverénně zpívat, se z inscenace, která jevištní energii razantně tlumí, vyčíst nedá. Choreografie byla stejně chudá.

    Snaha o názornost Ježíše – jako famózní hudební dílo, které potřebuje prostor a fantazii – inscenaci přišpendlila k podlaze jeviště. Vyprodáno je dlouho dopředu, ale pochybuji, že na moralistní kázání. Jakkoli to Nekvasilovo je sympatické a upřímné i potřebné.

    Jesus Christ Superstar

    Poslední večeře Páně napodobuje obraz Leonarda da Vinciho, ovšem bez Máří Magdaleny, kterou Jidáš (Lukáš Adam) od stolu vyhnal. V roli Ježíše uprostřed Lukáš Vlček FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Vypráví Marie

    Rockové muzikály prodchnuté vírou ve změnu poměrů jsou typické pro přelom osmdesátých a devadesátých let. Začalo to v Rusku perestrojkovým dílem Juno a Avos a pokračovalo mimo jiné v Maďarsku rockovou operou Evangelium o Marii (Madách Színház, 1991). U nás nic podobného nevzniklo, tehdy pololegální forma rockové opery na biblické téma však v režii Jozefa Bednárika splnila polistopadovou iniciační funkci jako Ježíš v Praze (Nová scéna Bratislava 1992). Vliv Lloyd Webberova Ježíše na konstrukci Evangelia je zřejmý, jen místo pichlavého znevažujícího pohledu Jidáše tu pašijové události vypráví utrápená Marie Bohorodička. Hudbu napsal maďarský „bigbíťák“ László Tolcsvay (zjevně inspirován Bernsteinem napsal v roce 1987 také rockovou Maďarskou mši), kdežto naši rockeři přenechali muzikál střednímu proudu.

    Evangelium o Marii je spíš málo dramatickým oratoriem, a tak ho ve svém prvním dotyku s muzikálem Bednárik režíroval – statické zpěvy před kašírovanou stěnou evokující biblické děje, poprvé moderní tance company. Na stejném principu nyní zrežíroval Evangelium i Stanislav Slovák, jen měl k dispozici tvárné herce souboru Městského divadla Brno i lepší technologie Hudební scény. Je s podivem, co jsme tehdy obdivovali, včetně té Bednárikovy prvotiny: přímočaré podání příběhu, přelyrizované a přefilosofované texty, vše v okázale obřadné vážnosti. Hudba ještě zestárla nejméně, respektive je možné z ní postavit pomníček tehdejším ideálům. Což je jediný, a dobrý důvod, který mě napadá, proč se v dnešním duchovním marasmu k Evangeliu podle Marie vracet.

    Na premiéře dostala příležitost mladší a méně známá garnitura Mošových herců, vše splnila na potřebné úrovni, leč příliš dílu nepomohla. Jozef Hruškoci nedal Ježíšovi charisma, Andrea Zelová se prosadila v postavě mladé Marie. Na premiéře přítomný autor možná slyšel vůbec nejlepší provedení své skladby v nové instrumentaci Karla Cóna v nastudování Františka Štěrbáka. Jen se divím, že po třiceti letech nedošlo k posunu ve vizuálu inscenace.

    Bernsteinova Mše

    Všechno se v provedení Bernsteinovy Mše točí kolem Vojtěcha Dyka coby Celebranta – tady se členy chlapeckého sboru Pueri Gaudentes FOTO TINO KRATOCHVIL

    Hold Vojtěchu Dykovi

    Kontemplativní obří Mše (Mass, 1971 k otevření Centra J. F. Kennedyho ve Washingtonu) Leonarda Bernsteina zazněla v Česku poprvé v gesci Stanislava Moši a Zdenka Merty na Pražském hradě v roce 1997 (poté ještě v brněnské hale Rondo). Dvanáctiletý Vojtěch Dyk tehdy zpíval v chlapeckém sboru, který spolu se smíšeným sborem, velkým orchestrem, rockovou skupinou a sólistou – Celebrantem – patří k základnímu obsazení díla. Na Pražském hradě hrálo a zpívalo přes 250 lidí! Životní zážitek. Znalci i za oceánem tohle provedení považují za jedno z nejlepších vůbec.

    Současné uvedení Mše vy­pro­du­koval (spolu s Josefem Buchtou) Vojtěch Dyk pro krátké turné po českých městech – a produkci bude nabízet dál, sám sdělil, že i do zahraničí. Má co nabídnout. Použil ovšem redukovanou verzi skladby, která vznikla z praktických potřeb už v roce 1972. Ve srovnání s provedením na Pražském hradě je samozřejmě zvukově chudší – zejména jí chybí dialog rockové kapely s velkým orchestrem, v důsledku pak zřetelnější mix různých hudebních stylů, rocku, jazzu, klasické hudby, na němž je skladba postavena. Nezastírám zklamání, jenže „velkého“ provedení se lze dožít jen výjimečně.

    Hudební nastudování Oskarem Rózsou i obsazení jsou kvalitní, premiéra v Olomouci vyšla, jen byla trochu znát nejistota prvního veřejného provedení. Vojtěch Dyk zazpíval Celebranta na můj vkus moc popově, ale precizně a s niterným výrazem. Scénické provedení na konstrukci ve tvaru kříže je příbuzné rockovým show, Cabani pracovali pouze s jednoduchým aranžmá, světly a projekcemi. Bohužel příliš popisnými, od vln tsunami, rozkvetlých luk, válečných hrůz, přes červené hradní trencle a detaily žížal až k rodinnému albu Vojtěcha Dyka. Promítat snímky od malého děcka po úspěšnou celebritu změnilo ústřední zpěv Celebranta v nepřípadnou sebeprezentaci. Co je pak platno, že Cabani zdůvodňují současné uvedení Mše prohlášením: naše země potřebuje Boží Slovo víc než kdy jindy. Zvláště, když žádná Slova hodná následování od představitelů této země neslyšíme. A že podle Vojtěcha Dyka největší problém dnešních dnů nejsou rozpory v náboženství, ale postupná ztráta víry sama v sebe, která vede k devastaci těch nejniternějších hodnot lidského bytí. Ano!

    Je potěšitelné, že všechny tři inscenace vykazují zájem o věci veřejné, že vyjadřují znepokojení nad současným světem. Obávám se, že veškerému umění se vrací společné téma – pomoci vrátit svět k normálnímu životu.

    Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Andrew Lloyd Webber, Tim Rice: Jesus Christ Superstar. Přebásnil Michael Prostějovský. Režie Jiří Nekvasil, hudební nastudování Jakub Žídek, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová. Premiéra 17. března 2016 v Divadle Jiřího Myrona.

    Městské divadlo Brno – László Tolcsvay, Péter Müller, Péter Müller Sziámi: Evangelium o Marii. Režie Stanislav Slovák, instrumentace a hudební materiály Karel Cón, hudební nastudování František Štěrbák, scéna Jaroslav Milfajt, projekce Petr Hloušek, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Michal Matěj, sbormistr Jana Suchomelová. Premiéra 12. března 2016 na Hudební scéně.

    Bujo Art Production – Leonard Bernstein: Mše. Překlad Zuzana Josková, hudební nastudování Oskar Rózsa, režie a scénografie Michal a Šimon Cabani, kostýmy Simona Rybáková, animace Petr Hloušek, patron projektu Zdenek Merta, orchestr MASS, Czech Ensemble Baroque Choir, Pueri Gaudentes. První provedení 6. března 2016 na Výstavišti Flora v Olomouci.


    Komentáře k článku: Biblické rockování

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,