Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Barokní loutna v tramvaji

    Následující text vznikl především proto, že nechci zapomenout nic, co jsem zažil v Helsinkách mezi 16. a 19. březnem při Tram Buskers Tour. Myslím, že díky umělkyni Kateřině Šedé jsem se zapletl do nejzvláštnější akce za dlouhá léta. Byl jsem jejím aktérem: tedy čtete podjaté svědectví, nikoli recenzi!

    Bence Boka, benátský loutnista přesazený do finské tramvaje FOTO FESTIVAL IHME A PAVEL KLUSÁK

    Bence Boka, benátský loutnista přesazený do finské tramvaje FOTO FESTIVAL IHME A PAVEL KLUSÁK

    Když festival IHME požádal Kateřinu Šedou o velký projekt otevřený běžným obyvatelům Helsinek, Kateřina se rozhodla nasadit do tramvají pouliční hudebníky z celého světa. Důvodem byla zdvořilá šeď zdejšího veřejného prostoru, kde se hrát a zpívat nesmí. Upřímně, až do začátku akce jsem se mylně domníval, že Tram Buskers Tour je reakcí na městskou helsinskou vyhlášku, na zákaz shora. Při první jízdě jsem pochopil svůj omyl: všechna ta setkání byla o individuální reakci finských povah, tak často spíše uzavřených, milujících klid, ticho, osobní prostor a tramvaj co nejprázdnější. Když se vám stane, že na vaši hudbu nebudou cestující absolutně nijak reagovat, když budou zírat skrz vás, jako byste tam nebyli, buďte úplně v klidu. My vás milujeme, ale jsme prostě takoví, řekl finský muzikant svým kolegům v předvečer čtyřdenní akce.

    Ten večer byl pro mě důležitý. Po­prvé jsem totiž viděl pohromadě celý ten zvěřinec s jazzmany, písničkáři, indie rockery, kabaretiéry, performery: dvacítku sólistů a kapel, které jsem během uplynulých měsíců vybíral. Původní plán byl, že Kateřina spolu s ředitelkou festivalu, pilnou, systematickou a trpělivou Paulou Toppila, pojedou vybírat evropské „buskery“, muzikanty z metra a ulic, osobně. Ale ukázalo se to jako nemožné, mimo jiné proto, že Káťa na podzim přivedla na svět druhou dceru. Oslovila tedy mě: známe se snad patnáct let, ale nikdy jsme nespolupracovali. Přes internet i osobně jsem v Berlíně, Londýně či Barceloně potkával hudebníky a stavěl z nich opatrně festivalovou konstelaci (část muzikantů ovšem objevili Kateřina Šedá a další členové týmu). Chtěli jsme, aby reprezentovala svět pouliční hudby: žánrově pestrý, kulturně zmigrovaný. Někdo je výborný instrumentalista, někdo má velké srdce, další jsou kejklíři, kteří dostanou publikum nějakým efektem. Zkušený pouliční muzikant ví, že musí kolemjdoucího dostat během pár vteřin, není tu čas na to, aby nám něco pomalu docházelo. (Koneckonců je to stejné jako v dnešním profesionálním popu, který také ví, že musí posluchače zaujmout dřív, než proklikne jinam.)

    V tramvaji

    Když ráno vyrážíme na první z hodinových jízd (za čtyři dny jich bylo přes tři sta!), jdu s českou kapelou Dva. Bára a Honza Kratochvílovi mají bizarní dětský kočárek s počítačem, magnetofonem a dvěma megafony. Dopravní podnik města Helsinek trval mimo jiné na tom, aby měl každý muzikant asistujícího průvodce. Tvoří je hlavně studenti umění a jsou dost užiteční. Nejdřív zajdou za řidičem, připomenou mu, že „tohle je ta akce s muzikanty“ (snad jen jedna řidička odmítla: Chci řídit v klidu!), komunikují s cestujícími a taky zapisují svědectví pro závěrečnou zprávu.

    První cestující, která vidí kočárek s megafony, z tramvaje s ledovou tváří ihned vystoupí a počká na jinou. Co nás čeká po takovém entrée? Atmosféru za chvíli prolomí stará dáma s berlemi: obratem sdělí asistentce, že je nadšená, bere si festivalový časopis a nakonec vyloví z tašky bonboniéru a hodí ji překvapeným muzikantům do kočárku. Bára zpívá fiktivními jazyky, bendžo a počítač tikají. Za chvíli přistoupí dva kočárky reálné, s miminy, takže na plošině jsou kočárky tři. Dva se ztiší do „music for babies“: finské matky jsou rády, ovšem reakci dávají najevo beze slov.

    Myslím, že jádro reakcí v tramvajích souvisí s tím, že Finové o své „národní introvertnosti“ vědí, dávno ji reflektují, ovšem dodnes s ní bojují. Obzvlášť rád jsem v tramvajích sledoval lidi, kteří přistoupili s nehybnou tváří a vydrželi tak třeba osm stanic. Při výstupu pak prošli kolem muzikantů a – téměř stejně podmračení – plácli je po rameni a řekli: Kiitos! Thank you! A pak tu byli ti, jejichž výraz se během cesty lehce uvolňoval: od „tohle se mě netýká“ po „ale jo, připusťme, že i tohle je možné“…

    V různých tramvajích se rozlévala velmi různá atmosféra. Jak jinak: barcelonský jazz kabaret s Francescou a Raphaelem, tedy kapelou Saffran, je úplně jiný než glasgowský sólový saxofonista, vždycky lehce experimentující Sybren Renema. Francesca mimo jiné prohlásila, že tramvaj jí velmi vyhovuje: stejně jako v baru jsou tam tyče a uzavřený prostor má dobrou akustiku. Sybren jako správný improvizátor bedlivě sledoval, jak reagovat na to, co se skutečně děje. Jednou jsme v noční tramvaji osaměli, povídali si o Stevu Lacym a Albertu Aylerovi a on rozjel freejazzové fráze, saxofonový křik urbánní džungle. Vtom se otevřely dveře a nastupovala starší upravená dáma: Sybren na mě mrkl a během milisekundy stihl přehodit výhybku na Manciniho Moon River – v jiném tempu a se sladkým témbrem. Byl to jeden z nejjemnějších muzikantsko-sociálních fórů, které jsem v Helsinkách zažil.

    Mezi významy

    Na pouliční hudbu lidé reagují „jinak“. Když si vybíráme hudbu do svých přehrávačů, většinou se rozhodujeme na základě kulturní blízkosti. Potřebujeme hudbu ze scény, která komunikuje formami a emocemi, které jsou nám blízké. U pouličních muzikantů to může být podobné: hraje-li Steve z londýnského metra Always Look On the Bright Side of Life, je to především spiklenecký signál pro ty, kdo znají komickou skupinu Monty Python a jejich film Život Briana. Ale mnohem zásadnější spojení jsem v tramvaji viděl přes rozvibrovaný rytmus, přes mírnou slast z pěkných zvukových barev a vůbec fyzický aspekt hudby, která obemkne posluchače. Harmonie, vícehlas! Když začala zpívat slovenská dvojčata Tamara a Tatiana nebo irsko-anglické duo Hester and Holly Rose, zdálo se mi, že dobře sladěné hlasy fungují pro lidi jako realizovaný symbol: wow, souznění mezi lidmi je možné! A samozřejmě: když proklatě energicky a střelhbitě bušila do „bedničky“ cajón jednadvacetiletá Ester Švábková z Brna (součást skupiny The Entropies), reakce zahrnovaly zaujaté pohledy pasažérek – dívek a žen, které před sebou najednou viděly „role model“, ženskou sílu a samostatnost v praxi.

    Kapitolou pro sebe byli experimentátoři. Psychedelický minimalista Antti Tolvi (klávesy, nahrávky ptačího zpěvu) zpomaloval svou statickou, stále lehce proměnlivou hudbou cestujícím tep; skvěle znepokojivý performer Pasi Mäkelä s gongem a hrdelním zpěvem zvolna přecházel tramvají a rozpoutával atmosféru tibetského rituálu. (Pasi žije v Praze: má blízko k divadlu Alfred ve dvoře a spolupracuje s Tomášem Procházkou z divadla Handa Gote.)

    Jen několikrát, ale vždycky pitoreskně, jsem viděl Finy reagovat na texty písní. Když zmíněný barcelonský Saffran zpíval ve starém songu: girl, you gotta be lonely (nakonec skončíš sama, holka), několik Finek zvedlo hlavu od mobilů ve společném překvapení, v tázavém pohledu „mluvíte o mně?“. Byl v tom krátký záblesk setkání s upřímností, jaká se v prostoru tramvaje běžně neodhaluje.

    Na okupovaném území

    Nerad bych vytvořil dojem, že Kateřina Šedá a my, její spolupracovníci, jsme vytvořili výhradně idylický, utopický projekt, který ukázal rezervovanějším Finům, jak pěkné je prozpěvovat si na veřejnosti. Sám mám při cestování rád klid a Kateřina prohlásila, že za léta života v Brně ji žádný z tamějších buskerů nezaujal. Hamza Walker, renomovaný kurátor z chicagské Renaissance Society, použil v Helsinkách při diskusi slovo rukojmí: vždyť Šedá porušila jedno z gentlemanských pravidel buskingu a hudebně okupovala území, odkud lidé nemohou jen tak odejít. Však jsme také zažili zlostného staříka, který svým invalidním chodítkem najížděl do Steva Aruniho a jeho loutkových opic: zuřil tak dlouho (V tramvaji má být klid!), ale i tak osaměle vůči zbytku tramvaje, že musel zasáhnout řidič. Španěl Chano (70 let), který zpívá s nasazením Bobíka ze Čtyřlístku, byl (jednou) vyhozen z tramvaje, protože proti jeho habanera-macarena nadšení a rozezpívávání náhodných cestujících protestovali pasažéři (chápu!). Bizarních zádrhelů je na akci s čtyřicítkou účastníků vždycky dost: potkávám Kateřinu, která zpruzeně říká, že je to celé „fakt jako chráněná dílna“, a řeší, proč hráči flamenca nonstop kouří v hotelu pod hrozbou pokuty 200 eur. Hráč s barokní loutnou líčí Kateřině, že byla „stupid idea“ pozvat ho: vždyť barokní loutna se do tramvaje vůbec nehodí! Právě proto, vysvětluje mu mezinárodně renomovaná umělkyně: načež zjišťujeme, že na historický nástroj loutnistovi v zatáčkách už dvakrát někdo spadl. Klarinet Pasiho Mäkely skončil hůř, když ho otvírající se dveře prostě rozdrtily na dva kusy. Pasi jako správný improvizátor hrál dál, na ten zbylý kratší kus…

    Usmíření

    Nezlobte, se, že píšu o akci, na které jsem se podílel, dobře. Ten čtyřdenní ponor byl čím dál víc jako sen. Paní jede do nemocnice na vyšetření a jde nám říct, že Antti Tolvi a jeho minimal ji konečně ze strašné nervozity hodili do klidu. Saffran hraje tango, finský pár vstává, tančí v tramvaji tango, tramvaj dojede na konečnou, pár odmítá přestat, všichni společně ještě hrají a tančí na konečné. Jindy se ukáže, že v tramvaji je akrobat nebo stepující tanečnice. Městem jezdí lidé, kteří si odškrtávají seznam a chtějí zastihnout všechny hudebníky. Mezitím se hudebníci seznamují, mění jízdní řád a lezou do tramvají společně, aby jamovali. Poslední tramvaj s americkou nezávislou hvězdou The Space Lady (68 let, zpívá Bowieho a další psychedelii) je tak narvaná fanoušky, že lidé div nevymáčknou sklo u dveří.

    Odehrálo se tři sta hodin hudby, zasáhli jsme prý téměř 25 000 pasažérů. A pak něco, co je pro Kateřinu vrchol satisfakce: ve dnech po skončení se v Helsinkách domluvilo, že dny hudebníků v tramvajích se budou konat i další roky. Organizátorem bude alternativní hudební škola a dopravní podnik souhlasí.

    Uprostřed čtyřdenní akce umřel v Čechách Jan Němec: a já myslel na něj a na heslo „všechnu moc imaginaci“. Nakonec, myslím, se stalo toto: Na jednu stranu jsme v Helsinkách zanechali stopu, způsobili změnu, provedli něco užitečného. A zároveň to celé gesto, připravované rok početným týmem, nemá žádný konkrétní smysl. Je aktem poezie a experimentem.

    Vybavuju si:

    – Na konečné tramvaje tančí pár tango.

    – Vzteklý stařík atakuje zpívající loutky opic.

    – Barokní loutna v tramvaji.

    – Všechnu moc imaginaci!

    IHME Contemporary Art Festival 2016. Kateřina Šedá: Tram Buskers Tour. Helsinky, 16.–19. března 2016.


    Komentáře k článku: Barokní loutna v tramvaji

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,