Stará dáma opět navštívila Vinohrady
Ta hra má v Čechách trochu smůlu. Nejprve Návštěvu staré dámy koncem padesátých let odmítlo Národní divadlo. Pak kvůli ní dostalo od české kritiky přes prsty Werichovo a Horníčkovo ABC za to, že si k nám vůbec dovolilo uvést švýcarského dramatika právě touto nihilistickou hrou, černou, zlou, antihumanistickou, cizí socialisticky myslícímu člověku, jenž neví, proč ji hrát dnešním lidem (takto psalo nejen Rudé právo, Tvorba, ale i Lidová demokracie či Divadlo).
Postava Illa (Tomáš Töpfer) symbolizuje, že na lži nelze vybudovat prosperující existenci – a Claire (Dagmar Havlová) je neúprosným mementem tohoto faktu FOTO VIKTOR KRONBAUER
Z mých návštěv Návštěv
Horníčkova inscenace z roku 1959 s Jaroslavou Adamovou v titulní roli byla rehabilitována teprve mnohem později. Když se konečně odborná veřejnost s „nihilistickým“ dramatikem smířila, smělo Starou dámu uvést Vinohradské divadlo (1964) v krotké Dudkově inscenaci s Antonií Hegerlíkovou. Pak přišla opět dlouhá normalizační pauza, přerušená jen výjimečně (například brilantní morytátovou, v podtextu však jasně protirežimní interpretací, již ve svém uherskohradišťském vyhnanství uvedl Miloš Hynšt a která v roce 1974 působila trochu jako zjevení). Jako zjevení na mne ovšem působila i o třicet let později hradecká Morávkova inscenace se snovou alternací Soňa Červená / Pavla Tomicová (z obou, a z každé jinak, mne dodnes obestírá „tichá hrůza“). Na samotných Vinohradech Starou dámu uvedli až za dalších dvaatřicet let, v rozpačitě přijaté Strniskově inscenaci z roku 1996, v hlavních rolích s Jiřinou Jiráskovou, která se s temnou miliardářkou fatálně míjela už typově, a naopak s výborným Josefem Vinklářem (zřejmě zatím mým nejlepším Illem). V následující sezoně jsem pak viděl vynikající inscenaci Národního divadla moravskoslezského, s Veronikou Forejtovou jako jednou z nejvýraznějších Claire Zachanassianových: dodnes se mi vybavuje její navenek neokázalý, přívětivý až dobrotivý obličej, z něhož šlo nakonec mrazení mnohem větší než z těch, které na mne hrůzu z jeviště pouštěly příliš okatě.
Když to všechno shrnu, viděl jsem u nás několik vynikajících Návštěv staré dámy, ale zatím mezi ně nepatřila žádná v Praze. Z této tradice se bohužel příliš nevymyká ani poslední inscenace Jana Buriana v Divadle na Vinohradech.
O těch, kterým ujel vlak
Invence a energie některých scén – například sekvence, kdy titulní hrdinka v soukromém apartmá v horní „kukani“ scény odhazuje společenské masky, nebo velké finále s imitací přímé demokracie a „nezávislých“ médií (i se skutečnými televizními moderátory, na premiéře s Jakubem Železným, alternovaným s Danielou Písařovicovou) – bohužel nezachrání převažující statičnost a ospalý temporytmus celku. A přitom samotné otevření inscenace bylo šťastné.
Na oprýskaných sedadlech sedí jako na hřadě čelem k publiku povedená elita městečka Güllenu (Starosta, Farář, Učitel, Policista, Umělec – co herec, to výrazná „gogolovská“ ministudie): očekávají příjezd slavné a movité rodačky Claire, od níž si slibují finanční záchranu obce. Jejich stručné, úsečně vtipné a nepřehrávané komentáře vypovídají mnohé jak o tristní situaci obce, tak o jejích představitelích a vztahové hierarchii. Kolem sviští rychlíky do evropských metropolí a stupňují vnitřní zbídačelost zoufalců, na něž velký svět zapomněl: těch, kterým „ujel vlak“. A o to víc vynikne naděje vkládaná do falešného mesiáše.
Kromě miliardářky je stéblem záchrany živnostník Ill, který měl kdysi se slavnou rodačkou intimní poměr, a tak na něj obec deleguje veškerou odpovědnost (hned v úvodu nabízené místo starosty dosvědčuje úctu, jíž se těší). Tato postava, zprvu věcně, introvertně, později odevzdaně a až příliš rozvolněně hraná Tomášem Töpferem, symbolizuje aktuální téma hry: vytěsněnou minulost, jež dostihne přítomnost obce.
Průšvih doby?
Na lži a zapomnění minulých křivd nelze stavět jakoukoli pomyslnou prosperitu. Ignorování zpětného zrcátka, klausovské popírání existence špinavých peněz i politiky jako praktikované mravnosti, to vše vede, v Güllenu jako u nás, k životu na dluh. Po dočasné prosperitě vždy přijde katastrofa, zde v podobě mstitelky křivdy, na niž se dávno zapomnělo. Dagmar Havlová představuje postavu s výhružnou zemanovskou holí nikoli jako umělé monstrum, složené z transplantátů, ale jako teprve postupně odkrývané monstrum morální, jemuž peníze a moc umožňují vykonat v obci pokus na živých lidech – koupit si za miliardu jejich svědomí a objednat si skrze život na úvěr u slušných občanů vraždu. Bohužel však po zprvu razantním, jevištně přesvědčivém kolektivním odmítnutí její zvrhlé nabídky inscenaci dochází dech. Načrtnuté vstupní etudy občanů se postupně rozmělňují v popisném figurkaření, rámovaném trapnými poznámkami slepců Kobyho a Lobyho typu Ježkovy oči nebo Koukej na cestu i v přezbytečné harfistce doprovázející roztažené dialogy a v dalších retardujících ornamentech.
A tak se těžiště inscenace stále více přesouvá do snad jediné přesně vyložené a zdlouhavými dialogy, pauzami a zámlkami nerozmlžené postavy – do Učitele Tomáše Pavelky. To on nese dynamiku a energii vydařenější druhé půle večera. Jeho skvělé proslovy, jeho marný boj s vlastním svědomím, utišovaným opiem frází a alkoholem, to vše odhaluje dürrenmattovsky paradoxní poslání hry. Nikoli mstiví gauneři a citoví debilové, kteří bezskrupulózně obcházejí zákony, mění občany v zaměstnance firmy a z nejvyšších míst nás ubezpečují, že klamání rozhodčích je legitimní součást hry, nikoli oni, ale bezejmenní „obyčejní“ občané a Učitelé, kteří jim to umožňují (od Policisty po mediálně rozjíveného Reportéra, kvalifikujícího vraždu jako smrt z přílišné radosti), jsou průšvihem naší doby.
Divadlo na Vinohradech, Praha – Friedrich Dürrenmatt: Návštěva staré dámy. Překlad Jiří Stach, režie Jan Burian, dramaturgie Jan Vedral, scéna Karel Glogr, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Ivan Acher. Premiéra 6. září 2019.
Komentáře k článku: Stará dáma opět navštívila Vinohrady
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin SMREK
V prvom rade nie som presvedčený,
že podstatou hry je princíp, že …“na lži a zabudnutých krivdách nie je možné stavať akúkoľvek pomyslenú prosperitu“. Pre mňa je podstatou hry morálka človeka a jej ovplyvnenie hmotnými statkami (resp. inými tomu blízkymi pohnútakami), tak ako o tom pojednáva napr. Paolo Coelho vo svojej knihe Ďábel a slečna Chantal, resp. Michálekov film Je třeba zabít Sekala. Téma stará ako ľudstvo samo, večne prítomná a vždy dobre použiteľná. A herecké výkony? Podľa môjho názoru v takto schématickej hre, je len veľmi ťažko farebne zahrať postavu, ak tak nebola napísaná. Možno by dramatičnosti pridala scéna, ktorá tak ako píše autor, je na začiatku výborne nastavená, žiaľ následne stráca na autentickosti a nesúzvučí s vyvrcholením deja.
02.12.2019 (11.09), , Trvalý odkaz komentáře,