Cesta dlouhého dne do noci, mě zaskočila protichůdnost dvou dojmů z právě viděného. Tím příjemnějším bylo ujištění, že slovenští herci dokážou vstoupit do role s emocionálnějším pochopením, než tomu bývá u mnoha našich aktérů, a také s nekomplikovanou samozřejmostí. Druhá, již méně pozitivní složka zážitku se týkala tak časté jevištní interpretace realisticko-symbolistické dramatiky. Jakkoli vášnivé a bolestné analýzy rodinných vztahů i obnažování jejich příčin budou aktuální i za sto let, v lecčem jako by toto drama v provedení Astorky zestárlo.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Analýza pádu

    Po zhlédnutí inscenace divadla Astorka Korzo’90, které v rámci festivalu Slovenské divadlo v Praze hrálo v Divadle Bez zábradlí O’Neillovo drama Cesta dlouhého dne do noci, mě zaskočila protichůdnost dvou dojmů z právě viděného. Tím příjemnějším bylo ujištění, že slovenští herci dokážou vstoupit do role s emocionálnějším pochopením, než tomu bývá u mnoha našich aktérů, a také s nekomplikovanou samozřejmostí. Druhá, již méně pozitivní složka zážitku se týkala tak časté jevištní interpretace realisticko-symbolistické dramatiky. Jakkoli vášnivé a bolestné analýzy rodinných vztahů i obnažování jejich příčin budou aktuální i za sto let, v lecčem jako by toto drama v provedení Astorky zestárlo.

    Juraj Kemka v roli Jamese – Cesta dlouhého dne do noci FOTO ARCHIV

    Dramatik, inspirovaný vzpomínkami na vlastní rodinu, vytvořil postavy zakleté v síti minulosti, charakterových vlastností a závislostí – takřka bez vlastní vůle, bez šance na změnu. Tyronovi, kteří tráví společně prázdniny v letním sídle, sice netrpí hmotným nedostatkem, ale jsou zdevastováni jak otcovou lakotou, tak sklony všech členů rodiny k alkoholismu – s výjimkou matky, která se vrátila z léčebny a opětovně podléhá jiné droze, morfinu. Na počátku dne, v němž se drama odehrává, sice probleskuje naděje, že by se přece jen mohlo podařit zlomit rodinné prokletí, avšak čím blíže večeru, tak se iluze rozplývá a realita se stává temnější. Postavy jako by byly natolik fixovány v osidlech, do kterých je dramatik zapletl, až působí jako autorův studijní materiál ne boje s rodinnými démony, ale spíše nemožností se jim účinně vzepřít. V tom jako by O’Neillovo drama polemizovalo se současností. Ne že bychom dnes byli méně ve vleku traumat a chyb našich rodičů, ale více žijeme sami za sebe, naše viny a selhání nebývají už tolik vnímány jako následky rodinné determinace.

    Bratislavská inscenace se však spolehla na nadčasovost O’Neillova textu. Scénograf Pavel Borák navrhl neosobní interiér obytné haly, v níž jen tu a tam oko spočine na nějakém detailu. Ale i knížky ve skříňce, portrét Shakespeara nad ní či proutěná křesla evokující prázdninový dům nezařazují děj do konkrétní doby. Záměrem bylo vytvořit atmosféru bezčasí. Univerzální šeď, jíž jsou nabarveny stěny, je místy geometricky ozvláštněna zkosenými plochami, které v hale vytvářejí stísňující kouty. V nich může vyniknout herecká analýza postav, na niž se režisér Roman Polák soustředil především. Před hledáním moderního výkladu hry dal přednost službě dramatikovi a jeho studii ztroskotané rodiny.

    Kromě postavy služebné Cathleen není v dramatu malých rolí a kromě Zuzany Konečné, která postavu ozvláštňuje především objemným účesem a přidrzlostí, není v inscenaci nezdařeného hereckého výkonu. V první části drží otěže napětí především Zuzana Kronerová coby abstinující matka, jejíž vnitřní souboj s drogou je pod pečlivým drobnohledem zbytku rodiny i diváka. Mary v jejím podání prohrává bez okázalé dramatičnosti. Zápasí nejen s nervozitou a neustálým dohledem svých blízkých, který jí sugeruje pocit nesvéprávnosti, ale především se strachem naplno přijmout stav rodiny, na němž má velký podíl právě její dlouhodobá závislost. Pozoruhodný herecký výkon Kronerové se změní, jakmile Mary opět podlehne narkotikům, v působivou, ne však jiskřivou figuru upovídané noblesní narkomanky žijící v příjemné „osobní“ mlze. V roli jejího mladšího syna Edmunda dokázal Lukáš Latinák vytvořit empatický odraz matčiny mírné povahy. Chlapík ke třicítce, umolousaný intelektuál v bleděmodrém sáčku, je typem citlivého muže, bez křiku utápějícího svá trápení v alkoholu, milovaného pro svou mírnost a nezáludnost, ale ze stejného důvodu i zmanipulovatelného do obětního beránka. Tuto úlohu na něj podvědomě převádí hlava rodiny – Boris Farkaš, jemuž je líto pustit každý dolar navíc na synovu léčbu tuberkulózy. Právě ve Farkašově zpodobení otcova protřelého alibismu, jeho vědomě nevědomé výřečnosti a schopnosti manévrování uprostřed rodinného rozkladu, vynikají rysy jakoby současného manažera, peněžního moralisty v drahém decentním obleku. Obchoduje s majetky za statisíce, avšak s energicky falešnou přesvědčivostí vyčítá synům své trápení při prvních vydělaných centech. Boris Farkaš dává postavě však také schopnost soucítění, byť pořád tak nějak přepočítaného „na kasu“, jeho krátkodobá procitnutí z lakoty v alkoholovém opojení jsou ihned korigována. Obávaným oponentem povedeného tatíka s fazonou gentlemana, jenž s otcovskou láskou i lakotnou prohnaností ubezpečuje syna o skvělé péči ve špitálu pro chudé, je starší syn James (Juraj Kemka). Nedůvěřivý hochštapler, co nad sebou i nad rodinou už téměř zlomil hůl, učiní ještě pod vlivem bratrovy nemoci zoufalý pokus v rodině něco napravit. Avšak ani prudkým pokleknutím před otcem, který strnul v obavě, že bude inzultován, se mu nepodaří získat – kromě slibů – žádnou finanční podporu pro bratrovu léčbu. Vrcholem inscenace je pak hysterický záchvat, v němž se jeho škodolibá žárlivost na mladšího bratra pere se sourozeneckou láskou a vyústí v otevřené přiznání rozporuplných citů nejen k bratrovi, ale i k sobě samému. Jakkoli má tato exponovaná očista svědomí silnou emocionální naléhavost, nemění nic na tom, že celou inscenací namísto bolesti utrápené rodiny, která prohrála jeden z nejdůležitějších dnů své existence, prostupuje mlha rezignovanosti v oparu bezčasí.

    Divadlo Astorka Korzo’90 Bratislava – E. O’Neill: Cesta dlouhým dnem do noci. Překlad Juraj Šebesta. Režie Roman Polák, scéna Pavel Borák, kostýmy Peter Čanecký, dramaturgie Andrea Dömeová. Premiéra 17. června 2011 (festival Slovenské divadlo v Praze, 16. ročník, Divadlo Bez zábradlí 23. září 2011).


    Komentáře k článku: Analýza pádu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,