Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    24. MF DIVADLO: Up & Down Heleny Havlíkové

    Mezinárodní festival Divadlo Plzeň každoročně skýtá možnost seznámit se s inscenacemi, které v posledních dvou letech organizátory festivalu zaujaly v zahraničí i u nás, takže do jisté míry supluje i přehlídku českých, především činoherních souborů. Taková koncentrace osmnácti představení hlavního festivalového programu během pěti dnů (ze kterých jsem stihla vidět prvních jedenáct) skýtá inspirativní podněty i pro ty, kteří jsou zaměřeni spíše na operu. A zacházení s hudbou se často stávalo jedním z klíčů k inscenačním záměrům.

    Georg Büchner: Vojcek (r. SKUTR, hudba Petr Kaláb, prem. 17. 10. 2015, DJKT Plzeň). FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ

    Georg Büchner: Vojcek (hudba Petr Kaláb, r. SKUTR, prem. 17. 10. 2015, DJKT Plzeň). FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ

    I když se v programu 24. ročníku podobně jako v předchozích letech opera neobjevila, árie, resp. jejich různě adaptované parafráze, si činoherní tvůrci půjčují zjevně rádi. Potíž je v tom, že jejich zacházení spíše budí dojem parazitování na opeře.

    Když se v Büchnerově Vojckovi na mikrofon opakovaně zpívají začáteční takty Henryho Purcella z lamenta opuštěné Didony, takové použití ilustruje jeden z principů, které režijní tandem SKUTR v této plzeňské inscenaci uplatnil. Spojitost použité hudby, stejně jako scénografie a vztahů postav s tématy inscenovaného textu vyvolává spíše dojem vnějškové artistnosti, na předlohu jen naroubované. Hlavně aby to bylo „jinak“ a výtvarně „in“. Skutři si takové pojetí otevřeli tím, že Vojcka pojali jako bizarní sen, kterým mohli „vysvětlit“ setření společenských rozdílů mezi postavami Vojcka, Hejtmana a Doktora navzdory tomu, že jde o jeden ze základních zdrojů konfliktu. Stejně tak v něm může Marie, se kterou má Vojcek nemanželské dítě a která mu zahýbá s tamborem, jako baletka v apartním kožíšku cupitat na špičkách. Ostatně podobný princip tento režijní tandem uplatnil i v adaptaci Pěny dní. Natočení scény o 90° tak, že podlaha pokoje tvoří zadní stěnu jeviště, podtrhlo opět snově surreálné východisko, ve kterém mohou ženy klopýtat na bruslích a  jednou z hlavních postav se může stát myš. Jen na umenšující se prostor pro lásku a její křehkost v blízkosti smrti, ve Vianovi tak důležité téma,v inscenaci SKUTR-u nezbylo dost místa.

    J. M. Coetzee: Hanebnost (r. Kornél Mundruczó, Proton Theatre Budapešť, prem. 15. 6. 2012). FOTO archiv souboru

    J. M. Coetzee: Hanebnost (hudba János Szemenyei, r. Kornél Mundruczó, Proton Theatre Budapešť, prem. 15. 6. 2012). FOTO archiv souboru

    Další árií, která se objevila mezi festivalovými inscenacemi, byla adaptace slavné Kalafovy Nessundorma. Vypjatá romantická árie se ocitla uprostřed brutality maďarské inscenace Hanebnost, která reflektuje drsné poměry v Kapském městě po pádu apartheidu. Árie měla sloužit zřejmě jako další ze zcizovacích momentů v pojetí, ve kterém agresivita a intenzita zobrazování znásilňování a dalších forem krutosti a surovosti ve výsledku právě svou explicitností na hranici pornografie bez divadelní stylizace otupily zamýšlený apel inscenace na téma střetu různých kultur a lidských hodnot. Ostatně podobného „efektu“ dosáhly podobně sexuálně brutálně koncipované režie oper na letošním festivalu v Aix-en-Provence, zejména Mozartovy opery Così fan tutte.

    Thomas Bernhard: Mýcení (hudební aranžmá Bogumił Misala, r. Krystian Lupa, Teatr Polski Wroclaw, prem. 23. 10. 2014 na scéně Jerzyho Grzegorzewského). Repro archiv

    Thomas Bernhard: Mýcení (hudební aranžmá Bogumił Misala, r. Krystian Lupa, Teatr Polski Wroclaw, prem. 23. 10. 2014 na scéně Jerzyho Grzegorzewského). Repro archiv

    Nekonečné opakování árie Studeného Génia s Purcellovy semiopery Král Artuš bylo jedním z prvků, který navozoval v krakovské inscenaci  Mýcení podle novely Thomase Bernharda princip minimalismu, jak ho známe v oblasti hudby. Představení, které svou pětihodinovou délkou překonalo i Wagnerovy nejdelší opery, se blížilo v tomto smyslu spíše opeře Philipa Glasse Einstein na pláži. ze které ale mohlo publikum volně dle svého uvážení průběžně odcházet a přicházet. Zatímco v hudbě repetitivní cyklení jednoduchých motivků může vést až do jakéhosi transu s náhlým vytržením při sebemenší změně, představení Mýcení s opakováním textů v tiché dynamice vedlo k útlumu divácké pozornosti natolik, že se řada point, které nemilosrdně rozkrývají pozlátko slávy hereckého povolání, ztrácela. Práce režiséra Krystiana Lupy s herci a především filmovými projekcemi byla ovšem vynikající.

    Tomáš Jarkovský, Jiří Vyšohlíd, Jakub Vašíček & kol.: O bílé lani (hudba Jiří Vyšohlíd. r. Jakub Vašíček, prem. 19. 3. 2016. Divadlo Drak Hradec Králové). FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK, O bílé lani,Drak 2016

    Tomáš Jarkovský, Jiří Vyšohlíd, Jakub Vašíček & kol.: O bílé lani (hudba Jiří Vyšohlíd, r. Jakub Vašíček, prem. 19. 3. 2016. Divadlo Drak Hradec Králové). FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK

    Hudba je tradičně součástí inscenací loutkohereckých souborů. Zatímco molièrovská adaptace Lékařem proti své vůli Divadla Alfa s příliš přímočaře vloženými písničkami s kytarovým doprovodem tentokrát zaostávala za Hamleteenem i Drsným městem hebkých plyšáků, které se v nastudování této plzeňské scény staly top událostmi dřívějších ročníků festivalu Divadlo, jednoduchou pohádku O bílé lani hradeckého Divadla Drak držely právě písničky díky textům Jana Skácela a hudbě Jiřího Vyšohlída.

    Marius von Mayenburg: (M)učedník (r. Kirill Serebrennikov, Gogol Centrum Moskva, prem. 15. 10. 2014) FOTO I. POLJARNAJA

    Marius von Mayenburg: (M)učedník (hudba Ilya Demutsky, r. Kirill Serebrennikov, Gogol Centrum Moskva, prem. 15. 10. 2014) FOTO I. POLJARNAJA

    Z jedenácti představení, které jsem letos na plzeňském festivalu viděla, mě nakonec zaujala alespoň ruská adaptace Mučedníka Maria von Mayenburga, ve které režisér Kirill Serebrennikov drsně obnažil hrozbu fanatismu, ať už je založen na jakýchkoli světonázorových nebo ideologických východiscích, a snadnosti, s jakou mu lidé podléhají.

    Jaroslav Havlíček, Olga Šubrtová, Martin Glaser: Petrolejové lampy (r. Martin Glaser. prem. 26. 2. 2016, ND Brno). Repro archiv

    Jaroslav Havlíček, Olga Šubrtová, Martin Glaser: Petrolejové lampy (r. Martin Glaser. prem. 26. 2. 2016, ND Brno). Repro archiv

    A  jsem přesvědčená, že divácky rezonovaly Petrolejové lampy brněnského Národního divadla. Na rozdíl od Strýčka Váni, ve kterém režisér Ivan Buraj s HaDivadlem násilně přesadil Čechovovo drama do současnosti, dozajista právě tím, že režisér Martin Glaser nechtěl pitvořit vše záměrně „jinak“ a převráceně, ale nechal se na skvělé scéně Pavla Boráka vést silným příběhem a dovedl herce k přesvědčivému vyjádření charakterů postav a situací. Konečně „normální“ inscenace svědčící o tom, že divadlo navzdory sebestředným dramaturgům a režisérům stále ještě existuje. Nejen v opeře.


    Komentáře k článku: 24. MF DIVADLO: Up & Down Heleny Havlíkové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,