Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Zuzančina svatba

Francouzský dramatik Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais se proslavil dvěma figarovskými komediemi (jež se staly předlohou dvou ještě slavnějších oper z pera G. Rossiniho a W. A. Mozarta).

V popředí Pavla Beretová (Zuzanka) a Miroslav Donutil (hrabě Almaviva) FOTO MARTIN ŠPELDA

První z nich, Lazebník sevillský (1775), má ještě tradiční půdorys: hrabě Almaviva získává za pomoci lazebníka Figara ruku dívky vznešeného původu Rosiny a napálí tak jejího starého poručníka Bartola, jenž si ji žárlivě pěstoval a střežil pro sebe.

Ve druhé, plným titulem Bláznivý den aneb Figarova svatba (1781), však dochází k nápadné proměně. Roli milovníka přebírá komorník Figaro. Musí hájit své právo na lásku k hraběnčině komorné Zuzance proti hraběti Almavivovi (z někdejšího horlivého milovníka se časem vyvinul bezostyšný svůdník), který by ji chtěl v duchu feudálního přežitku použít jako první. Milostná tematika nabývá platnosti společenské, ba politické: sluha proti pánovi, plebejec proti šlechtici. Ve Figarových projevech, zejména v jeho slavném monologu z 5. dějství, zaznívá přímo předrevoluční nota.

Výbušná provokativnost třídního konfliktu už vyprchala a těžko ji dnes simulovat. Avšak taktika a postupy intrikánského jednání v sobě tají nejednu možnost aktualizace. V době tzv. normalizace čerpala zejména z Figarových komentářů. Nezasloužená privilegia správně narozeného šlechtice si tehdejší divák snadno spojoval s výsadami stranických kádrů a dohližitelé nutili v textu škrtat. To bohudík pominulo, cenzura dnes nikoho k ničemu nenutí, všichni jsou si rovni, někteří ještě rovnější.

Předpokladem aktualizace v inscenaci pražského Národního divadla je adaptace Darii Ullrichové, vycházející ze staršího překladu Jindřicha Hořejšího. Prostředky aktualizace jsou rozmanité: modernizace slovního výrazu, věcné anachronismy i přidané texty, ilustrativní (novoromantická poezie v melodramatických partiích) i přesahové (Spenglerův Zánik západu).

Figarova svatba (jak bývá zkráceně označována) zůstává věrna osvědčené zápletkové technice, kterou ještě znásobuje rozmnožením milostných motivů a párů, ale překonává tradiční žánr jistým realismem ve zpodobení charakterů, prostředí a atmosféry.

Režie Michala Dočekala volila antiiluzivní řešení. Výtvarník David Marek jí poskytl všestranně průchozí a průhledný prostor, v němž chybějí stěny a nábytek, zato jej vyplňují četné židle (jako u Ioneska, ale bez čitelné motivace). A tak namísto za paravanem se Hrabě nebo Cherubín musí skrývat za židlí. Chybějí ovšem i vysoce funkční dveře a odemykání, zamykání, příchody, odchody sugeruje náznaková herecká akce. Je to moderní, situační komiku to však spíše oslabuje. Hudba Aleše Březiny se inspiruje Mozartovými melodiemi, ale instrumentací (bicí, altsaxofon), barvou a rytmem poukazuje k nynějšímu hudebnímu vkusu.

Kuriózním případem je aktualizovaná postava zahradníka Antonia (Milan Stehlík), jehož opilectví je pomocí citací obohaceno o vizionářské soudy nad úpadkem západní civilizace. Vrcholem aktualizace se však stává ženich Figaro. Na rozdíl od ostatních – v hierarchizovaných historických kostýmech Kateřiny Štefkové – je opatřen černým oblekem a bílou košilí s kravatou, oděvem připomínajícím spíše číšnickou než sluhovskou profesi. Richard Krajčo dlouho přechází sem a tam prázdnou scénou a trousí suché komentáře. Teprve ve druhé půli naznačuje drobnými ukázkami svého pěveckého umění protestní postoj a v závěru jej konkretizuje hněvností proslulého (ovšem značně zkráceného a zesoučasněného) monologu a výbuchy malověrné žárlivosti. Ve srovnání s ostatními postavami působí většinou ploše a nudně, v souladu s civilním povrchem. Nutně ho přehrávají nejen bohatě charakterizovaní protagonisté příběhu, ale i řada vedlejších figur a figurek.

Miroslav Donutil osvědčeným, ale neselhávajícím způsobem vyjadřuje hraběcí citový cynismus a strnulou mocenskou aroganci, s níž živě kontrastuje ve všem všudy důstojná Zuzanka (Pavla Beretová), půvabná a navíc důmyslná organizátorka poctivé intriky. V kontrastu k chmurnému Figarovi oplývá smyslem pro humor a při všech zapeklitých situacích se dobře baví. Tím ovšem příliš nevybočuje z běžné představy předemancipované ženy, která zde přebírá v jemnější podobě tradiční úlohu prohnaného služebníka, jak se s ním na divadle setkáváme už od antické komedie.

Skutečným objevem je však způsob, jakým hraje Hraběnku Kateřina Winterová. Úděl pasivní trpitelky se za stálé Zuzančiny asistence rozhojňuje o prvky melodramatické, erotické (jímavý vztah zralé ženy k chlapeckému Cherubínovi), dobrodružné, poskytující příležitost k četným proměnám pohybových, gestických a zejména mimických projevů. Výsledkem je v daných souvislostech vedle jímavé melancholie a emocionální deprivace překvapivá a originální komika. Z ostatních postav upoutá věkem obstarší, avšak srdeční dychtivostí a bojovným temperamentem stále disponovaná Marcelina Jany Bouškové, Soudce, jehož důstojnou tupost podává Filip Rajmont bez náznaku karikatury, a zejména dva hostující nejmladší. Miloslav König hraje Cherubína jako zárodečného erotomana, který se bezhlavě žene za vším, co zavání ženstvím. Pubertálně přeskakujícím hlasem, emfaticky překotnou mluvou i excentrickým zpěvem vyjadřuje své mocné, leč přelétavé city. Jana Pidrmanová operuje daleko jemnějším nástrojem – opravdovou i hranou prostoduchostí. Za zdánlivou naivitou její Fanynky tušíme vychytralost vdavekchtivé panny.

Sečteno: Dojem z Dočekalovy inscenace je jaksi polovičatý. Některé antiiluzivní postupy jsou při své vyumělkovanosti málo produktivní, závěrečné, situačně nepřehledné demaskování sem jakoby zabloudilo z jiné komedie… Zejména však pociťujeme manko v pojetí Figara, jemuž chybí temperament i charakter. Inscenaci by slušel spíše název Bláznivý den aneb Zuzančina svatba.

Národní divadlo Praha – Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Bláznivý den aneb Figarova svatba. Adaptace a dramaturgie Daria Ullrichová. Režie Michal Dočekal, scéna David Marek, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Aleš Březina. Premiéra 27. dubna 2012.

  • Autor: Zdeněk Hořínek
  • Publikováno: 13. června 2012

Komentáře k článku: Zuzančina svatba

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 16/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


3. 10.–16. 10. 2017

Číslo 16/2017 (3. 10.–16. 10. 2017)

Obsah čísla 16/2017

Slovo ...

Divadlo, které si nerozumí

Mám dojem, že účastníci...

Sukces měsíce

Národní divadlo...

SUKCES MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU DIVADLO

Dotazník

VerRich

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Seminář o umělecké kritice

Do Centra současného umění DOX...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Vlastivědné muzeum v Olomouci...

Kritika

Nedává, nebere

Poslední premiérou loňské sezony...

Každý musí sestoupit do...

Hrát na konci léta v krásném...

Vykřičíme všechnu bídu

Součástí pracovních oslav deseti let...

Mysteriózní film o temné...

Závěrečným představením...

Dosažení vyšších cílů

V roce 1999 uvedl Petr Lébl v rámci...

Jak budovat nový svět

Neznám knížku slovenské autorky...

Vše, anebo nic o synech a...

Nápad přivézt na plzeňský festival...

Místo srdce máme troud

Rumunské maďarskojazyčné divadlo z...

Slepá avantgarda (proti)

Inscenace polského TR Warszawa Holzwege...

Otázky bez odpovědí (pro)

Možná si toho nejsme plně vědomi,...

Zločin a trest v celé...

Nejen zlí jazykové tvrdí, že mnohé...

Šílenství jako stav světa?

Gogolovy Bláznovy zápisky – o...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 16/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Divadelní smrti aneb Festival...

Podle mého si „přední příčky“...

Mysteriózní film o temné...

Závěrečným představením...

Dosažení vyšších cílů

V roce 1999 uvedl Petr Lébl v rámci...

Jak budovat nový svět

Neznám knížku slovenské autorky...

Vše, anebo nic o synech a...

Nápad přivézt na plzeňský festival...

Místo srdce máme troud

Rumunské maďarskojazyčné divadlo z...

Slepá avantgarda (proti)

Inscenace polského TR Warszawa Holzwege...

Otázky bez odpovědí (pro)

Možná si toho nejsme plně vědomi,...

Zločin a trest v celé...

Nejen zlí jazykové tvrdí, že mnohé...

Šílenství jako stav světa?

Gogolovy Bláznovy zápisky – o...

Rozhovor

René Levínský: Píšu,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Barankiewicz:...

Rozhovor s novým uměleckým šéfem...

Kontext

O divadelním létě (nejen) v...

Zdá se, že vypravit se do divadla...

Burza

Joan Brehms se vrací domů

Národní muzeum informuje

Nominace na Cenu Thálie

Herecká asociace informuje

Podoby – Květáci

Stručný obsah příspěvku zde není...

Divadlo Radost Brno

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Aurora Lubos: Čekám, až mě...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Radu Afrim: Stačí tři zvuky...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Ještě k Národnímu divadlu

ohlasy: Ad DN 15/2017, str. 2

Zemřeli

Zemřeli

Arnošt Svoboda (6. 2. 1941 Třebíč...

Jan Tříska bohužel...

Nemohu stále uvěřit, že nepřijde....

Výročí

Výročí 1.−15. října

Černý Ondřej, ředitel, kritik a...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VI)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Jan Tříska

Ve Stříbrné ulici na Starém Městě...

Pan Papírek… ( III )

Příloha

Poděkování

Mezinárodní divadelní festival PALM...

Palm Off Fest 2017 – program

20. října v 19 hodin Zahájení...

Visegrád by chyběl stejně...

V posledních měsících jsou stále...

O střední Evropě

Střední Evropa existuje a my v ní,...

Nová pravice ve střední...

Rodí se nová střední Evropa a jeden...

Lze zachránit střední...

Střední Evropa, o které kdysi psal...

Lze žít a hrát divadlo...

Druhý ročník setkání divadel...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 16/2017



Obsah,