Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Zuzančina svatba

Francouzský dramatik Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais se proslavil dvěma figarovskými komediemi (jež se staly předlohou dvou ještě slavnějších oper z pera G. Rossiniho a W. A. Mozarta).

V popředí Pavla Beretová (Zuzanka) a Miroslav Donutil (hrabě Almaviva) FOTO MARTIN ŠPELDA

První z nich, Lazebník sevillský (1775), má ještě tradiční půdorys: hrabě Almaviva získává za pomoci lazebníka Figara ruku dívky vznešeného původu Rosiny a napálí tak jejího starého poručníka Bartola, jenž si ji žárlivě pěstoval a střežil pro sebe.

Ve druhé, plným titulem Bláznivý den aneb Figarova svatba (1781), však dochází k nápadné proměně. Roli milovníka přebírá komorník Figaro. Musí hájit své právo na lásku k hraběnčině komorné Zuzance proti hraběti Almavivovi (z někdejšího horlivého milovníka se časem vyvinul bezostyšný svůdník), který by ji chtěl v duchu feudálního přežitku použít jako první. Milostná tematika nabývá platnosti společenské, ba politické: sluha proti pánovi, plebejec proti šlechtici. Ve Figarových projevech, zejména v jeho slavném monologu z 5. dějství, zaznívá přímo předrevoluční nota.

Výbušná provokativnost třídního konfliktu už vyprchala a těžko ji dnes simulovat. Avšak taktika a postupy intrikánského jednání v sobě tají nejednu možnost aktualizace. V době tzv. normalizace čerpala zejména z Figarových komentářů. Nezasloužená privilegia správně narozeného šlechtice si tehdejší divák snadno spojoval s výsadami stranických kádrů a dohližitelé nutili v textu škrtat. To bohudík pominulo, cenzura dnes nikoho k ničemu nenutí, všichni jsou si rovni, někteří ještě rovnější.

Předpokladem aktualizace v inscenaci pražského Národního divadla je adaptace Darii Ullrichové, vycházející ze staršího překladu Jindřicha Hořejšího. Prostředky aktualizace jsou rozmanité: modernizace slovního výrazu, věcné anachronismy i přidané texty, ilustrativní (novoromantická poezie v melodramatických partiích) i přesahové (Spenglerův Zánik západu).

Figarova svatba (jak bývá zkráceně označována) zůstává věrna osvědčené zápletkové technice, kterou ještě znásobuje rozmnožením milostných motivů a párů, ale překonává tradiční žánr jistým realismem ve zpodobení charakterů, prostředí a atmosféry.

Režie Michala Dočekala volila antiiluzivní řešení. Výtvarník David Marek jí poskytl všestranně průchozí a průhledný prostor, v němž chybějí stěny a nábytek, zato jej vyplňují četné židle (jako u Ioneska, ale bez čitelné motivace). A tak namísto za paravanem se Hrabě nebo Cherubín musí skrývat za židlí. Chybějí ovšem i vysoce funkční dveře a odemykání, zamykání, příchody, odchody sugeruje náznaková herecká akce. Je to moderní, situační komiku to však spíše oslabuje. Hudba Aleše Březiny se inspiruje Mozartovými melodiemi, ale instrumentací (bicí, altsaxofon), barvou a rytmem poukazuje k nynějšímu hudebnímu vkusu.

Kuriózním případem je aktualizovaná postava zahradníka Antonia (Milan Stehlík), jehož opilectví je pomocí citací obohaceno o vizionářské soudy nad úpadkem západní civilizace. Vrcholem aktualizace se však stává ženich Figaro. Na rozdíl od ostatních – v hierarchizovaných historických kostýmech Kateřiny Štefkové – je opatřen černým oblekem a bílou košilí s kravatou, oděvem připomínajícím spíše číšnickou než sluhovskou profesi. Richard Krajčo dlouho přechází sem a tam prázdnou scénou a trousí suché komentáře. Teprve ve druhé půli naznačuje drobnými ukázkami svého pěveckého umění protestní postoj a v závěru jej konkretizuje hněvností proslulého (ovšem značně zkráceného a zesoučasněného) monologu a výbuchy malověrné žárlivosti. Ve srovnání s ostatními postavami působí většinou ploše a nudně, v souladu s civilním povrchem. Nutně ho přehrávají nejen bohatě charakterizovaní protagonisté příběhu, ale i řada vedlejších figur a figurek.

Miroslav Donutil osvědčeným, ale neselhávajícím způsobem vyjadřuje hraběcí citový cynismus a strnulou mocenskou aroganci, s níž živě kontrastuje ve všem všudy důstojná Zuzanka (Pavla Beretová), půvabná a navíc důmyslná organizátorka poctivé intriky. V kontrastu k chmurnému Figarovi oplývá smyslem pro humor a při všech zapeklitých situacích se dobře baví. Tím ovšem příliš nevybočuje z běžné představy předemancipované ženy, která zde přebírá v jemnější podobě tradiční úlohu prohnaného služebníka, jak se s ním na divadle setkáváme už od antické komedie.

Skutečným objevem je však způsob, jakým hraje Hraběnku Kateřina Winterová. Úděl pasivní trpitelky se za stálé Zuzančiny asistence rozhojňuje o prvky melodramatické, erotické (jímavý vztah zralé ženy k chlapeckému Cherubínovi), dobrodružné, poskytující příležitost k četným proměnám pohybových, gestických a zejména mimických projevů. Výsledkem je v daných souvislostech vedle jímavé melancholie a emocionální deprivace překvapivá a originální komika. Z ostatních postav upoutá věkem obstarší, avšak srdeční dychtivostí a bojovným temperamentem stále disponovaná Marcelina Jany Bouškové, Soudce, jehož důstojnou tupost podává Filip Rajmont bez náznaku karikatury, a zejména dva hostující nejmladší. Miloslav König hraje Cherubína jako zárodečného erotomana, který se bezhlavě žene za vším, co zavání ženstvím. Pubertálně přeskakujícím hlasem, emfaticky překotnou mluvou i excentrickým zpěvem vyjadřuje své mocné, leč přelétavé city. Jana Pidrmanová operuje daleko jemnějším nástrojem – opravdovou i hranou prostoduchostí. Za zdánlivou naivitou její Fanynky tušíme vychytralost vdavekchtivé panny.

Sečteno: Dojem z Dočekalovy inscenace je jaksi polovičatý. Některé antiiluzivní postupy jsou při své vyumělkovanosti málo produktivní, závěrečné, situačně nepřehledné demaskování sem jakoby zabloudilo z jiné komedie… Zejména však pociťujeme manko v pojetí Figara, jemuž chybí temperament i charakter. Inscenaci by slušel spíše název Bláznivý den aneb Zuzančina svatba.

Národní divadlo Praha – Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Bláznivý den aneb Figarova svatba. Adaptace a dramaturgie Daria Ullrichová. Režie Michal Dočekal, scéna David Marek, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Aleš Březina. Premiéra 27. dubna 2012.

  • Autor: Zdeněk Hořínek
  • Publikováno: 13. června 2012

Komentáře k článku: Zuzančina svatba

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 21/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


12. 12.–25. 12. 2017

Číslo 21/2017 (12. 12.–25. 12. 2017)

Obsah čísla 21/2017

Slovo ...

Něco pro mě, nic pro...

Soubor Schauspiel Hannover v režii...

Osobnost měsíce

Sandra Hüller

Herečka a zpěvačka Sandra Hüller ve...

Dotazník

Jana Orlová

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Půlměsíc na pražském nebi

Koncem listopadu se nad Prahou...

Fejeton

POVÍDKA: O Jonášovi

Jonáš byl největším talentem v...

Názor

Teoreticky o cestě do pekel

Překvapilo mě, jaký ohlas vyvolal...

Kronika

Jednou větou

Ve dnech 1.–16. listopadu se v Praze...

Kritika

Zavřete oči, našeptávač...

Na začátku, před oponou, sluha Dubois...

Havlův vzkaz dnešku ...

Komorní scéna Aréna po Smíření –...

Podzemní ambasáda

Projekt In the Name of Gift vznikl ve...

Maryša umazaná od mouky

Jako červená, vlastně spíš bílá...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 21/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Zvony i vlast

Románová prvotina „bezdomovce“...

Revoluce k ničemu

Na letošním ročníku festivalu...

Bezmocná angažovanost...

Nic proti doku-divadlu, divadlu...

Samopal versus smích dětí...

Soucit. Příběh kulometu je v...

Zamilovat si Sandru Hüller

Curyšský Theater Neumarkt představil...

Banální hovory z butiku...

Označit kultovní rakouskou dramatičku...

Módní ikona „Elfi“ (pro)

Šest postav s baterkami hledá nikoli...

Ouverture!

Skladatelé psávali předehry z...

Dnešní svět podle...

Na konci devadesátých let pro mě byly...

Naše stará a nová Evropa

Pražský divadelní festival...

Rozhovor

Radek Holub: Prát se umím,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Martin Františák: Nechci...

Rozhovor s uměleckým šéfem činohry...

Kontext

Kohout se dočkal

Vyhlášení Ceny Jindřicha...

Hutných patnáct let Petra...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Adventní bilancování mého...

Herecká asociace informuje

Podoby – Pivo si dám až...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Venuše ve Švehlovce, Praha

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Může divadlo zapomínat?

Dvakrát ze Slovensko-Česka

Nesnesitelná mateřská...

Dvakrát ze Slovensko-Česka

Dopředu, ale kam?

Międzynarodowy Festiwal Teatralny...

Zemřeli

Zemřeli

Jiří Kyselák (9. 8. 1952 Brno – 19....

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Boudová Nela, herečka (1. 12. 1967)...

Paměti, záznamy, deníky

My jsme ten oheň nezapálili...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

RR Rozhovory Revolver Revue 2016, 776...

Fundovaně, a přitom...

Pomyslné nůžky už se nerozevírají,...

Obrazem

Malované opony divadel...

Přesně po šesti letech od vydání...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (VIII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 21/2017



Obsah,