Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Ztráty a nálezy

    Petr Kofroň do produkcí Národního divadla opět zařadil pozoruhodné dílo z kontextu minimalismu, respektive postminimalismu. Tedy z okruhu hudby založené Philipem Glassem, kterou Kofroň tvrdohlavě prosazuje s Agon Orchestrem třicet let. Oratorium Lost Objects je dílem tří amerických skladatelů o dvacet let mladších než Glass, ze seskupení Bang on a Can. Jejich stálou libretistkou je Deborah Artman. Vycházejí z principů minimalismu, ale už tolik nelpí na repetitivnosti opakujících se motivků, postupně jemně přetvářených, melodických a posluchačsky vstřícných, umístěných zpravidla do orchestrálního doprovodu. Jejich motivy a sekvence jsou výraznější, složené do zvukově bohatší struktury s výraznými melodickými oblouky. Je znát, že využívají modely hudby různých dob a druhů, včetně rocku a pop-music. A chtějí se líbit!

    Hra tónů a projekcí v provedení oratoria Lost Objects FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Hra tónů a projekcí v provedení oratoria Lost Objects FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Oratorium Lost Objects (Ztracené předměty, poprvé v Drážďanech 2001) vzniklo pro barokní orchestr dobových nástrojů (specializovaný Concerto Köln), dva kontratenoristy, sopranistku, komorní smíšený sbor, rockovou kapelu (kytara, baskytara, klávesy, bicí) a DJ, který odděloval jedenáct vět remixy právě odehrané hudby. Propojení barokního a soudobého zvuku skladbu ozvláštňuje a samo nese téma ztrácení a nalézání, v tomto případě zasutých hudebních forem.

    Nepochopil jsem, proč v pražském provedení hrál orchestr obsazený soudobými nástroji (s vyšším laděním), když by se u nás specializovaný ansámbl jistě našel, nebo se dal ad hoc sestavit. Totéž platí pro kontratenoristy, nahrazené mezzosopranistkami. DJ z provedení zmizel úplně. To všechno zbavilo pražské provedení dráždivosti zvukové, ale i tematické. Zněla příliš monotónně libá hudba bez dynamických a zvukových poryvů, do níž se vpíjela animace ztracených věcí, promítaná na řady úzkých zavěšených šál. Oddělovaly orchestr od černě oděných, tedy vizuálně ukrytých sólistů a sboru na jevišti. Připomínalo to mši, jak autoři deklarovali, vznikl kontemplativní prostor vedoucí k zamyšlení, obrazný, výtvarně okouzlující – animované projekce prolínané s živými vstupy ze sociálních sítí posouvaly produkci k současné estetice.

    Oratorium pojednává o ztrátách duchovních, uměleckých, osobních. Lze ztratit víru, důvěru, cestu v mlze, přeposlaný e-mail o ztraceném dítěti, náboženské poučení. Lze ztratit ponožky. Texty se nepřekládaly v titulcích a zpívaným v angličtině moc rozumět nebylo – ale kdo by učetl při představení takový příval informací? Spolu s přívalem informací vizuálních? V hravé projekci se mnohé věci jen mihly, některé se jako leitmotivy vracely. Stejně jako v hudebním sdělení víc než o konkréta šlo o jejich plynutí časem, naší myslí a pamětí. Trochu to připomínalo podprahovou reklamu v médiích. Rudé trenýrky se ovšem přehlédnout nedaly.

    Orchestru pod taktovkou Petra Kofroně, myslím, chyběla brilance, sólistky (Jitka Burgetová, Jana Horáková Levicová a Lucie Hilscherová) i Kühnův smíšený sbor nezvyklé party v obtížných polohách zvládly dokonale. Samozřejmě vše amplifikované.

    Rozhodně působivý večer.

    Národní divadlo, Praha – Michael Gordon, Julia Wolfe, David Lang: Lost Objects. Libreto Deborah Artman. Dirigent Petr Kofroň, režie a projekce Michael Bielicky a Kamila B. Richter, scéna Jan Hladil, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, sbor­mistr Lenka Navrátilová. Česká premiéra 17. prosince 2015 na Nové scéně.


    Komentáře k článku: Ztráty a nálezy

    1. Jan Dehner

      Avatar

      Petr Kofroň
      si uvedením Lost Obejcts „udělal radost“ – v situaci, kdy české (nejen operní) publikum nezná základní díla hudby XX. století. V kontextu vývoje je minimalismus, vzniklý jako americká reakce na „složitou“ dodekafonii, serialismus ad. spíše marginální styl, který se za posledních asi 45 let příliš nevyvíjí.
      Důvod vzniku „pražské verze“ (moderní orchestr, mezzosopranistky místo kontratenoristů, žádný DJ) je samozřejmě ekonomický – všichni by byli externisté, kteří nevystupují „za čárku“, ale je nutno je zaplatit; peníze byly potřeba na Kühnův smíšený sbor a autory naivních videoprojekcí.
      Shrnuto: nevidím žádné nálezy, jen samé ztráty!!

      21.01.2016 (13.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,