Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Z totality jsme si přinesli břemeno strachu

V rámci cyklu scénických čtení divadelních her východoevropských dramatiček zvaného Eastern European Playwrights: Women Write the New byla koncem března v Českém centru New York (Bohemian National Hall) uvedena hra Krcheň Nesmrtelný (2001). Někdy člověk musí až do New Yorku, aby se mu naskytla příležitost popovídat si se současnou slovenskou dramatičkou a autorkou této úspěšné hry Evou Maliti-Fraňovou.

Ve svých textech se v různých metaforách věnujete kritice komunistického režimu a jeho trvalých následků. Volně přecházíte z reality do snu, v němž oběti krutého a materialistického světa nacházejí útočiště a lásku. Byla to v době totality také vaše životní taktika?

Pravdou je, že jsme si z časů totality přinesli břemeno věčného strachu, pocitu ohrožení, potřeby „tajit“ skutečné touhy a důvody svého jednání. V literatuře se v těch dobách vyjadřovala kritika režimu různými jinotaji, zašifrovanými podobami. Paradoxně společný nepřítel, komunismus, provokoval autory k velké tvořivé vynalézavosti. Přirozenou reakcí na takový způsob psaní je dnešní realismus, přímá „realita“ – pravda z očí do očí – v životě i v literatuře, která mi často připadá nezajímavá a nudná. Když mám mluvit o sobě, způsob spojování dvou světů, reálného a nereálneho, u mne vyplynul celkem organicky, nebyla to taktika. Dokonce jsem se nad svou metodou ani racionálně nezamýšlela. Šlo spíš o specifickou vnímavost reality a současně o impulsy z folklóru, které jsem získala při překladu osetského hrdinského eposu Narti a kavkazských pohádek. Ale jistý literární kritik, který byl v posledních letech totality autorita, mě v osobním rozhovoru pořádně zkritizoval, neboť se mu takové volné přecházení z reality do nereality zdálo naprosto nepřípustné a scestné…

Groteskně vtipná a současně i tragicky syrová hra Krcheň Nesmrtelný v sobě skrývá řadu symbolů, odkazů a témat, která se opírají o mytologii, folkloristiku nebo pohádky. O čem hra je a jak dalece se odlišuje od stejnojmenné povídky, která vznikla o více než deset let dříve?

Dramatický text je něco celkem jiného než text prozaický. Musela jsem si svého Krchně v próze pořádně pročíst a náležitě si ho představit. Až potom jsem mohla začít text přetvářet. V této hře jsou důležité obrazy a obraznost. Při psaní hry jsem si stále opakovala, že divadlo je založené na dívání se a že diváci obrazy (jakkoli zašifrované v textu) uvidí. Je třeba říct, že mě vyprovokovali také ti, kdo prózu přečetli a tvrdili, že je to text vhodný pro filmové zpracování a že ho mám nabídnout Fellinimu nebo Jakubiskovi. Nakonec to skončilo jinak a myslím, že velmi dobře.

O čem Krcheň – česky Krpatý vrch je?

Má v sobě vícero interpretačních rovin a závisí na interpretovi, kterou z nich si vybere jako hlavní. Ústřední je téma incestu, a to v souvislostech rodiny a současně i širších, historických a politických – celé krajiny.

Magická atmosféra vašich her je krutá a urgentně znepokojivá, jakoby nás nutila jednat, když to samy postavy-oběti, především zranitelné ženy, nedokážou a jsou nuceny nést svůj úděl jako kříž až na pomyslný Krpatý vrch (název prózy ze stejnojmenné knihy z roku1994, podle níž vznikla hra Jaskynná panna, 2003, pozn. aut.), dokud je smrt nevysvobodí. Proč ve vašich hrách vždycky nejvíc trpí ženy? Je to obraz reality? Osobní pocit?

Žijeme v době, kdy stále ještě víc trpí ženy než muži. To je nejen můj osobní pocit, ale celoživotní poznání. Můžeme to brát jako předurčenost ženského údělu, podle kterého má žena rodit v bolestech, což mužům není dáno. Myslím, že moje ženské postavy nesou v sobě právě takovou předurčenost.

Dnes však už píšu trochu jinak, a možná jsem i sama jiná; v textech, prozaických i dramatických, které jsem vytvořila v posledním období, jsou moje hrdinky aktivnější, nejednou se rvou a bojují, ač jsou zároveň mírně zmatené a žijí v nesouladu s okolním světem. Prostá upřímnost těchto žen však v sobě nese i jiskřičku naděje, že vše ještě není ztraceno, že bude lépe. I kdyby to mělo být třeba až v posmrtném životě.

Znovu se vracím k poslání ženy, kterým je věčná naděje, nepřetržitelnost lidského rodu. V mé próze Krpatý vrch i v dramatu Jeskynní panna žije hlavní hrdinka, těhotná Meri, nadějí. Věří a čeká, že porodí Mesiáše. Samozřejmě, že to vyznívá i ironicky, neboť její víru provází ztráta všech iluzí, celkové rozčarování. Nedozvíme se ani, jestli se Mesiáš v takových podmínkách vlastně narodil. Jako autorka nedávám recepty. Opravdu je možné, že vysvobození přijde až na jiném světě…

A teď přechod z tvorby do života: chce se mi věřit, že bude líp.

Vaše dramatické i prozaické texty zaznamenaly úspěch v zahraničí, byly přeloženy do několika jazyků, jsou uváděny na divadelních festivalech. V Čechách se však zatím nehrají. A přitom jsou si naše národy tak blízké. Komunistický režim jsme zažili jako občané společného státu. Kde je „zakopaný pes“?

Začnu od toho, že jsem si právě v New Yorku mnohem intenzivněji uvědomovala, co pro mě znamená česko-slovenské spojení, česko-slovenský kulturní kontext, jaké příznivé světlo vrhá v rámci mezinárodní prezentace i na naše – tedy slovenské – umění. Česká kultura je ve světě velkým pojmem, což je dokladem toho, jak je originální, svébytná, má historicky zformovanou vnitřní nespokojenost, polemičnost k přítomnému dění. Je to fenomén vybízející k neustálému následování, „promazaný“ motor, který inspiruje.

I z tohoto pohledu věřím, že si čeští divadelní umělci najdou k mým textům cestu a že je osloví. Jsem si vědoma, že jsou to díla, která potřebují „svůj čas“ a současně i mít čas – na reflexi, na zpracování. Naše národy k sobě měly v dějinách vždy kulturně blízko. Čeština byla ve starších obdobích jazykem naší psané literatury, pro slovenské evangelíky byla čeština jazykem kultu. Naproti tomu je i jistá rozdílnost našich tradic, což je asi také jeden z důvodů, proč některá díla u vás nebo u nás nerezonují.

Eva Maliti-Fraňová (1953)

je slovenská prozaička, dramatička, překladatelka a literární vědkyně. Nedávno vydala svou zatím poslední knihu povídek Pod jazdeckou sochou (2011). Pracuje v Ústavu světové literatury SAV, kde se specializuje se na ruský symbolismus. Dramatické texty publikované ve sbírce Hry (2007) vycházejí většinou z dříve napsaných povídek (patří mezi ně i Krcheň Nesmrtelný).

  • Autor: Kateřina Bohadlová
  • Publikováno: 13. Červen, 2012

Komentáře k článku: Z totality jsme si přinesli břemeno strachu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


25. 6.-8. 7. 2014

Číslo 13/2014 (25. 6.-8. 7. 2014)

Obsah čísla 13/2014

Komentář

Divadla patří těm, kteří...

Hlásal Emil František Burian v...

Osobnost měsíce

Tomáš Suchánek

ředitel festivalu Dream Factory Ostrava

Jak já to vidím

Gustav Řezníček, herec...

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Svět podle Samodivy

Koho by napadlo, že se při hledání...

Kronika

28. května—9. června

28. května Novou knihu Nahoru, dolů...

Kritika

Je šest hodně, nebo málo?

Teprve šestý ročník Dream Factory...

Jak pan Vok ohluchl

Ostravská opera nezklamala...

Jak Jeník opravil motorku

Novým nastudováním Prodané nevěsty...

Vrtěti krocanem

Docela často se objevují povzdechy,...

Češi jsou vidláci

Sezonu Divadla Komedie zakončila...

Hmyzí říše na městském...

Daniel Špinar patří k režisérům,...

Myš jí sluší

Černé lidské myši stojí v šeru,...

Kafkovské pašije

Kafka táhne… mohlo by být další z...

Mikuláškova spektrální...

Tvůrčí skupina soustředěná kolem...

Kritický žebříček 13/2014

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Je šest hodně, nebo málo?

Teprve šestý ročník Dream Factory...

Rozhovor

Marie Spurná: Nevím o...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kauza

Kontext

Ypsilonská padesátka

Studio Ypsilon v průběhu dvou let...

Burza

Berme to vážně

Dva skladatelé, dva Magoři

3SES3

V Normandii, se při příležitosti...

Krize českého dabingu

Herecká asociace informuje

Městské divadlo Zlín

Divadla na hranici

Rejžek píše Justovi

Koncem května se v Knihovně Václava...

Rozloučení

Vážení čtenáři, milí přátelé,...

Zahraničí

Vítejte na Broadwayi! aneb...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Políbil jsem ruku ománské...

Arabský deník Vladimíra Morávka

Ohlasy

ohlasy: AD O kavalíru páně...

Knihu jsem zatím nečetl. Nevím, zdali...

ohlasy: AD Pokus o portrét...

Pane Karle Králi, k polemice...

Za klinický neúspěch ČRo...

V žertovném(?) textu Český rozhlas...

Polemiky

ohlasy: AD O kavalíru páně...

Knihu jsem zatím nečetl. Nevím, zdali...

ohlasy: AD Pokus o portrét...

Pane Karle Králi, k polemice...

Za klinický neúspěch ČRo...

V žertovném(?) textu Český rozhlas...

Zemřeli

Zemřeli

Antonín Viktora (29. 5. 1943 Hodonín...

Paměti, záznamy, deníky

Sbližování těla s duší...

Když se přibližovaly poslední...

Dědova mísa

Dědova mísa

Málokdo dnes ví, že dávno před...

Příloha

Velký rozhovor s Petrem...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2014



Obsah,