Zpráva z Theatrum Kuks L. P. 2015
Hospitál Kuks se záplavou Braunových barokních soch (letos kompletně zrekonstruovaný), včetně zahrady francouzského střihu i bylinkovými záhony a Rentzovým muzeem barokního tisku, je pohádkově malebný. Hrabě František Antonín Špork by měl dozajista radost, že se konečně podařilo dodat jeho Kuksu nový lesk. Já jsem se sem ovšem nepřijela kochat krásami architektury ani přírody, ale navštívit už čtrnáctý ročník festivalu barokního umění Theatrum Kuks, který se tu tradičně pořádá v posledních srpnových dnech.
Bartoloměj Veselý jako Krabat v pohádce pro otrlé děti FOTO Y. B. BENČOVI
Hrabě Špork, světoběžník, vizionář a mecenáš umění si tu držel soubor Antona Josepha Geisslera, známý pod názvem Geisslers Hofcomoedianten. Ti bavili klientelu lázní Kuks a hrávali též ve Šporkově divadle v Praze. To bylo ve století osmnáctém. Na sklonku století dvacátého jistý doktor Stanislav Bohadlo, muzikolog zabývající se barokním uměním, který měl dvě šikovné děti – Martina a Kateřinu, inspiroval skupinu gymnazistů z Náchoda k vytvoření souboru novodobých Geisslers Hofcomoedianten, skupiny zabývající se novodobou interpretací barokních textů. Původně amatérský soubor, jehož zakládající členové (Petr Hašek – režisér, Kateřina Bohadlová – překladatelka a herečka a Martin Bohadlo – herec, Vendula Štíchová – herečka, Ota Faifr – dramaturg) časem vystudovali různé umělecké školy, nabíral postupně další a další členy, a každoročně vytvořil jednu až dvě inscenace, uváděné v plenéru či nějakém netradičním prostoru.
Soubor, který vznikl roku 2002, se v desátém roce své existence rozhodl změnit svůj status na profesionální divadlo. I když soubor hodně kočuje – převážně po vlastech českých a moravských, ale i do zahraničí, a momentálně má základnu ve Vile Štvanice, je svou existencí nerozlučně spjat s Kuksem. Právě tady již v roce 2002 v rámci nultého ročníku Festivalu barokní kultury Theatrum Kuks soubor uvedl v novodobé premiéře po 284 letech variaci na text Šporkova dvorního autora Heinricha Rademina podle starší hry Johannese Riemera pod názvem Amor Tyran (hraje se dosud a jako scéna slouží žebřiňák). Dnes mají na kontě už dvacet inscenací, z nichž většina čerpá z původních překladů barokních textů, mnohdy zlomkovitých, symbolického či alegorického charakteru. Soubor je na jejich půdorysu je volně multižánrově rozvíjí (opera, stylizované pohybové divadlo, akrobacie) a propojuje s akrobatickými aktivitami.
Theatrum Kuks s podtitulem festival barokního divadla, opery a hudby v Kuksu využívá rozmanitých interiérů i exteriérů, které místo nabízí. V bývalé stodole ve vesnici vznikl Comoedien-Haus, kde se po léta hrálo. Letos ovšem zůstal prázdný, a to kvůli stížnosti na rušení klidu ve vesnici. V duchu starodávných komediantů a patrně i principu „našich furiantů“ se ovšem našla náhradní řešení. A objevila se další místa, kde bylo hlučné bandě Geisslerů umožněno hrát, ať už to bylo na někdejším parkovišti na půli cesty z vesnice k hospitálu, které nepatří vesnici Kuks, ale nedalekým Heřmanicím. Zde byl vztyčen stan, kam se uchylovali účastníci na večerní afterparty. Nově se hrálo v někdejším Hostinci U Zlatého slunce, kde prý kdysi bývalo sídlo barokního souboru Geisslers a donedávna tělocvična v poněkud dezolátním stavu (cvičební kruhy na stropě to potvrzují). Stačila ovšem kulisa malované brány na pozadí a iluze barokního prostoru byla dokonalá.
Festival byl rozdělen do pěti dnů, všechny měly tematické názvy: Kuks z Rentzovy ptačí perspektivy, Láska a bolest, Dar života a dar smrti, Hry s prozřením a Afekty, emoce, spasení. V jejich rámci organizátoři nabídli desítky akcí různého typu, v nichž ty divadelní si rozdělili Geisslers Hofcomoedianten a ZUŠ Jaroměř. Zatímco jaroměřský dorost se soustředil na variace commedie dell’arte (hrál na schodišti a také na dřevěné open-air jezuitské scéně s maskami a loutkami), Geissleři uvedli jak starší tituly – Kukský orloj, Amor Tyran, Lakomec, Dvě komedie v komedii a Hráč, tak i nejnovější kus – kukskou premiéru inscenace Já jsem Krabat. Tato premiéra (sál byl narvaný doslova po střechu) znamenala hned několik novinek. Bylo to poprvé, kdy se režie ujal někdo jiný než domovský režisér Petr Hašek. A to Jakub Maksymov, odchovanec ZUŠ Jaroměř, zajímavý amatérský herec a dnes student režie na DAMU, který se dostal ke Geisslerům přes konkurz na nového dramaturga. Jestliže záměrem bylo „udělat taky něco pro děti“, pak Krabat (podle lužickosrbské legendy známé možná více jako Čarodějův učeň), je, nutno konstatovat, určen pro děti značně otrlé. Dokonce i dospělým chvílemi běhal mráz po zádech (byť vše se odehrálo ve výhni posledního srpnového víkendu), neboť atmosféra byla vskutku ponurá, čemuž napomáhal omšelý vzhled sálu, sugestivní hudba Zdeňka Dočekala i nejrůznější scénická kouzla. Inscenace využívala kombinace stínohry a kontaktů živého herce (Krabat – Bartoloměj Veselý) se siluetou za plátnem, proměňující se v nejrůznější postavy (Claudia Eftimiadisová), to vše za asistence ďábelského čaroděje (Václav Chalupa) a meotarových kouzel, která projekcí na plátno zprostředkovala pocit zasněžené krajiny, zběsilého průletu oblohou, orloje učňů, z něhož je vždy kdosi obětován, temné hrozivosti havranů, rozpadajícího se světa kouzel, ale i líbezné nevinnosti dívčí spasitelky. Celkový vjem z celé této sugestivní vize světa na pomezí snu a skutečnosti jsem si pojmenovala jako „ponurou vtipnost“. Do Kuksu, který rozděluje most přes řeku na břeh živých a mrtvých, to zapadlo dokonale.
Komentáře k článku: Zpráva z Theatrum Kuks L. P. 2015
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
