Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Znovu to věčné hledání

Hamlet v provedení ostravské Komorní scény Aréna neprovokuje a není ani vymykajícím se experimentem. Zůstává u pokorné interpretace Shakespearovy tragédie, a přesto má v sobě dráždivost, která po představení doznívá a nutí k přemýšlení. Přiznám se, že po prvním zhlédnutí jsem pocítila jisté zklamání. V živé paměti mi totiž zůstala úderná a ve výkladu i interpretaci nesmírně současná inscenace Divadla Petra Bezruče s teenagerovsky se bouřícím Richardem Krajčem (1999) a s jistotou jsem tedy očekávala, že inscenátoři v Aréně měli pádný důvod ke vstupu do tohoto konfrontačního prostoru. Ovšem přílišné očekávání, do něhož projektujeme vlastní představy, může být zavádějící. S vědomím této souvislosti musím upřesnit: Hamlet v Aréně je působivým komorním tvarem velké tragédie s aktuálními přesahy textu, s promyšlenou režijní koncepcí, která spoléhá na provázanost všech scénických prvků.

Dramaturg Tomáš Vůjtek zvolil pro nastudování Shakespearovy tragédie dynamický překlad Martina Hilského a režisér Ivan Krejčí se soustředil na obraz světa v krizi, či spíše obraz společnosti postrádající morální hodnoty. Ve významově mnohovrstevnatém jevištním tvaru režisér odkrývá postupně všechna témata – aroganci moci, korupci, pokrytectví, amorálnost i absurdní pravdivost iluze. Ne nadarmo je leitmotivem inscenace zrcadlově lesklá plocha hracího prostoru, vyčleněná Hamletem pro „hru ve hře“ a symbolizující nejen ono okřídlené „alžbětinské“ zrcadlení. Princip divadelnosti v jeho různých podobách je v Krejčího koncepci dominantní a soustředí v sobě prostupnost fikce a skutečnosti.

Scénograf Milan David působivě evokuje na komorní ploše atmosféru „dánského vězení“, když v černě vykrytém prostoru umístil několik oplechovaných pohyblivých paravánů a tři kovové žebříky vedoucí na galerii (místo prvního zjevení přízraku). S barevnou ponurostí scény koresponduje i tlumená barevnost kostýmů, s výjimkou bohatě zdobených šatů Gertrudy. Centrální hrací plocha je palácem, hradbami, kaplí i ložnicí, především však jevištěm, do kterého vstupují všichni, aby si nasazovali masky pokrytectví či iluzorního příběhu. Právě scény „hry ve hře“ jsou klíčem k pochopení inscenačního principu. Bíle ohraničený prostor je místem pro hereckou družinu a pro její předvedení vražedného výstupu, nejprve jako němohry v asijském duchu s rituálními gesty a hudebními vstupy, podruhé v „opravdovosti“ divadelní fikce, která zasáhne Hamleta i Claudiovo svědomí. Princip zdivadelnění přetrvává i ve scéně závěrečného vražedného souboje, kdy postupně všichni aktéři umírají, nejprve pouhým symbolickým pokleknutím, poté – když poklekne i Hamlet – se bezvládně sesunou na zem jako náhle vyvěšené loutky.

Dráždivost inscenace je především v herecké interpretaci, pohybující se mezi tradičním výrazem a zcivilněnou věcností ironických pasáží. Soubor Arény se rozšířil o hostujícího Petra Vaňka (Claudius), herce s výbavou velkých gest, patosu a deklamativního projevu, i o několik konzervatoristů s intonačně nevýraznou interpretací vedlejších postav, světlou výjimku tvoří Zuzana Truplová alternující Ofélii. Režisér nutně musel hledat sjednocující polohu, někdy i za cenu jednoznačnějšího výkladu. Je tím poznamenán především Horacio v podání Josefa Kaluži, jehož civilní a přespříliš věcný výraz postrádá vnitřní opravdovost vztahu k Hamletovi. Nejzřetelněji se ale výrazová nesourodost projevuje u Petra Vaňka, jehož Claudius při prvním výstupu upoutá pečlivě vystavěným kontrastem mediálně lichotivého obrazu politika a pokrytecky zdůrazňované smuteční řeči, ale už v dalších scénách je hercův projev založen na přílišné okázalosti a zůstává uzavřený pro jevištní partnerství. Tento nesoulad se odráží hlavně ve výstupech s Alenou Sasínovou-Polarczyk, která v roli Gertrudy musí sama vyhledávat impulzy vedoucí k proměně ze sebejisté královny až k vnitřně zlomené ženě volící smrt. Centrální postavou se přirozeně stává Michal Čapka v roli Hamleta. V základu jeho hereckého výrazu není mladistvý vztek či rozpolcenost ani intuitivní výbušnost, ale tázání se, ironizování a reálná skepse. Čapka, který dozrál k postavě Hamleta přes postavy vzdorných buřičů, je výrazově koncentrovaný a pečlivý v intonačních detailech. Dokáže se střihovou rychlostí v kratičkých sekvencích vystřídat tragickou rovinu za věcný, jiskřivě intelektuální rozhovor, také za ironický až cynicky nadsazený tón či niterně vypjaté okamžiky s Gertrudou či Ofélií. Nehraje si na blázna, jeho šílenost vyvěrá z poznání krutosti a bolestného uvědomění si prohnilosti světa. Čapka s lehkostí mění mimický výraz i tón v hlase, hraje si se slovy i s jemnými, někdy až příliš ilustrujícími detaily (rozhovor o potravinovém řetězci červů, žebráků a králů, při němž systematicky loupe a pojídá ovoce). Postava Ofélie má v Aréně dvě podoby – jednu étericky křehkou, s dětským údivem i ženskou tragikou obsaženou v celistvém pojetí Terezy Dočkalové, druhou živelnou, nevyrovnanou a bouřící se, kterou vytvořila Zuzana Truplová. Obě jsou rovnocennými partnerkami jak Marku Cisovskému (Laertes), tak Pavlu Cisovskému, který v roli Polonia předvádí dokonalou, na hlasových detailech postavenou podobu čirého pokrytectví a politických intrik. Stylově čisté výkony podávají i René Šmotek jako principál herecké společnosti, Dana Fialková, Albert Čuba nebo Vladislav Georgijev, jehož hrobník má beckettovský rozměr (setkání s Hamletem patří k nejjiskřivějším dialogům).

Vyznění inscenace míří do našeho času a prostoru a v tomto smyslu nabízí opětovné setkání s Hamletem s jeho věčným tázáním po morálních hodnotách, které stojí za obnovení – nejen v zrcadlení iluze.

Komorní scéna Aréna Ostrava – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský. Režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Lucie Loosová, hudba Vladislav Georgijev. Premiéra 20. února 2010. (Psáno z reprízy 18. března 2010.)

  • Autor: Tatjana Lazorčáková
  • Publikováno: 20. dubna 2010

Komentáře k článku: Znovu to věčné hledání

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Jiří Havelka koncem loňského roku...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,