Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Znovu to věčné hledání

Hamlet v provedení ostravské Komorní scény Aréna neprovokuje a není ani vymykajícím se experimentem. Zůstává u pokorné interpretace Shakespearovy tragédie, a přesto má v sobě dráždivost, která po představení doznívá a nutí k přemýšlení. Přiznám se, že po prvním zhlédnutí jsem pocítila jisté zklamání. V živé paměti mi totiž zůstala úderná a ve výkladu i interpretaci nesmírně současná inscenace Divadla Petra Bezruče s teenagerovsky se bouřícím Richardem Krajčem (1999) a s jistotou jsem tedy očekávala, že inscenátoři v Aréně měli pádný důvod ke vstupu do tohoto konfrontačního prostoru. Ovšem přílišné očekávání, do něhož projektujeme vlastní představy, může být zavádějící. S vědomím této souvislosti musím upřesnit: Hamlet v Aréně je působivým komorním tvarem velké tragédie s aktuálními přesahy textu, s promyšlenou režijní koncepcí, která spoléhá na provázanost všech scénických prvků.

Dramaturg Tomáš Vůjtek zvolil pro nastudování Shakespearovy tragédie dynamický překlad Martina Hilského a režisér Ivan Krejčí se soustředil na obraz světa v krizi, či spíše obraz společnosti postrádající morální hodnoty. Ve významově mnohovrstevnatém jevištním tvaru režisér odkrývá postupně všechna témata – aroganci moci, korupci, pokrytectví, amorálnost i absurdní pravdivost iluze. Ne nadarmo je leitmotivem inscenace zrcadlově lesklá plocha hracího prostoru, vyčleněná Hamletem pro „hru ve hře“ a symbolizující nejen ono okřídlené „alžbětinské“ zrcadlení. Princip divadelnosti v jeho různých podobách je v Krejčího koncepci dominantní a soustředí v sobě prostupnost fikce a skutečnosti.

Scénograf Milan David působivě evokuje na komorní ploše atmosféru „dánského vězení“, když v černě vykrytém prostoru umístil několik oplechovaných pohyblivých paravánů a tři kovové žebříky vedoucí na galerii (místo prvního zjevení přízraku). S barevnou ponurostí scény koresponduje i tlumená barevnost kostýmů, s výjimkou bohatě zdobených šatů Gertrudy. Centrální hrací plocha je palácem, hradbami, kaplí i ložnicí, především však jevištěm, do kterého vstupují všichni, aby si nasazovali masky pokrytectví či iluzorního příběhu. Právě scény „hry ve hře“ jsou klíčem k pochopení inscenačního principu. Bíle ohraničený prostor je místem pro hereckou družinu a pro její předvedení vražedného výstupu, nejprve jako němohry v asijském duchu s rituálními gesty a hudebními vstupy, podruhé v „opravdovosti“ divadelní fikce, která zasáhne Hamleta i Claudiovo svědomí. Princip zdivadelnění přetrvává i ve scéně závěrečného vražedného souboje, kdy postupně všichni aktéři umírají, nejprve pouhým symbolickým pokleknutím, poté – když poklekne i Hamlet – se bezvládně sesunou na zem jako náhle vyvěšené loutky.

Dráždivost inscenace je především v herecké interpretaci, pohybující se mezi tradičním výrazem a zcivilněnou věcností ironických pasáží. Soubor Arény se rozšířil o hostujícího Petra Vaňka (Claudius), herce s výbavou velkých gest, patosu a deklamativního projevu, i o několik konzervatoristů s intonačně nevýraznou interpretací vedlejších postav, světlou výjimku tvoří Zuzana Truplová alternující Ofélii. Režisér nutně musel hledat sjednocující polohu, někdy i za cenu jednoznačnějšího výkladu. Je tím poznamenán především Horacio v podání Josefa Kaluži, jehož civilní a přespříliš věcný výraz postrádá vnitřní opravdovost vztahu k Hamletovi. Nejzřetelněji se ale výrazová nesourodost projevuje u Petra Vaňka, jehož Claudius při prvním výstupu upoutá pečlivě vystavěným kontrastem mediálně lichotivého obrazu politika a pokrytecky zdůrazňované smuteční řeči, ale už v dalších scénách je hercův projev založen na přílišné okázalosti a zůstává uzavřený pro jevištní partnerství. Tento nesoulad se odráží hlavně ve výstupech s Alenou Sasínovou-Polarczyk, která v roli Gertrudy musí sama vyhledávat impulzy vedoucí k proměně ze sebejisté královny až k vnitřně zlomené ženě volící smrt. Centrální postavou se přirozeně stává Michal Čapka v roli Hamleta. V základu jeho hereckého výrazu není mladistvý vztek či rozpolcenost ani intuitivní výbušnost, ale tázání se, ironizování a reálná skepse. Čapka, který dozrál k postavě Hamleta přes postavy vzdorných buřičů, je výrazově koncentrovaný a pečlivý v intonačních detailech. Dokáže se střihovou rychlostí v kratičkých sekvencích vystřídat tragickou rovinu za věcný, jiskřivě intelektuální rozhovor, také za ironický až cynicky nadsazený tón či niterně vypjaté okamžiky s Gertrudou či Ofélií. Nehraje si na blázna, jeho šílenost vyvěrá z poznání krutosti a bolestného uvědomění si prohnilosti světa. Čapka s lehkostí mění mimický výraz i tón v hlase, hraje si se slovy i s jemnými, někdy až příliš ilustrujícími detaily (rozhovor o potravinovém řetězci červů, žebráků a králů, při němž systematicky loupe a pojídá ovoce). Postava Ofélie má v Aréně dvě podoby – jednu étericky křehkou, s dětským údivem i ženskou tragikou obsaženou v celistvém pojetí Terezy Dočkalové, druhou živelnou, nevyrovnanou a bouřící se, kterou vytvořila Zuzana Truplová. Obě jsou rovnocennými partnerkami jak Marku Cisovskému (Laertes), tak Pavlu Cisovskému, který v roli Polonia předvádí dokonalou, na hlasových detailech postavenou podobu čirého pokrytectví a politických intrik. Stylově čisté výkony podávají i René Šmotek jako principál herecké společnosti, Dana Fialková, Albert Čuba nebo Vladislav Georgijev, jehož hrobník má beckettovský rozměr (setkání s Hamletem patří k nejjiskřivějším dialogům).

Vyznění inscenace míří do našeho času a prostoru a v tomto smyslu nabízí opětovné setkání s Hamletem s jeho věčným tázáním po morálních hodnotách, které stojí za obnovení – nejen v zrcadlení iluze.

Komorní scéna Aréna Ostrava – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský. Režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Lucie Loosová, hudba Vladislav Georgijev. Premiéra 20. února 2010. (Psáno z reprízy 18. března 2010.)

  • Autor: Tatjana Lazorčáková
  • Publikováno: 20. dubna 2010

Komentáře k článku: Znovu to věčné hledání

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


13. 9.-26. 9. 2016

Číslo 15/2016 (13. 9.-26. 9. 2016)

Obsah čísla 15/2016

Sukces měsíce

Limbo (Austrálie): Limbo

sukces Letní Letné 2016

Dotazník

Petr Horníček

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Kladenská fraška, díl...

S mírnou nadsázkou lze tvrdit, že...

Fejeton

České léto, horké září

Letošní léto bylo, jak má být. My...

Glosa

Vyhovuje Pan Nikdo

Byl bych velmi rád, kdyby se Proces...

Opera poprvé v Karlíně

V úterý 13. září zahájil soubor...

Tryzna za lepší včerejšky

Léto bylo opravdu vzrušující, plné...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Slovenské národné divadlo uvede 20. a...

Kritika

Na Smíchově hoří

Německá spisovatelka Sudabeh Mohafez...

Honba za snem ostravskou...

Režisérka Anna Klimešová uvedla se...

Hospodské theatrum mundi

Filosofu a básníku Ladislavu Klímovi...

Město na dně Venuše

Inscenace Zlaté město Chemického...

S tím Uhdem je ale legrace,...

V rámci volného cyklu Česká (a...

Čím větší, tím lepší?...

Letní Letná českým divákům...

Dürrenmatt baví Brno

Když Friedrich Dürrenmatt vyhověl...

Kritický žebříček 15/2016...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2016...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

De facto zázrak

Skladatel, dirigent a flétnista Petr...

Čím větší, tím lepší?...

Letní Letná českým divákům...

Rozhovor

Ondřej Hýbl: Kjógen je jako...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Rosťa Novák: Vracím se na...

Rozhovor s principálem Cirku La Putyka

Kontext

Dobrat se pravdy poezií –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Fagi a divadlo

Nominace na Cenu Divadelních...

Ceny Divadelních novin budou letos...

Cesta k divadlu

Národní muzeum informuje

Evropské fórum hereckých...

Herecká asociace informuje

Podoby – Genetika

Stručný obsah příspěvku zde není...

DIOD – Divadlo otevřených...

Místa pro „nová“ divadla

Došlo do redakce

Jan Vodňanský / Petr Skoumal &...

Snaživé obrázky z...

knihovnička

Autora, nebo život!

Autora, nebo život!

FRANK HOMEYER

Druhý ročník Festivalu nahých forem...

Zahraničí

Co prosťáčkovi peep show, ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Výročí

Výročí 16.−30. září

Muroň Eduard, herec (16. 9. 1931) △...

Paměti, záznamy, deníky

Zahradní slavnosti...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2016



Obsah,