Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Znovu to věčné hledání

Hamlet v provedení ostravské Komorní scény Aréna neprovokuje a není ani vymykajícím se experimentem. Zůstává u pokorné interpretace Shakespearovy tragédie, a přesto má v sobě dráždivost, která po představení doznívá a nutí k přemýšlení. Přiznám se, že po prvním zhlédnutí jsem pocítila jisté zklamání. V živé paměti mi totiž zůstala úderná a ve výkladu i interpretaci nesmírně současná inscenace Divadla Petra Bezruče s teenagerovsky se bouřícím Richardem Krajčem (1999) a s jistotou jsem tedy očekávala, že inscenátoři v Aréně měli pádný důvod ke vstupu do tohoto konfrontačního prostoru. Ovšem přílišné očekávání, do něhož projektujeme vlastní představy, může být zavádějící. S vědomím této souvislosti musím upřesnit: Hamlet v Aréně je působivým komorním tvarem velké tragédie s aktuálními přesahy textu, s promyšlenou režijní koncepcí, která spoléhá na provázanost všech scénických prvků.

Dramaturg Tomáš Vůjtek zvolil pro nastudování Shakespearovy tragédie dynamický překlad Martina Hilského a režisér Ivan Krejčí se soustředil na obraz světa v krizi, či spíše obraz společnosti postrádající morální hodnoty. Ve významově mnohovrstevnatém jevištním tvaru režisér odkrývá postupně všechna témata – aroganci moci, korupci, pokrytectví, amorálnost i absurdní pravdivost iluze. Ne nadarmo je leitmotivem inscenace zrcadlově lesklá plocha hracího prostoru, vyčleněná Hamletem pro „hru ve hře“ a symbolizující nejen ono okřídlené „alžbětinské“ zrcadlení. Princip divadelnosti v jeho různých podobách je v Krejčího koncepci dominantní a soustředí v sobě prostupnost fikce a skutečnosti.

Scénograf Milan David působivě evokuje na komorní ploše atmosféru „dánského vězení“, když v černě vykrytém prostoru umístil několik oplechovaných pohyblivých paravánů a tři kovové žebříky vedoucí na galerii (místo prvního zjevení přízraku). S barevnou ponurostí scény koresponduje i tlumená barevnost kostýmů, s výjimkou bohatě zdobených šatů Gertrudy. Centrální hrací plocha je palácem, hradbami, kaplí i ložnicí, především však jevištěm, do kterého vstupují všichni, aby si nasazovali masky pokrytectví či iluzorního příběhu. Právě scény „hry ve hře“ jsou klíčem k pochopení inscenačního principu. Bíle ohraničený prostor je místem pro hereckou družinu a pro její předvedení vražedného výstupu, nejprve jako němohry v asijském duchu s rituálními gesty a hudebními vstupy, podruhé v „opravdovosti“ divadelní fikce, která zasáhne Hamleta i Claudiovo svědomí. Princip zdivadelnění přetrvává i ve scéně závěrečného vražedného souboje, kdy postupně všichni aktéři umírají, nejprve pouhým symbolickým pokleknutím, poté – když poklekne i Hamlet – se bezvládně sesunou na zem jako náhle vyvěšené loutky.

Dráždivost inscenace je především v herecké interpretaci, pohybující se mezi tradičním výrazem a zcivilněnou věcností ironických pasáží. Soubor Arény se rozšířil o hostujícího Petra Vaňka (Claudius), herce s výbavou velkých gest, patosu a deklamativního projevu, i o několik konzervatoristů s intonačně nevýraznou interpretací vedlejších postav, světlou výjimku tvoří Zuzana Truplová alternující Ofélii. Režisér nutně musel hledat sjednocující polohu, někdy i za cenu jednoznačnějšího výkladu. Je tím poznamenán především Horacio v podání Josefa Kaluži, jehož civilní a přespříliš věcný výraz postrádá vnitřní opravdovost vztahu k Hamletovi. Nejzřetelněji se ale výrazová nesourodost projevuje u Petra Vaňka, jehož Claudius při prvním výstupu upoutá pečlivě vystavěným kontrastem mediálně lichotivého obrazu politika a pokrytecky zdůrazňované smuteční řeči, ale už v dalších scénách je hercův projev založen na přílišné okázalosti a zůstává uzavřený pro jevištní partnerství. Tento nesoulad se odráží hlavně ve výstupech s Alenou Sasínovou-Polarczyk, která v roli Gertrudy musí sama vyhledávat impulzy vedoucí k proměně ze sebejisté královny až k vnitřně zlomené ženě volící smrt. Centrální postavou se přirozeně stává Michal Čapka v roli Hamleta. V základu jeho hereckého výrazu není mladistvý vztek či rozpolcenost ani intuitivní výbušnost, ale tázání se, ironizování a reálná skepse. Čapka, který dozrál k postavě Hamleta přes postavy vzdorných buřičů, je výrazově koncentrovaný a pečlivý v intonačních detailech. Dokáže se střihovou rychlostí v kratičkých sekvencích vystřídat tragickou rovinu za věcný, jiskřivě intelektuální rozhovor, také za ironický až cynicky nadsazený tón či niterně vypjaté okamžiky s Gertrudou či Ofélií. Nehraje si na blázna, jeho šílenost vyvěrá z poznání krutosti a bolestného uvědomění si prohnilosti světa. Čapka s lehkostí mění mimický výraz i tón v hlase, hraje si se slovy i s jemnými, někdy až příliš ilustrujícími detaily (rozhovor o potravinovém řetězci červů, žebráků a králů, při němž systematicky loupe a pojídá ovoce). Postava Ofélie má v Aréně dvě podoby – jednu étericky křehkou, s dětským údivem i ženskou tragikou obsaženou v celistvém pojetí Terezy Dočkalové, druhou živelnou, nevyrovnanou a bouřící se, kterou vytvořila Zuzana Truplová. Obě jsou rovnocennými partnerkami jak Marku Cisovskému (Laertes), tak Pavlu Cisovskému, který v roli Polonia předvádí dokonalou, na hlasových detailech postavenou podobu čirého pokrytectví a politických intrik. Stylově čisté výkony podávají i René Šmotek jako principál herecké společnosti, Dana Fialková, Albert Čuba nebo Vladislav Georgijev, jehož hrobník má beckettovský rozměr (setkání s Hamletem patří k nejjiskřivějším dialogům).

Vyznění inscenace míří do našeho času a prostoru a v tomto smyslu nabízí opětovné setkání s Hamletem s jeho věčným tázáním po morálních hodnotách, které stojí za obnovení – nejen v zrcadlení iluze.

Komorní scéna Aréna Ostrava – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský. Režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Lucie Loosová, hudba Vladislav Georgijev. Premiéra 20. února 2010. (Psáno z reprízy 18. března 2010.)

  • Autor: Tatjana Lazorčáková
  • Publikováno: 20. dubna 2010

Komentáře k článku: Znovu to věčné hledání

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 16/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


3. 10.–16. 10. 2017

Číslo 16/2017 (3. 10.–16. 10. 2017)

Obsah čísla 16/2017

Slovo ...

Divadlo, které si nerozumí

Mám dojem, že účastníci...

Sukces měsíce

Národní divadlo...

SUKCES MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU DIVADLO

Dotazník

VerRich

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Seminář o umělecké kritice

Do Centra současného umění DOX...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Vlastivědné muzeum v Olomouci...

Kritika

Nedává, nebere

Poslední premiérou loňské sezony...

Každý musí sestoupit do...

Hrát na konci léta v krásném...

Vykřičíme všechnu bídu

Součástí pracovních oslav deseti let...

Mysteriózní film o temné...

Závěrečným představením...

Dosažení vyšších cílů

V roce 1999 uvedl Petr Lébl v rámci...

Jak budovat nový svět

Neznám knížku slovenské autorky...

Vše, anebo nic o synech a...

Nápad přivézt na plzeňský festival...

Místo srdce máme troud

Rumunské maďarskojazyčné divadlo z...

Slepá avantgarda (proti)

Inscenace polského TR Warszawa Holzwege...

Otázky bez odpovědí (pro)

Možná si toho nejsme plně vědomi,...

Zločin a trest v celé...

Nejen zlí jazykové tvrdí, že mnohé...

Šílenství jako stav světa?

Gogolovy Bláznovy zápisky – o...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 16/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Divadelní smrti aneb Festival...

Podle mého si „přední příčky“...

Mysteriózní film o temné...

Závěrečným představením...

Dosažení vyšších cílů

V roce 1999 uvedl Petr Lébl v rámci...

Jak budovat nový svět

Neznám knížku slovenské autorky...

Vše, anebo nic o synech a...

Nápad přivézt na plzeňský festival...

Místo srdce máme troud

Rumunské maďarskojazyčné divadlo z...

Slepá avantgarda (proti)

Inscenace polského TR Warszawa Holzwege...

Otázky bez odpovědí (pro)

Možná si toho nejsme plně vědomi,...

Zločin a trest v celé...

Nejen zlí jazykové tvrdí, že mnohé...

Šílenství jako stav světa?

Gogolovy Bláznovy zápisky – o...

Rozhovor

René Levínský: Píšu,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Barankiewicz:...

Rozhovor s novým uměleckým šéfem...

Kontext

O divadelním létě (nejen) v...

Zdá se, že vypravit se do divadla...

Burza

Joan Brehms se vrací domů

Národní muzeum informuje

Nominace na Cenu Thálie

Herecká asociace informuje

Podoby – Květáci

Stručný obsah příspěvku zde není...

Divadlo Radost Brno

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Aurora Lubos: Čekám, až mě...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Radu Afrim: Stačí tři zvuky...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Ještě k Národnímu divadlu

ohlasy: Ad DN 15/2017, str. 2

Zemřeli

Zemřeli

Arnošt Svoboda (6. 2. 1941 Třebíč...

Jan Tříska bohužel...

Nemohu stále uvěřit, že nepřijde....

Výročí

Výročí 1.−15. října

Černý Ondřej, ředitel, kritik a...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VI)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Jan Tříska

Ve Stříbrné ulici na Starém Městě...

Pan Papírek… ( III )

Příloha

Poděkování

Mezinárodní divadelní festival PALM...

Palm Off Fest 2017 – program

20. října v 19 hodin Zahájení...

Visegrád by chyběl stejně...

V posledních měsících jsou stále...

O střední Evropě

Střední Evropa existuje a my v ní,...

Nová pravice ve střední...

Rodí se nová střední Evropa a jeden...

Lze zachránit střední...

Střední Evropa, o které kdysi psal...

Lze žít a hrát divadlo...

Druhý ročník setkání divadel...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 16/2017



Obsah,