Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Baladická rodová sága ve Zlíně

    Dramaturgie Městského divadla ve Zlíně se rozhodla pro dramatizaci úspěšného románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Jeho látka spadá do tamějšího regionu a skýtá záruku, že přivede do Velkého sálu diváky dychtivé se setkat s hrdinkami, jejichž osudy vyvolávají trvalý a široký zájem.

    Žítkovské bohyně

    Bohyně v krojích – Eva Daňková, Eva Matalová, Helena Čermáková, v černém – Markéta Kalužíková a Hana Tomáš Briešťanská FOTO ZDENĚK NĚMEC

    Kateřina Tučková je autorka výjimečná soustředěním na lidské charaktery a vhledem do nich, aniž do vyprávění okázale promítá svá případná subjektivní poranění a traumata. Strávila dětství na venkově. K tomuto spříznění se svými postavami se hlásí. Vytvořila baladickou rodovou ságu věnovanou několika pokolením žen nadaných moudrostí, chytrostí, zkušenostmi, dovednostmi i některými zvláštními schopnostmi. Tím vším budily důvěru, vděčnost, obdiv i závist a nenávist, jaká některé lidi dodnes posedá vůči všemu, co je jinaké. Mocenská touha nutit odlišné občany k přizpůsobení trvá ostatně dodnes.

    Kateřina Tučková je autorka výjimečná soustředěním na lidské charaktery a vhledem do nich, aniž do vyprávění okázale promítá svá případná subjektivní poranění a traumata.

    Kopanice, k nimž se děj románu váže, představují drsné dějiště: nesnadno přístupné, poznamenané chudobou, těžkou prací na políčkách obdělávaných převážně motykou, charakteristické velkou vzdáleností jednotlivých stavení od sebe, a tedy jistou osamoceností jednotlivých obyvatel obce. Jejich povahy vyznačoval svéráz, ale pokud se týká „bohyní“, i určitý pocit nadřazenosti nebo hrdé odlišnosti. Mezi nimi vzájemně pak vládly konkurenční napětí a nevůle. Obecným průvodním jevem v této krajině byl alkoholismus, častá negramotnost, ale i zachovaný vztah ke stařině, prastarým zvykům, rituálům, tradicím i pověrám odkazujícím zřejmě až k indoíránské civilizační kolébce.

    Autorka svou baladickou skladbu provedla za pomoci stylisticky heterogenního materiálu. Protože se nejmladší členka pronásledovaného rodu stala vědkyní a uložila si probádat a sepsat jeho porušenou historií, evokuje nejen setkání s jejími svědkyněmi a své osobní vazby s nimi i vzpomínky na vlastní dětství, ale předkládá nejrůznější dovedně napodobené úřední doklady, udání, lékařské zprávy a korespondenci. Tak se suše věrojatné, ve skutečnosti otřesné písemné dokumenty střídají s působivými záznamy osudových scén a s živě vyprávěnými epizodami z dávno uplynulých i přítomných životů. Skladba vrcholí násilnou smrtí badatelky a vypravěčky Dory Idesové.

    Při četbě románu jsem ji dlouho podezíral, že ztělesňuje autorčin osobní přístup k tématu, ale prozatérka nakonec vstoupila do děje v ichformě jako další zvídavá zkoumatelka. Vydala se po stopách zaznamenaných Dorou Idesovou. Toto zvrstvení vybavuje dílo složitou optikou, jež jako by vylučovala subjektivní interpretaci látky. Tím nenápadnější je spisovatelčino intenzivní zaujetí.

    Kompozice Žítkovských bohyní je přehledná. Vyprávění začíná výjevem vraždy, kterou na své ženě, Dořině matce, spáchal Dořin otec, a pokračuje souvislým pásmem obrazů Dořina dětství stráveného u tety Surmeny, jedné z bohyní. Jde o prostředí, kde měla Dora příležitost podrobně a bez iluzí sledovat, jak teta jedná se svými návštěvníky, a pomáhat jí. Pásmo končí Surmeniným odvlečením k soudu a posléze do psychiatrické léčebny. Pak se teprve záběr rozšiřuje na další Dořiny příbuzné, na další bohyně a proniká hlouběji do minulosti. Předznamenání dané Surmeniným osudem napovídá tragické vyznění všech zobrazených příběhů.

    Režisérovo okouzlení materiálem

    Režisér Dodo Gombár si jako dramatizátor vytkl úkol sice lákavý, ale zároveň velmi nesnadný. Pokusil se pojmout do jevištního tvaru téměř všechny a všechno. Výsledkem je tříapůlhodinová inscenace rozčleněná do dvou dílů. První z nich je situován na scénu, kterou Eva Jiřikovská řešila jako autobusovou zastávku, jež dovoluje časově rozrůzněné a většinou nemotivované příchody a odchody jednajících osob. Zvukově je provází úmyslné použití zvonečku visícího na pravé straně realisticky vyvedené konstrukce. Výstupy umístěné do hrdinčina intimního prostředí odděluje svislá stěna spouštěná napříč jevištěm v jeho popředí a složená z prosklených dílů představujících okna a dveře.

    Druhý díl přináší proměnu scény a částečně i pojetí: děj se přesunul do kolumbária, jehož korpus složený z jednotlivých zasklených přihrádek s urnami dominuje jako pozadí, zatímco prostor před ním slouží postavám jednak k přednesu zpětného hodnocení a jednak k dohře toho, co se stalo v prvním dílu. Na rozdíl od jeho věcného realismu je situace druhého dílu poněkud nadsazená: kolumbárium představuje symbol paměti, kterou dějiny ve skutečnosti notně poplenily. Navíc si divák uvědomuje, že se například Surmeninu nekanonickému křesťanství příčí zpopelnění. Vypravěčka ví, že by si její teta přála po smrti spočinout v zemi. I uměle působící kolumbárium je tedy součást obrazu znásilnění, kterému byl celý rod vydán.

    Rozumím režisérovu okouzlení materiálem. Na druhé straně jsem si jako pouhý divák stačil všimnout, že vinou tohoto přístupu k předloze nedokázal všude využít možností divadelního jazyka zacházet se zkratkou. Například v první části přivedl podruhé na scénu kněze-pronásledovatele Josefa Hofera, ačkoli tím jen znovu připomněl jeho jednoznačnou a úplnou předchozí charakteristiku. Podobných škrtů nabízí inscenace víc. Prý se už na zkouškách v textu škrtalo, ale popremiérový odstup jistě dovolí další revizi, pokud si ji přímo nevyžádá.

    Žítkovské bohyně

    Eva Daňková a Gustav Řezníček (rodiče Dory Idesové) FOTO ZDENĚK NĚMEC

    Scénická báseň pro pětatřicet postav

    Epický svorník hry nese Hana Tomáš Briešťanská v úloze Dory Idesové. Velmi účinně, a přitom bez křeče odlišuje civilní přístup badatelky k archivním a úředním svědectvím od zaujatých vstupů do živých situací. Ani v nich nepropadá exaltovaným reakcím na drastické okolnosti, například když Doru tyranizuje vychovatelka v internátu podnícená kádrovými hledisky. Moudře a zrale ponechala herečka na divákovi, aby byl zasažen především on. Stejně nenápadně, ale o to účinněji připravila závěr Dořina osudu: žena otřesená ve vztahu k mužům pod vlivem přímého zážitku vraždy, kterou spáchal otec na Dořině matce, a zklamávaná poté opakovanými pokusy o kontakt s opačným pohlavím dospěla nakonec k lesbické náklonnosti, která se zrodila jakoby náhodou. Její partnerka, vesničanka Janigena, kterou představuje Marta Bačíková, překonala rozpor mezi fyzickou touhou po Doře a mezi obecnou tradiční nechutí k homosexualitě tím, že její objetí nakonec přerostlo ve vraždu.

    Postavu Surmeny znamenitě zahrála Helena Čermáková. Bohyninu chůzi poznamenanou ochromením, jež ji nutí poskakovat jako pták a při každém dalším kroku se jakoby propadat, proměnila v nezapomenutelnou charakteristiku symbolizující hrdinčin životní osud až po strašlivý konec na klinice. Postavu obdařila výraznými gestickými detaily, aniž plýtvala popisností. Spolu s Briešťanskou vtiskly inscenaci realistický herecký styl, který znamená střízlivě věcné podání a stal se určujícím impulsem pro ostatní účinkující. I ve druhé části hry, kdy scéna a hrdinky v kroji navozují dojem určité stylizace, dodržel celý soubor tyto stylové principy. Tváří v tvář předváděným osudům by byla okázalejší nadsázka neúnosná. Také hudba Davida Rottera odpovídala tomuto duchu: neupozorňovala na sebe primitivní folklorizací nebo zvukovou exaltací, nýbrž ukázněně vyhovovala celku.

    V programu jsem napočítal pětatřicet jednajících postav a téměř tolik hereckých představitelů a představitelek. Nacistického a později komunistického fízla Jindřicha Švance zachytil Luděk Randár jako úporného a mstivého mizeru, který si však vždy zachoval lidský obrys stejně jako Rostislav Marek v roli proradného psychiatra. Markéta Kalužíková jako pramáti rodu Kateřina Shánělka sáhla po stejně věcných výrazových prostředcích, když zobrazila oběť pronásledování propuknuvšího někdy v hloubi osmnáctého století. Před velmi těžkým úkolem stanula Milena Marcilisová, splnila jej však neméně přesvědčivě jako ostatní kolegyně: její Mahdalka, žena obdařená mocnou aurou, propadla pod vlivem ukřivděného dětství bezmezné zlobě, zatížila celý rod kletbou a vnesla do celé skladby dvojlomný výklad respektující vyznění románu: osud bohyní se dá vysvětlit racionálně z jejich společenského postavení i z osobních rysů, ale zároveň jako by naplňoval Mahdalčin nadpřirozený vliv. Inscenace ústící v tento akord působí jako scénická báseň.

    Přestože jsem nepřestal myslet na některé stavebné problémy, které jevištní dílo neušetřily, stál jsem po premiéře spolu s ostatními diváky a tleskal, abych vzdal společnému úsilí zlínského souboru zaslouženou chválu.

    Městské divadlo Zlín – Kateřina Tučková, Dodo Gombár: Žítkovské bohyně. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Vladimír Fekar, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba David Rotter, pohybová spolupráce Hana Geržová. Premiéra 1. března 2014.


    Komentáře k článku: Baladická rodová sága ve Zlíně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,