Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Židé v moderních českých kulturních dějinách – Obtížný úkol mapování

Kniha Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století, již na konci roku 2016 vydalo nakladatelství Akropolis, je sborník o celkovém rozsahu více než tisíce stran jen o málo menších než formátu A4. Podílela se na něm skupina vesměs literárních historiků v čele s editorem Jiřím Holým; on sám je také autorem několika důležitých studií. Chronologicky je publikace rozvržena do čtyř oddílů: Přelom devatenáctého a dvacátého století, Počátek dvacátého století, první republika a nacistická okupace, Od druhé světové války do konce šedesátých let, Od sedmdesátých let do současnosti.

Široký záběr s mezerami

Už pouhé listování sborníkem zahrnujícím časové období posledních sto padesáti let v nás vyvolává celou houštinu otázek. Co všechno se během té doby změnilo? Jak byli Židé vnímáni českou společností, do jaké míry tvořili její součást? V čem byli jiní, „cizí“? Co způsobovalo nevraživost vůči nim? Jaký byl přínos Židů nejen české literatuře a kultuře? Co přineslo soužití Čechů, Němců a Židů na našem území a co z něho zůstalo po druhé světové válce, po hrůzách šoa a po vyhnání Němců? Co způsobilo čtyřicet let komunistické indoktrinace a zmrazení neřešených otázek? Může nás těšit, co všechno se podařilo zachránit a obnovit za poslední čtvrtstoletí – i to, že ani v případě českých Židů nejde jen o pietní udržování hřbitovů a obnovených synagog, i když jejich současný počet je pouhým zlomkem populace žijící v českých zemích před světovou válkou.

Obecně zaměřené studie jako „Reprezentace Židů a židovství na konci 19. a na začátku 20. století“ nebo „Antisionismus jako skrytý i zjevný antisemitismus doby komunistického režimu“ doplňují důkladně zpracované portréty židovských i nežidovských spisovatelů od Vojtěcha Rakouse, přes Karla Poláčka, Egona Hostovského, Otokara Fischera, Ivana Olbrachta, Jiřího Weila nebo Oty Pavla či Ladislava Fuchse po autory ryze současné, jako jsou Arnošt Goldflam nebo Irena Dousková – samozřejmě především se zřetelem k základním židovským motivům a tématům, charakteristickým pro jejich vnímání světa a literární tvorbu, popřípadě publicistiku. Odpovídajícího místa se ve sborníku dostává literární a dramatické tvorbě vznikající in extremis v terezínském ghettu nebo tématu holocaustu v českém a československém filmu.

Jde jistě o záslužné kolektivní dílo, jehož jednotlivé kapitoly mohly docela dobře vycházet jako samostatné knižní tituly, ale jeho hlavní nevýhodou je patrně právě jeho „sborníkovost“. Dílčím nebo specializovaným otázkám se v závislosti na zaměření autorů dostává nepoměrně více místa, ale některé významné osobnosti nebo jevy jsou pojednány jen ve všeobecné rovině. Rovněž kvantitativní výklad „nejširšího výskytu“ není vždy v rovnováze s přístupem „nejčistšího případu“; při literárně historickém popisování někdy chybí potřebný kritický druhý konec hole. (Něco jiného jsou svědecké verše básníků, ale i nebásníků z Terezína, něco jiného druhotné a někdy čistě okrajové ohlasy šoa v dílech pozdějších autorů.) Nepočítáme-li několik zmínek a odkazů, do žádného z oddílů se nevešel například Jan Werich. Nejen Osvobozené divadlo a spolupráce s Jiřím Voskovcem, ale také poválečná tvorba, včetně pochybné angažovanosti v „budovatelských“ filmech z počátku padesátých let. Na druhé straně jeho pozoruhodná řeč, pronesená v roce 1968 u příležitosti židovského milénia v Čechách, jen dosvědčuje, jakou byl rozpornou osobností. A není sporu o tom, že ucelený portrét by si zasloužil například také Richard Weiner. Nepoměrně více místa než Werichovi nebo Weinerovi se ve sborníku dostává normalizačnímu spisovateli Alexeji Pludkovi, jemuž je ovšem věnována velice potřebná studie Jana Fingerlanda o normalizačním antisemitismu.

Izrael nejen jako kulturní fenomén

Nedokážu posoudit, do jaké míry se iniciátorům projektu, jehož výstupem je právě sborník Cizí i blízcí, podařilo zvládnout ucelenou reflexi tématu židovství v literárním a zčásti i kulturním životě v českých zemích ve dvacátém století. Patrně by však nebylo od věci, kdyby jej uvedla samostatná teologicko-historiosofická „prolegomena“ o fenoménu židovství nejenom v literatuře, neboť jen málokdy jej lze redukovat pouze na literaturu, navíc přítomnost a působení Židů v našich dějinách má svou analogii v životě všech evropských národů a má svůj význam právě v celoevropském kontextu. A týká se to i průvodního, bohužel neodmyslitelného jevu, pro který se ujalo obecné označení antisemitismus.

Židé mají kromě jiných také tu zvláštnost, že se mohou psát s velkým písmenem jako příslušníci národa, ale s malým počátečním písmenem se píšou jako Židé ne(jen) podle těla, ale podle víry, podle příslušnosti ke Smlouvě, již s izraelským lidem uzavřel Bůh, jež je zaznamenána v tóře a již tomuto lidu připomínali proroci. Historické peripetie této zásadní události – dvě tisíciletí před „naším“ letopočtem, dvě tisíciletí po něm – jsou poměrně slušně zaznamenány. Podle ruského filozofa Nikolaje Berďajeva je už samo poslání a především úděl židů/Židů v lidských dějinách důkazem Boží existence. Koneckonců podle různých, vesměs zákeřných představ tu už „dům Izraele“ dávno měl nebýt. (A patrně by tu už ani nebyl, kdyby záleželo pouze na něm.) Pojmu „představa vyvoleného národa“, s níž měli podle editora sborníku Židé po staletí žít, lze jakž takž použít v literární studii, ale je sporné, zda se při redukci vyvolení Izraele na pouhou „představu“ podaří uspokojivě vysvětlit genealogii všech podob antisemitismu, nemluvě o pojmu zásadním pro 20. století, jakým je šoa (neboli holocaust).

S pojmem vyvolení je dodnes spojována řada nedorozumění. O tom, že nejde o zvýhodnění, ale o univerzální poslání Izraele, svědčí periodizace jeho přítomnosti mezi národy, jak ji v 16. století nastínil rabi Loew čili pražský Maharal: kopající osel (starověk), vyjící vlci (středověk), Matka kojící dítě (věk budoucí).

Obecně se antisemitismu v našich moderních dějinách věnuje v úvodu Jiří Holý, o jeho normalizační mutaci hovoří ve zmíněné studii Jan Fingerland, ale jde vesměs o formy odvozené z určitého nepojmenovaného základu. Antisemitismus ovšem není ani v dnešní době zdaleka mrtvou záležitostí, a to prakticky v žádné ze svých podob. Vypadá to jako špatný vtip, ale když jsem v devadesátých letech nabídl překlad knihy Clauda Tresmontanta Výklad učení rabiho Ješuy z Nazaretu jednomu katolickému nakladatelství, slíbili mi, že budou o vydání uvažovat, ale že by v takovém případě musel být změněn její název, jinak by si lidé mohli myslet, že jde „o nějakou židovinu“.

Je tu po staletí antisemitismus náboženský: na základě chybné počáteční úvahy, že příchodem Mesiáše přešlo Boží vyvolení výlučně na obrácené pohany, byl lid Izraele postupně degradován na pouhé etnikum, a nejen to, stigma „bohovraždy“ mělo způsobit, že ve středověku měl nejen přikázané místo pobytu ve vymezených městských čtvrtích, ale jeho příslušníci nesměli vykonávat některá povolání, drastická byla také opatření omezující porodnost. Na to se v dějinách nabalovaly další mýty a pověry, od údajné snahy Židů ovládnout svět, po trávení studní a panenskou krev do macesů – odtud byl už jen krůček k pogromům. O sociálním antisemitismu v českých zemích nás kniha zpravuje důkladně. V hojných citátech z děl Václava Kosmáka, J. Š. Baara nebo Petra Bezruče před námi defilují židovští vydřiduši, kořalečníci a mravní zpustlíci. Kam zařadit takového J. S. Machara, jenž hovoří o „jedu z Judey“ (maje na mysli nejen židovství, ale i křesťanství)? Ale co si počít s antisemitskými amoky u Jakuba Demla? Jsou o to podivnější, že se před nimi dokázal ve svých Šlépějích příznivě vyslovit o myšlence sionismu v podání Theodora Lessinga. Nejspíš jej k nim podnítily úvahy jeho přítele a „metafyzického“ antisemity Václava Jebavého (Otokara Březiny). Muselo patrně dojít k šoa, aby se křesťanům otevřely oči. Katolická církev zásadně přehodnotila teologii svého vztahu k Židům až na druhém vatikánském koncilu v letech 1962–1965.

Rémi Brague dnešním obhájcům humanismu vytýká, že se omezují na pouhé morální apely a hlásání jakéhosi anti-antihumanismu. Podobně lze říci, že mnohým reakcím na antisemitismus chybí hlubší poznání nejen jeho zdrojů a že jde o jakýsi anti-antisemitismus zůstávající na povrchu, omezující se na zaklínání a apely. Jiří Holý poukazuje na to, že jde jen o zastírací manévr, tvrdí-li někdo o sobě, že není antisemita, ale antisionista, nebo když je levicový antisemitismus vyviňován pomocí kulantního pojmu „asemitismus“. Jako kamufláž antisemitismu je třeba chápat také současný „antirasismus“ západní levice namířený proti Státu Izrael a vyznačující se bojkotem nejen izraelského zboží, ale také přednášek židovských profesorů na univerzitách a židovských umělců.

Křepelka a Židé v Lípě

Nezbývá mi než být na závěr trochu osobní. V kapitole „Mezi křikem a tichem. Poezie o šoa“ (autoři Štěpán Balík a Jiří Holý) je vedle děl Seifertových, Kolářových, Šiktancových nebo Skácelových rozebírána také tvorba mého dlouholetého přítele, brněnského básníka Karla Křepelky (1946–1999), jenž své verše publikované v Židovské ročence později zahrnul do sbírky Uskutečňování světla. V textu se o něm píše jako o křesťansky orientovaném básníkovi, který se od osmdesátých let v rámci ekumenického chápání Boha (občas se ve sborníku vyskytují i podobné kostrbatosti!) měl intenzivně zaobírat též židovskou tradicí. Myslím, že hlavní příčina Křepelkova celoživotního zaobírání se židovskými motivy a tématy je prostší a zároveň hlubší: narodil se jako nemanželské dítě a jeho otec, s nímž se dvakrát v životě sešel, byl poloviční Žid. Dále prý není jasné, zda Křepelku ovlivnila i přítomnost pracovního tábora Lípa, který byl určený pro několik set Židů před deportací do Terezína. Mohu potvrdit, že tomu tak bylo zcela určitě, neboť jsme o tomto táboře mnohokrát hovořili i v Petrkově u Reynků.

Od poloviny sedmdesátých let žiji právě v Lípě, kde jsme v roce 1970 s rodiči koupili dům, v němž před válkou bydlel správce za okupace arizovaného statku rodiny Krausovy. Na protější budovu dnešního zemědělského družstva byla ještě před listopadem 1989 umístěna pamětní deska s Davidovou hvězdou. Karel Křepelka obdivoval dílo Bohuslava Reynka i verše jeho paní Suzanne Renaudové, ale jeho básnickým mistrem byl Vladimír Holan. Mohu potvrdit, že Reynkovi měli k Izraeli a k Židům vřelý vztah. Díky jim jsem se už na konci sedmdesátých let mohl seznámit s díly Elieho Wiesela, z nichž jsem vybral a postupně přeložil řadu próz a úvah, které později vyšly pod názvem Návrat do Sighetu. V knihovně Reynkových jsem také našel (a později rovněž přeložil) významnou stať filosofa Jacquesa Maritaina Nemožný antisemitismus z roku 1936. Říká v ní mimo jiné, že argumentace antisemitismu je tak neuvěřitelně hloupá, že může vyústit katastrofou, jejíž hrůzný rozsah si nedovedeme představit. To bylo proroctví. Argumentace antisemitismu (včetně různých převleků) je stupidní i dnes, doufejme jen, že se nezopakují následné hrůzy.

Jiří Holý (ed.): Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století. Praha: Akropolis, 2016. 1048 s.

  • Autor: Josef Mlejnek
  • Publikováno: 23. září 2017

Komentáře k článku: Židé v moderních českých kulturních dějinách – Obtížný úkol mapování

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 4/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


20. 2.–5. 3. 2018

Číslo 4/2018 (20. 2.–5. 3. 2018)

Obsah čísla 4/2018

Slovo ...

V povolební kocovině

Tak se vám svěřím. Ani tři týdny...

Dotazník

Tereza Volánková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Ceny Thálie s Václavem...

Herecká asociace oznámila zásadní...

Fejeton

Divadlo pije!

Divadlo žije! Divadlo pije! Fenomén...

Názor

Jak v Národním divadle...

Myslel jsem, že stoletým výročím...

Kronika

Jednou větou

Na piazzetě Národního divadla (nám....

Kritika

Jeviště plná techniky a...

Plzeňské Divadlo J. K. Tyla nabízí...

Příroda proti kultuře

Divadelní spolek Tygr v tísni se v...

Smutná válečná romance

Novelu Petr a Lucie napsal Romain...

Krejčík by se nezlobil

O’Caseyho Pension pro svobodné pány...

Zrození, život, smrt

DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí...

Nenechat se sbalit do Ikea...

Hra Burgtheater (1983) Elfriede Jelinek...

Trochu si zahajlujeme a...

Činohra pražského Národního divadla...

William Shakespeare, Klatův...

Jan Klata je prvoligový evropský...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 4/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Dotkni se komedie a zazpívej

Na pardubickém GRAND Festivalu smíchu...

Rozhovor

Ivana Uhlířová: Vůle,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Felix Koch a Nathalie Frank:...

Rozhovor se zástupci sdružení LAFT...

Kontext

Hmyz na divadle a u voleb

Světoznámý český výtvarník Jan...

Co s tím ministr kultury...

Ministra kultury v demisi Ilji Šmída...

Burza

Ceny Thálie 2017

Herecká asociace informuje

Divadlo 1918–2018

Rudozelený anton pro EFB Aprílové...

Podoby – Brambory

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sbírka trofejí

Národní muzeum informuje

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Zahraničí

Divadlo v troskách –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jan Klata: Teď a tady budu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřel

Jiří Laštovka (21. 7. 1978 České...

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Payanoia: Pajány CD Galén, 42:07 min....

Postdramatično, kam se...

Někdy se to prostě stane. Nad...

Obrazem

Konkurs Fotografii Teatralnej

V Polsku se již třetím rokem koná...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XIII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 4/2018



Obsah,