Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Žhavé zprávy z Hronova (No. 1)

    První den letošního Jiráskova Hronova se na různých festivalových jevištích setkaly tři inscenace, které se pokusily jevištně zpracovat literární text.

    Příběh o vyhnání z vlastní identity

    V prvním případě to je text beletristický – román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch (Host 2015). Jako základ pro inscenaci si ho vybral soubor Základní uměleckého školy Štítného v Praze Zpátečníci. Čtyřsetstránkové dílo v pravém slova smyslu nedramatizovali, ale převedli jeho esenci na jeviště s pomocí osvědčených technik dramatické výchovy, která své věrné učí vyjádřit situaci obrazovou zkratkou. Dialogů použili minimum, dokumentů (jako je např. legendární brněnský projev prezidenta Beneše, v němž použil ďábeské slovo „vylikvidovat“) pár.

    Inscenace příběh Gerty Schnirch příliš schematizuje. FOTO IVO MIČKAL

    Zatímco román sleduje zejména to, jak život s identitou, kterou člověk nenávidí (Gerta je považována za Němku, i když má českou matku a Němkou se necítí i proto, že její německý otec nejen že matku utrápil až do hrobu, ale dokonce Gertu znásilnil a je otcem jejího dítěte) je trvale destruován bez možnosti usadit se do normálu ani tehdy, kdy poměry kolem jsou celkem už normální. Soubor mladých frekventantů ZUŠ se zabývá více historickou vinou na smrti stovek obětí pochodu smrti brněnských Němců, vesměs žen, dětí a starých lidí. Ono „vyhnání“ tedy v tomto případě není odsun, ale spíše vnitřní pocit Gertin, která je politickými událostmi několikrát „vyhnána“ ze své identity (za nacistů kvůli české matce, po válce kvůli německému otci) a nedokáže se identifikovat ani s budováním socialismu, ani s rokem osmašedesátým a –  zejména – má těžce problematický vztah se svou dcerou. Gerta Schnirch je  divná a to je vlastně na jejím osudu nejdramatičtější. To také nejvíc promlouvá k současnosti (pro člověka, který se občas podívá na něco jiného než jsou seriály v televizi, sem tam si přečte knížku nebo jde do kina na něco jiného než je akčňák a čte i jiné noviny než Blesk, poválečný odsun Němců z pohraničí a německých jazykových oblastí na Vysočině a v Brně už tabu myslím si není). Aktuálně odsun Němců v naší ani německé společnosti trauma není. Více nás frustruje situace,  ve které se  musíme vypořádat s tím, že světem se pohybují lidé, kterým se v životě přihodily věci, o nichž nechtějí mluvit, a které si neumíme představit. Jejich životy jsou tím poznamenané, neumějí být usměvaví a přátelští, nejsou ochotní se přizpůsobit, protože jsou hluboce zranění.

    Představtelka Gerty Schnirch je z celého ansámblu nejkrásnější a herecky patří k nejvyspělejším. FOTO IVO MIČKAL

    Inscenace však příběh Gerty Schnirch příliš schematizuje. Už tím, že její představtelka je z celého ansámblu nejkrásnější a herecky patří k nejvyspělejším. A taneční řešení scén násilí (individuálního i politického) dění příliš estetizuje. Nic proti, ale dialogické pasáže jsou pak o to kostrbatější a plošší. Účinek oslabuje i fakt, že herci nejsou zrovna dobří v jevištní mluvě (což možná vede režisérku k pohybovým řešením). Ovšem v momenetech, kdy se na jevišti objeví skutečný dramatický dialog mezi dvěma herci, kterým rozumíme a mají i výraz, přestává být insceance školním cvičením na (žádoucí) historické téma a stává se živou výpovědí o člověku v soukolí osudu.

    Svět stojí na hrstce spravedlivých

    Karlovarské Divadlo Dagmar sehrálo mimo hlavní program, ale velmi vhodně v kontextu dne inscenaci Osm statečných. Režisérka Hana Franková sestavila scénář z knihy Poledne Natálie Gorbaněvské a souboru dokumentů Za vaši a naši svobodu editora Adama Hradilka. Jde o protest osmi občanů Sovětského svazu na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa v srpnu 1968.

    Inscenace má podobu soudního jednání. FOTO archiv souboru

    Inscenace má podobu soudního jednání, při němž jednotliví účastníci formulují své důvody, jsou soudem přerušováni a napomínáni, aby nemluvili o svém přesvědčení, ale pouze o činu, z něhož jsou obžalováni. Na místě soudce se vystřídají všichni, kteří zrovna nestojí před tribunálem. Jinak řečeno víc než osm herců v inscenaci nehraje. Soudce a prokurátora ovšem nevidíme, sedí k publiku zády. Za to obvinění hrají k publiku přímo, obráceni čelem k němu.

    Je to rétorické divadlo. FOTO archiv souboru

    Je to rétorické divadlo. Postavy jsou charakterizovány svou mluvou a výmluvností. Největší silou působí řeč dokumentů: takové pseudokorektní vedení soudního procesu by si dramatik nevymyslel. Při sledování tohoto procesu člověku postupně dojde, že samotný tribunál, na jehož konci padnou tresty vězení a vyhnanství, dokazuje, že spravdlivých je vždycky jenom hrstka a že ta hrstka zahrnuje vždy nejrůznější typy svobodomilovných lidí obdařených svědomím. Ale nejen tím. Zde nejde o soucit, ale o čest a sebeúctu. Vždyť podobný vzorec se může vztáhnout i na první představitele československé Charty 77: i tam byl vedle filosofa Jana Patočky s úplně jinou povahou herec Pavel Landovský, vedle dramatika Václava Havla i levicový rebel Petr Uhl či politik pražského jara 1968 Jiří Hájek a další. Rozmanitost osobností ukazuje, že takový protest zastupuje hlas celého národa, ne nějaké zájmové skupiny, jak se obyvatelům snaží namluvit představitelé moci. A bere na sebe úkol i za ty, kteří se promluvit bojí, nebo jsou lhostejní. I způsoby perzekuce jsou individuálně různé a vždy je někdo doslova fyzicky mučen.

    To, oč se v Osmi statečných hraje, je sebeúcta a čest. FOTO archiv souboru

    Postavy jednotlivých „statečných“ zveřejňují různou motivaci. U všech je ale v pozadí starost o to, aby nebyl podlým činem vlády zneuctěn celý národ. Žádný z nich si nemyslí, že společný čin něco změní. Záleží jim na tom, aby se z Moskvy ozval hlas, který řekne, že občané Sovětského svazu, velmoci, která ovlivňuje dění v celém světě, nesouhlasí s politikou vlastní vlády.

    To, oč se v Osmi statečných hraje, je sebeúcta a čest. A tyto dvě kvality vyžadují osobní hereckou pevnost, která se projeví v hlase a tělesném postoji, a té se aktérům Divadla Dagmar dostává v míře odpovídající tématu. Z jeviště zaznívá jasné slovo bez pochybností.

    Inscenace je možná „málo divadelní“. FOTO archiv souboru

    Inscenace je možná „málo divadelní“, ale v tomto případě je to přednost. Z jeviště Jiráskova divadla s folklórně vyvedeným nápisem U nás nad portálem nepřechází do publika jen konkrétní příběh o osmi lidech, kteří se v Moskvě na Rudém náměstí zastali státu, jenž byl prezentován jako spojenec a přítel, ale vláda jejich země s ním zacházela jako se zločincem a nepřítelem. Prostřednictvím příběhu jsme vtaženi do archetypální situace „deseti spravedlivých“, kteří mohou zachránit Sodomu a  Gomoru, pokud se najdou. Vždy je potřeba jen malého počtu spravedlivých, aby se svět nerozpadl do chaosu. Inscenace Divadla Dagmar ukazuje, jak je někdy dobře zříci se metafor a zaujmout postoj.

    Nežádoucí návrat

    Soubor VTAHU z Brna-Lužánek se inspiroval knížkou Nežádoucí návraty EFB, kterou z dokumentů o svém otci Emilu Františku Burianovi z rodinného i veřejných archivů sestavil jeho syn Jan. Interpretační rovinu knihy vtělil autor do dopisů otci, který svého syna prakticky nevychovával, vždyť zemřel poměrně brzy po jeho narození. Ale vychovával ho umělecky. A také prostřednictvím ohlasu svého díla a osobnosti: být synem EFB byla v uměleckých kruzích výhoda i nevýhoda, čest i hanba. Bylo to břemeno, které si nesou všechny děti slavných rodičů, v tomto případě však mimořádně nepohodlné.

    Jan burian: Nežádoucí návraty EFB, nakladatelství Galén, Praha, 2012. Repro archiv

    Jan Burian, sám hudebník a všestranně kreativní autor, si nezpochybnitelně váží svého optce jako umělce. Vedle toho však rekapituluje zásadní momenty z jeho života, v němž  důležitým zlomem bylo zatčení gestapem, věznění v koncentračním táboře a na konci války internace na lodi Cap Arcona, která se měla potopit a zbavit tak nacisty problému, co s vězni, když fronta se nezadržitelně blíží. Skočit ze 17 metrů vysoké lodi do moře a plavat ke své záchraně byl pro vězně výkon téměř nadlidský. E. F. Burian se musel v jednom po válce spojenci zřízeném záchranném táboře několik týdnů zotavovat a vrátil se do Československa později než ostatní političtí vězni, mezi nimi i umělci. Ten návrat, se kterým společnost a česká kultura už ani nepočítaly, se protagonistovi jevil jako nežádoucí. Necítil se vítán. A žádal uznání a satisfakci. Odtud jeho problematické poválečné období, které skončilo předčasnou smrtí roku 1959.

    Mladý soubor se ve své inscenaci Návrat nežádoucí nepouští do složitých politických interpetací Burianova osudu. FOTO IVO MIČKAL

    Mladý soubor se ve své inscenaci Návrat nežádoucí nepouští do složitých politických interpetací Burianova osudu. Bohužel se ale věrohodně nepouští ani do interperetací uměleckých, které jsou mnohem jednoznačnější. V jeho provedení je EFB poněkud zvláštním, výstředním dítětem a pak mladíkem. Když má ale dojít na divadelní předvedení jeho ohromného talentu, vychází to velmi pochybně a disproporčně (zazní jenom zlidovělé šlágry, divadelní tvorba se nepřiměřeně převažuje k dlouhé citaci z problematické poúnorové hry Pařeniště). V inscenaci tak chybí to nejpodstatnější: důkaz o umělecké velikosti EFB. Bez ohledu na osobní životní peripetie.

    Bližší je souboru úhel pohledu namířený od osoby jeho syna. FOTO IVO MIČKAL

    Bližší je souboru úhel pohledu namířený od osoby jeho syna prostřednictvím jeho dopisů otci: s těmi se divadelníci ztotožňují. Závěr inscenace je věnován už jenom Janu Burianovi. Je sestaven z citací jeho písní, novinářského interview, facebookových statusů a hry na klávesové nástroje. Nabízí se výklad, že inscenátoři vlastně chtěli hrát o Janu Burianovi, o jeho vztahu k otci. Pak ale platí stejná výtka: Pokud by Jan Burian vnímal dílo EFB tak, jak ho prezentují inscenátoři, měl by svého tatínka za neumětela a naivního pošetilce. A to pravda evidentně není.

    ///

    Více o 88. Jiráskově Hronově na i-DN:

    88. ročník Jiráskova Hronova dnes začíná

    Milan Uhde: Věřím v Boha Otce Všemohoucího


    Komentáře k článku: Žhavé zprávy z Hronova (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,